Opravdu se považuji za zastánce volného obchodu a opravdu si myslím, že integrace do světové ekonomiky posloužila Česku v posledním čtvrtstoletí neskonale lépe než jakákoli jiná alternativa. Stejně jako nobelista Robert J. Shiller v jeho příspěvku se domnívám, že volný obchod je velký vyrovnávač. Různíme se v názoru pouze na to, jak to bude se světovou ekonomikou fungovat dál.
Zažil jsem mejdan s jedním Mongolem, který v roce 1987 nostalgicky vzpomínal na tažení Čingischánova vnuka Bátúa do střední Evropy někdy počátkem čtyřicátých let 13. století a nenechal si vymluvit, že je to na zámečku u Varšavy vůči hostitelům poněkud nevhodné, notabene když téměř všichni ostatní účastníci byli blahem mongolské jízdy teritoriálně postiženi. Že Mongolové následně drželi obchodní toky po Hedvábné stezce a postarali se o zrychlení technologické výměny mezi Východem a Západem, to zas až tak moc nepotěší, když to na pár set let ochromilo vaši kulturu.
Proti slavným momentům v historii vítězů, kteří je tak vidí, se dá máloco dělat. Narodil jsem se ve městě, jež zažilo své dějinné apogeum jako sídlo největšího těžařského koncernu své doby v západním světě (Ungarischer Unternehmen in Neusohl) asi tak o čtyři sta sedmdesát let předtím, než jsem spatřil světlo světa. Měřeno historií, jsem v každém případě mladík, který se velmi opozdil.
Mezi populismem a racionalitou
Výše uvedené má říct jenom jedno: když víte, kde jsou vaše kořeny, vypadá vnímání historie a budoucnosti jinak. Česká průmyslová historie, její konfrontace s přítomností, ale i úvahy o její budoucnosti vycházejí ze základní premisy: Češi jsou mimořádně adaptačně zdatní, pokud jde o mezinárodní obchod, ale měli bychom se připravit na to, že představa stejné práce ve stejném oboru za stejnou odměnu v duchu Stolper-Samuelsonova teorému nemusí dělat všem lidem stejnou radost. Z definice nemůže.
Najít na to jedinou gramotnou odpověď – tedy umět kvalifikačně s vlastním národem utíkat k vyšším mzdám skrze vyšší produktivitu a inovaci – je v podstatě heroický předpoklad. Utápíme se v příliš velkých vedlejších okruzích, lidově řečeno blbostech. Jestliže změnu a přizpůsobení na ni nezvládneme rychleji než zbytek světa, je nárůst politické tenze nevyhnutelný a radikalizace tomu bude odpovídat. Jsme ve velmi křehké situaci mezi populismem a racionalitou.
Alláh nám dal Německo
Rád čtu Shillera, ale v tomto ohledu bych dal víc na sunnitského muslima a Syřana Bassama Tibího, profesora mezinárodních vztahů z univerzity v Göttingenu, který přijel studovat do Frankfurtu v roce 1962. Jeho rodina byla jednou z nejstarších dohledatelných z Damašku, nejstaršího města na světě. Když odjížděl, byl jeho otec bohatý muž a na letišti se shromáždilo na rozloučenou sto rodinných příslušníků. Vše, co se od mladého Bassama očekávalo, bylo, že se vrátí jako první titulovaný doktor ekonomie ze Západu.
Sám říká, že mluvil s několika tisíci Syřanů, kteří do Německa v poslední době přijeli. Podíl těch, kteří hovoří německy a jsou jako kdysi on ochotni přijmout západní demokracii s její celou kulturou, odhaduje tak na deset až 15 procent. O zbytku říká, že nás nikdy nepřijmou, protože mají pocit, že „Alláh nám dal útočiště v Německu, nikoli Německo“.
Co určuje dnešní nerovnost? Přečtěte si komentáře:
J. Bradford DeLong: Stručné dějiny (ne)rovnosti
Miroslav Zámečník: Bodni ho, řízni ho, pusť mu krev
Po téhle větě by je každý Čech okamžitě vyexpedoval, ale Čech není Němec a nemá stejnou historii, což téměř vše vysvětluje. Informační transfer prostřednictvím interakce na sociálních sítích není ve skutečnosti to, co by nás mělo přimět k dobrovolnému vyrovnávání životní úrovně, protože to je možné pouze na úrovni stejně smýšlejících.
Ale to není náš případ, pohybujeme se na „klubové úrovni“, kde se jenom posilují stejné názory a fakticky jde o ohromnou manipulaci. Jestliže sociální sítě přiměly statisíce mladíků z Blízkého a Středního východu a z Afriky k pohybu v iluzi dobrého života, který není a nemůže být naplněn, protože nelze naplnit očekávání „bytu, příjmu a hezké blondýny“ již při příjezdu, pak bude u nich výsledkem neuvěřitelně velké zklamání z rozdílu mezi představou a realitou.
Sjednocující NE
Bassam Tibí je pětasedmdesátník vzpomínající na svoji adaptaci přistěhovalce v Německu 60. let. Přece jen však nemůžete ignorovat jeho současné anekdotické vyprávění o Somálci, který odjel z USA, kam byl přijat, ale kde se musí těžce pracovat, aby ze sebe vyrobil „přes papíry“ azylanta a dostal dotovaný byt a díky čtyřem dětem více peněz na přídavcích než profesor göttingenské univerzity na penzi.
Úplně normálně a lidsky to Tibího pobuřuje a říká, že to nejenže není správné, ale je to přímo sebevražedné. Kdo s tím chcete nesouhlasit?
Ptáte-li se na můj názor, pak vám odpovím, že ten pohled Roberta Shillera je v zásadě intelektuálně pochopitelný, ale trochu nadpozemšťanský. Dnes a tady potřebujeme učinit před Evropany přijatelnou obchodní dohodu s Kanadou, což je země, která Evropu v žádném případě neohrožuje.
S Američany je dohoda TTIP složitější, ale principiálně jsme kromě pár důležitých výjimek zajedno; budou nás čekat větší výzvy.
Jestliže má profesor Bassam Tibí pravdu, pak tady žádná vůle k integraci muslimů do Evropy a nějakému mírnému „euroislámu“ ve skutečnosti není. Vietnamce, Ukrajince, Rusy, Bulhary a další národy vstřebáváme opravdu dobře, ale nevidím vůbec žádnou vůli nechat si vnutit tyhle Tibího „antiobčany“.
Češi jsou velmi „měkký“ politický národ, ale jestli existuje potenciál k velkému sjednocujícímu NE, tak je to tohle. Vůbec, ale ani náhodou, bych to nezkoušel, sjednotí nás to totiž na mimořádně špatné politické notě. A té bych se nerad dožil, už z toho důvodu, že bych ji na dlouho nepřežil.
Přečtěte si další komentáře autora:
Magistr hospodářského rozvoje
