Nejhlubší českou stopu zanechal na Blízkém východě orientalista, katolický kněz a spolunáčelník dvou kmenů Alois Musil
V roce 1642 cestoval Jan Amos Komenský do Londýna, kde se setkal s profesorem matematiky a východních jazyků Jakubem Goliem. Od něj se dozvěděl, že vznikl arabský překlad jeho díla Dveře jazyků otevřené a že se „tak líbil mohamedánům, že si již mezi sebou rozdělili úkol přeložit jej do jazyka tureckého, perského a mughalského…“. Golius to komentoval slovy: „Vidíš, Komenský, jak šťastně ti otvírají tvé Dveře k národům.“ Dveřmi k arabskému světu procházeli Češi od raného středověku.
První dochovaný záznam o kontaktu Čechů s islámem pochází z Legendy sv. Cyrila z devátého století. Z útržkovitých zpráv také víme, že se Češi ve dvanáctém století zúčastnili druhé křížové výpravy a dochované jsou i cestopisy popisující výpravy do Svaté země. Spíš než na lidumilné záznamy o běžném životě se středověké prameny soustředí na polemiky s islámem a koránem. Jednou z nejznámějších je Antialkorán diplomata Václava Budovce z Budova, který skončil jako jeden ze sedmadvaceti popravených českých pánů na Staroměstském náměstí. Budovec žil několik let v Istanbulu, kde si osvojil turečtinu i arabštinu. A podle všeho by se bez problémů dokázal vcítit do současného Evropana, neboť i on měl pocit, že žije v „jedenácté hodině“ na orloji lidských dějin. Turci se tlačili do střední Evropy, a on proto napsal své „probuzeníčko, troubě na vojnu proti tomu proklatému Mahometovi“.
Co sfaukal Machomet
Orientalista Jiří Bečka v knize Islám a české země dokazuje na příkladu spisku Vejtah světa, který vydal v polovině 18. století farář Jiří Václav Paroubek, jaké povědomí měly o islámu široké vrstvy. Na otázku, „odkud pošel Alkoran“, farář praví: „Od Machometa,… kterýžto Turci za svýho Proroka držejí… ten přitovaryšil k nějakýmu jakobistkýmu křesťanu jménem Babitas, též k nestoriánskýmu mnichu jménem Sergio a k jednomu Židu, a s těmi ten Alkoran s mnohýma smyšlenýma básněmi zplet, sfaukal a spískal…“
Zájem o seriózní vnímání Orientu přichází s devatenáctým stoletím. Na Univerzitě Karlově vznikla arabistika, íránistika, turkologie a hebraistika a Češi se začali vypravovat na Blízký východ za vědeckým poznáním. Mezi nimi byl i přední orientalista Alois Musil, katolický kněz, autor více než 1400 odborných článků a 70 knih.
Do dějin se zapsal objevem umajjovského loveckého zámečku Kusejr Amra na území dnešního Jordánska s výjimečně dochovanou figurální výzdobou. Atraktivnější je však spíše jeho role českého Lawrence z Arábie, kdy v letech 1914 až 1915 a 1917 podnikl dvě cesty na Blízký východ ve službách RakouskaUherska v hodnosti polního podmaršálka. Přestože se s Lawrencem samotným osobně nikdy nesetkal a zájmy jejich vlastí si protiřečily, oba spíš než politiku milovali Araby a po válce je silně zklamalo, jak mocnosti s Blízkým východem naložily. Musil si mezi beduíny získal tak vážené postavení, že se dokonce stal spolunáčelníkem dvou kmenů. Po návratu do Čech měl pocit, jako by nikam nepatřil. Sám k tomu v korespondenci uváděl, že ve Vídni ho mají za Čecha a v Praze za Rakušáka. Navíc jej (neoprávněně) obviňovali z odpadlictví od víry a přílišné náklonnosti k Arabům. Po zbytek života se věnoval akademické dráze, a když za ním přišli během druhé světové války nacisté, aby jim pomohl s Blízkým východem, odbyl je. „Naivové!“ komentoval to.
Bagdádská lékařka
Další výraznou stopu zanechala ve dvacátých letech minulého století v Bagdádu lékařka Vlasta Kálalová (už jen to, že si tato nebývale inteligentní a ambiciózní žena zvolila za svou specializaci chirurgii, o lecčems vypovídá).
Věnovala se exotické parazitologii, pomáhala rozšiřovat entomologickou sbírku Národního muzea a její věhlas dosáhl takových rozměrů, že léčila i členy irácké královské rodiny.
Peníze na cestu jí tenkrát půjčil osobně Tomáš Garrigue Masaryk. V Bagdádu si po čase koupila dům, v němž otevřela sanatorium s dvaceti lůžky, a na tehdejší poměry obrovskou sumu čtvrt milionu korun, které jí prezident půjčil, během tří let kompletně splatila. I do jejího života zasáhli nacisté. Na rozdíl od Musila velmi tragicky. Při ústupu poslední den války postříleli celou její rodinu; manžela a obě děti. Ji samotnou zachránilo, že ji Němci považovali za mrtvou.
Zájem o Blízký východ u nás postupem času rostl. V rámci socialistické družby jezdili Češi do arabského světa pracovat na stavbách, studovat a později se obzvláště ze zemí severní Afriky stala oblíbená turistická destinace. Žádný další Musil ani Kálalová se však neobjevili. A vzhledem k tomu, co se nejen na Blízkém východě děje teď, se v dohledné době nejspíš ani neobjeví. l •
O autorovi| Jitka Jeníková, spolupracovnice redakce
