Nic není nemožné

ČSSD už možná lituje, do čeho se pustila

Sociální demokraté mají, co chtěli. S třemi desítkami jejich procent z minulých voleb – nejlepším to výsledkem strany od roku 1918 – si na Hradě chutě žongluje Václav Klaus. Vyobcovaný expředseda Špidla gentlemansky mlčí, aby byl lepší než Zeman. A členové slavného „úvévé“ tiše trnou, jestli to má ten jejich Standa s prezidentovou podporou skutečně vymyšlené tak dobře, jak se ještě před čtrnácti dny domnívali.
Rubikon byl ale překročen, není cesty zpět. Trapné je, že hlavní viník rozvratu zase proklouzl jako úhoř. Může se v houpacím křesle na Vysočině spokojeně usmát nad svou prozíravostí, vždyť on přece říkal: vyhoďte je oba. Zatím to do Prahy nevzkazuje, ten čas však přijde. Ví Gross, jak tomu čelit? Odkoukal od Špidly, jak bojovat na deseti frontách zároveň?
Hlavním hráčem vládní krize už ale druhý týden není jen sociální demokracie, která drama rozpoutala, nýbrž i prezident republiky. Klaus dobře ví, že tak napínavých momentů mu jeho funkce nabízí jako šafránu, i rozhodl se užít dne a udělat si zásobu adrenalinu na tři roky prezidentování dopředu. Člověk by čekal, že když partaj zmítaná krizí naservíruje hlavě státu nového, perspektivního lídra až pod nos, stačí právě jej jednoduše pověřit sestavením příští vlády. Proč šponovat banální akt? Motat hlavu občanům? Za úspěch či neúspěch přece prezident na rozdíl od premiéra nenese žádnou odpovědnost. Jenže Klaus měl zrovna hravou, profesorskou náladu. Očekávaje mladíka Grosse, možná se v něm probudily i jakési otcovské – nezaměňovat s tatíčkovskými – pudy. Nejdříve pan profesor vyvěsil zadání – vstup pouze pro zvané, stabilita nade vše, žádní komunisté – a pak dal vládním konzultacím rámec jakési vysokoškolské zkoušky. Zkrátka si vybraní adepti premiérských věd museli jeden po druhém obhájit svou koncepci. Klaus všechny shledal lehkými a vyhlásil druhý termín. Při něm už Stanislav Gross uspěl.
Nutno smeknout, jak se prezidentovi pro sebe daří ze situace ždímat maximum. Pokud národu zbývá kapacita sledovat kromě fotbalového Eura i průběh vládní krize, musí se dobře bavit, jak si Klaus s Grossem hraje jako kočka s myší. Jak si bokem buduje image hráze proti komunistům. Odpovědného oproti hazardérům. Z toho, jak úřadující předseda sociálních demokratů klopýtal přes překážky k pověření sestavit vládu je jasné, že půjde o kabinet doslova a do písmene z Klausovy milosti.
Ještě pořád se ale neví, jaký tým z patové situace nakonec vzejde. Prakticky je možné všechno. Grossova snaha o pokračování stojedničky s personálními a strukturálními změnami ve vládě zní věrohodně. S kým také spolupracovat, když obě opoziční strany prodávají sociálním demokratům svou podporu tuze draze? Problém je jediný, zato kardinální: stojednička přestala reálně existovat. Grossova schopnost vyjednávat je obrovská, právě on by si mohl troufnout dojednat kabinet s podporou ad hoc, tu zleva, tu zprava, případ od případu. To mu ale zatrhl prezident, který chce předem vědět, o koho se bude nový premiér opírat.
Rozumně uvažující člověk si těžko dovede představit, že by se některý poslanec za občanskou demokracii po letech strávených v opozici, nedaleko od brány Strakovky, převlékl do trikotu strany na sestupu, čili vstoupil do klubu ČSSD nebo US-DEU. Případ bývalého sociálního demokrata a nynějšího demokrata občanského Jana Teplíka však učí, že i přeskok z nadějně pubertální strany do unavené pravice nebyl fata morganou (za takzvané druhé Klausovy vlády). Pravděpodobnost je samosebou vyšší u zákonodárců, kteří ve své straně patří k outsiderům a láká je krátkodobé mediální zviditelnění. Jestli Stanislav Gross s někým takovým jedná, je možné – jak však přesvědčí Václava Klause, že právě na budoucím přestupu se dá založit vládní většina? Jediným důkazem o nějaké existenci stojedničky je teď její hlasovací setrvačnost ve sněmovně. Ještě v den, kdy Špidla oznámil demisi, prošel například koaličně důležitý školský zákon. Zatím se ale zdá, že lídr ČSSD pro transparentní pokračování tříbarevné skupiny žádné eso v rukávu schované nemá a svoje sebevědomí jenom předstírá.
I když Špidlova sestava vládla jenom dva roky, jednu prognózu splnila na sto procent. Tu o svém předčasném pádu. Mnoho předpovědí nevyšlo vůbec. Na Hradě nesedí Otakar Motejl (jak by to s ním měl Gross jednoduché), potíže byly s koaličním ovládnutím České konsolidační agentury, rok už není obsazen prezidentský post v Nejvyšším kontrolním úřadu. Před budoucím kabinetem stojí perspektivy úplně jiné – opatrně udržovací v případě stojedničky, radikálně reformní v případě sestavy úřednické, líbivě populistické, pokud by socialisté využili pohodlnou nabídku KSČM na realizaci stojedenáctihlavé levicové převahy.
ČSSD už možná lituje, že se vydala na příliš tenký led. Co platilo před dvěma lety, tedy možnost velké koalice ODS a ČSSD, je dnes neprůchodné a některým sociálním demokratům to došlo až teď. Možná, že podobně nereálný spasitelský mýtus léta panoval kolem osoby Stanislava Grosse, a že jeho současný křest ohněm otevře v ČSSD dveře někomu jinému. Každopádně letní okurková sezona v české politice letos nehrozí. Pracovitý Vladimír Špidla se demisí na sklonku června odvděčil svým soupeřům vskutku sladce.