Č e s k o - s l o v e n s k é v z t a h y
Výměna vlády na Slovensku vyvolala u mnohých českých politiků naději, že se podaří najít řešení vážných sporů o majetek z dob dělení federace. Naděje jsou však, zdá se, liché a současná návštěva premiéra Zemana na Slovensku mnoho nového přinést nemůže.
Jediným vstřícným krokem je ochota slovenské vlády řešit otázky kolem dluhu vůči Československé obchodní bance. Místopředseda slovenské vlády Ivan Mikloš označil nedávno pohledávku za nespornou, a vyjádřil tak ochotu urovnat spor, který se nyní řeší u mezinárodní arbitráže ve Washingtonu.
Jde v něm zhruba o čtrnáct miliard korun plus úroky z půjčky, kterou poskytla ČSOB Slovenské inkasní jednotce při očišťování banky od nedobytných pohledávek vůči zahraničí z doby minulého režimu. Tehdy pohledávky za zhruba třicet miliard korun převzala Česká inkasní a zhruba čtrnáct miliard přešlo na Slovenskou inkasní. Oba státy se tak přihlásily k odpovědnosti za v minulosti neuvážené úvěry na export do Libye, Sýrie a dalších zemí. Česká i Slovenská inkasní byly vytvořeny národními ministerstvy financí a na odkup pohledávek si samy půjčily od ČSOB odpovídající částky. Na tyto úvěry poskytly ministerstva záruky, a tím se staly zcela nebonitní pohledávky perfektním úvěrem. Když mělo dojít k plnění státních garancí tak, jak se to od počátku předpokládalo, odmítla Mečiarova vláda o pohledávce jednat. Začala zpochybňovat dělení nedobytných úvěrů, přičemž však skutečně slovenská strana převzala jen úvěry za export slovenských firem a její podíl na celkovém dělení nebyl zdaleka v předem dohodnutém poměru dva ku jedné. Spor skončil u již zmíněné arbitráže. K tomu, aby banka obstála v auditu závěrky za loňský rok, musela jí česká vláda poskytnout za Slováky nesplácenou pohledávku svou vlastní záruku.
Ochota slovenské strany jednat o ČSOB se tak vůbec netýká sporných položek z doby dělení federace, a navíc není zdaleka nezištná. Miklošova vstřícnost přichází ve chvíli, kdy začínají privatizační záměry nabývat konkrétní obrysy. České státní instituce vlastní totiž dohromady téměř šestašedesát procent akcií, zatímco Národní banka Slovenska má pouhých 24,13 procenta, a nedisponuje tak ani blokační minoritou. Česká vláda tedy může prodat svůj podíl v ČSOB zcela bez jednání se Slovenskem.
Slovenský akcionář by tím přišel o prémii za prodej majority, což by podle očekávání měla být několikamiliardová částka. Přitom naděje, že uspěje v arbitráži, je zanedbatelná. Když tedy premiér Miloš Zeman po posledním jednání vlády k privatizaci ČSOB prohlásil, že je připraven jednat o prodeji akcií společně se slovenskou stranou, reagoval kladně na Miklošovo vyjádření ochoty k vyřešení sporného dluhu.
Naděje, že by se tato shoda mohla přenést i do jednání o pohledávkách dělení majetku, jsou však falešné. Rozhodující problém, který představuje pohledávka České národní banky vůči Národní bance Slovenska ve výši 24,7 miliardy korun, zůstává neřešitelný. Ivan Mikloš tuto pohledávku považuje za spornou a považoval by za vstřícné gesto, kdyby česká strana od této pohledávky ustoupila.
To je ovšem v současné situaci neřešitelné. ČNB má pohledávku ve své bilanci, i když na ni neexistuje žádná smlouva, a není tedy ani úročena. Poslední jednání na vládní úrovni vedl k tomuto problému premiér Klaus na podzim roku 1997, kdy v Piešťanech slíbil Vladimíru Mečiarovi vydat slovenské zlato zadržované ČNB. Ta se však dohodě nepodřídila. Guvernér Tošovský vyvolal jednání se svým slovenským protějškem, kde předložil návrh na řešení. Podle něho měly obě strany uzavřít dohodu o tom, že spornou pohledávku předají k posouzení a rozhodnutí třetí straně a podřídí se nezávislému posouzení její oprávněnosti. Na oplátku v okamžiku postoupení sporu této arbitráži předá Praha Slovensku zadržované čtyři tuny zlata. Přestože na samotném jednání podle jeho účastníků projevovala bratislavská delegace v podstatě souhlas, k dohodě nedošlo, a ani na urgence již nepřišla žádná odpověď.
Protože vzájemné vztahy s naším východním sousedem vyžadují zlepšení, bude třeba odvalit balvan majetkových sporů. Jediným řešením je, jak je z výše uvedeného zřejmé, že slovenskou spotřebu zaplatí český daňový poplatník. Místopředseda slovenské vlády Mikloš celkem otevřeně prohlásil, že bude muset být při majetkových jednáních brána v potaz současná situace Slovenska, a pokud by jednání ústilo do nějakých přímých výdajů ze slovenské strany, narazíme na limity, které reálně existují.
ČNB však také nemůže dlouho čekat. Na nedobytnou pohledávku musí vytvářet rezervy, požaduje státní záruky a komplikuje to její finanční pozici. V úvahu proto podle posledních informací připadá varianta, kdy stát od České národní banky odkoupí pohledávku za Národní banku Slovenska včetně zadržovaného zlata, a vyrovnání se tak posune z ekonomické roviny do roviny politické. Pouze vláda totiž může rozhodnout, že dluh odepíše na vrub kapes českých daňových poplatníků.
Zeman před svou návštěvou Bratislavy s Českou národní bankou o jejích problémech ve vztazích se Slovenskou republikou podle informací EURO nejednal, a tak asi nelze očekávat ani zásadnější jednání na majetková témata. To je však patrně chyba, protože nedořešené vztahy brání zahájení seriózní přípravy na privatizaci Komerční banky, kde slovenský Fond národního majetku vlastní podle zákona o velké privatizaci z roku 1992 zhruba šestnáct procent akcií KB, i když je fyzicky drží český Fond národního majetku, opačná situace je u Všeobecné úvěrové banky Bratislava. Při jednáních požadovali doposud Slováci za případnou výměnu těchto balíků kompenzaci z důvodu vyšší hodnoty Komerční banky ve výši zhruba dvou miliard korun. Jednání proto ustrnula a je možné je úspěšně obnovit jenom v rámci celého souboru majetkových otázek.
