Politické strany
ODS a ČSSD mají společného víc, než jsou politici a veřejnost ochotni připustit. Minimálně je spojuje jistá neúcta k zákonům a snaha měnit je, když nevyhovují jejich potřebám. Velká koalice by tedy patrně měla jediný účel - změnu dosa vadního politického modelu.
Občanská demokratická strana vážně diskutuje o tom, jak dál. Myšlenka velké koalice, s níž - jak jinak - vystoupil Miroslav Macek, je jednou z reálných variant. Zároveň je ale verzí, na kterou zatím nejsou připraveni ani členové nejsilnější opoziční strany, a už vůbec ne voliči.
Od debaty, kterou nikoliv omylem ODS rozdmýchala, se jen těžko dá čekat bezprostřední efekt. Tedy rychlé uzavření nového paktu a tomu odpovídající složení vlády. Proti takovému počinu je silný odpor jak v Občanské demokratické, tak i vlád ní straně.
Mnoho čelných členů ODS stále chápe opoziční smlouvu jako nutné zlo a uvažuje spíše o tom, jak znovu zahájit oficiální rozhovory s KDU-ČSL a odštěpenci z Unie svobody a přitom si nezadat. Vedení sociální demokracie zase dob ře ví, že by členstvu jen těžko zdůvodnilo, proč se tak záhy chce dělit o moc. Zvláště, když je Miloš Zeman na sjezdu znovu ujistil, že neúspěchy sociálnědemokratické vlády jsou dílem médií a hospodářská recese dítkem politiky předchozích pravi cových vlád, potažmo centrální banky.
Ostatně sociální demokraté (a jejich voliči) konečně mají „své lidi nejen na radnicích, ale i ve vládě, na vysokých postech v hospodářství a ve státní správě. A to je hmatatelný důkaz, že musí přijít obrat k lepšímu. Proč se te dy o sotva nabyté moci dělit.
Ústavní změny
Fakt, že se obě nejsilnější strany už nějakou dobu sbližují, není žádným tajemstvím. Prakticky hned po volbách, respektive po uzavření opoziční smlouvy oznámily, že do poloviny roku 1999 společně připraví takový návrh ústavních změn, který odstraní dosavadní nedokonalosti v interakci prezident - vláda - parlament.
V podstatě je lhostejné, že Miloš Zeman si vybral prostě přízračný tým. V době, kdy má ekonomika sestupnou tendenci, by jednoduchou pozici neměla žádná menšinová vláda. Problémem sociální demokracie nejsou až tak vládní muži, ale její zajetí v ;opozičním myšlení a neoddiskutovatelný fakt, že až na jednotlivé výjimky nemá garnituru, která by byla schopna nynější hospodářské potíže efektivně řešit. Tuto slabost ČSSD by ovšem nijak neposílilo látání ministerských křesel občanskodemokratickými záplatami. Ani v ODS se zatím neobjevily výrazné osobnosti s odbornou erudicí - bída stínové vlády je tak velká, že už se za ni stydí i ti, kte ří ji jmenovali.
Uzavřít velkou koalici by tak patrně mělo smysl jen poté, co by se obě strany dohodly, že chtějí změnu politického systému.
Jak se vám líbí
Myšlenka velké koalice se nelíbí hlavně menším parlamentním stranám. Aby také ano. I kdyby byla podmíněna jen horizontem konce volebního období, znamenala by jejich definitivní vyloučení z politického života. Do roku 2002 by totiž mohli i ti voliči, kteří dávají přednost pestřejší nabídce, pochopit, že momentální uspořádání nemusí být žádnou výhodou. A dali by nakonec za pravdu těm po litologům, kteří tvrdí, že systém dvou silných stran střídajících se u vlády více odpovídá homogenitě státu a politické orientaci občanů.
Řeči o velké koalici, která by mohla vést ke změně volebního systému, nelibě znějí i hlavě státu. S nepolitickou hradní politikou by byl rázem konec. Jak ji snášejí předsedové ODS a ČSSD, naposledy ukázaly reakce na prezidentské exte mpore s Temelínem.
Vedlejší efekty
O tom, proč ODS spustila zkušební test, kolují umírněné až divoké dohady: chce přímo ve vládě kontrolovat privatizaci České spořitelny a Komerční banky. Rozuměj, maléry uvnitř peněžních ústavů jsou tak velké, že jejich vyplutí napovrch by vysoce pos taveným členům strany mohlo zlomit krk. Chce odvrátit pozornost od vlastní jalovosti. Chce se předvést jako zachránce ekonomiky. Chce ovlivnit výsledek brzkého sjezdu KDU-ČSL, tedy volbu lidoveckého předsedy. A bůhví co ještě.
Bezpochyby role opozičně-smluvního partnera už mnohým v ODS nesedí. Nejen někteří poslanci a senátoři se domnívají, že ČSSD se už dostatečně historicky znemožnila. Naznačit tedy lidovcům, že by se měli jednoznačně postavit nalevo či napravo, a pak se dá mluvit i o jiné variantě vlády, není od věci. Podobný manévr už tu byl - před nejvyšším rokováním Unie svobody - a zabral. Do jejího vedení se vyhranění odpůrci spolupráce s ODS nedostali.
ODS velkokoaliční výzvou nenápadně tlačí na všechny strany. A všem tak, alespoň zatím, paradoxně umožňuje, aby dál sledovaly jenom svoje utilitární zájmy. Politika se zase víc povyšuje nad ekonomiku.
Přitom by stačilo vlastně málo. Dohodnout rozumný daňový rámec, některé institucionální změny a určité zásahy do fiskální a měnové politiky. Umožní-li takovou shodu jenom velká koalice nebo strašení jejím uzavřením, proč ne.
Bezzubost politické současnosti je vážným varováním. O možné změně politického modelu je nutné seriózně a bez emocí uvažovat.
