R e v i t a l i z a c e p o d n i k ů
Minulý čtvrtek se už podruhé sešli na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) zástupci IPB, Komerční banky, ČSOB a České spořitelny a za přítomnosti úředníků ministerstva a Konsolidační banky jednali o Grégrově plánu revitalizace českého průmyslu (viz EURO 1/98). Jediným konkrétním závěrem schůzky je domluva, že se bude tento čtvrtek konat znovu. Pokud budou jednání bank s ministerstvem pokračovat stejným tempem, mohou si jejich účastníci blokovat v kalendáři každý čtvrtý den v týdnu na hezky dlouhou dobu dopředu. Pak bude čekat také oživení. Jenže mrtvoly oživit nelze.
Ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo na schůzce materiál s názvem Návrh na řešení finanční restrukturalizace velkých podniků s tím, že už jde o materiál pro jednání vlády. Návrh však vyvolává víc otázek než odpovědí. Hovoří se v něm sice o revitalizačním fondu, ale jeho výši ministerstvo pouze odhaduje: měla by se pohybovat mezi čtyřiceti až šedesáti miliardami korun a státní garance za tento až příliš neurčitě stanovený obnos by se měly pohybovat až v příliš neurčitém intervalu od deseti do padesáti procent. Materiál přitom vůbec nic neříká o tom, kdo by měl fond nasytit a odkud peníze vzít. Jestliže původní koncepce naznačovala, že by si zhruba jednu miliardu dolarů mohl vypůjčit stát v zahraničí, dnes prý by ministerstvo chtělo, aby si zbytek půjčily samy banky. Pak vzniká další otázka: v jakém poměru by se o dluh podělily a byl by stát ochoten celou bankovní půjčku garantovat? A když ano, proč si nepůjčí rovnou sám?
Návrh revitalizace předpokládá, že do programu by se mohly přihlásit vlastně všechny podniky, které zaměstnávají víc než 250 lidí. (Jen tak mimochodem: v České republice je jich víc než tisíc.) Ty by prošly výběrovým sítem, jehož kritéria jsou zatím také poněkud vágní. Střetávají se v nich zájmy bank, pro něž je nejdůležitějším hlediskem výše poskytnutého úvěru, se zájmy státu, který chce tlumit nezaměstnanost.
A do toho se ještě míchají zájmy nejvyššího managementu samotných podniků. Povídá se totiž, že na ministerstvu si podávají dveře šéfové největších firem, kteří doslova bombardují samotného ministra a snaží se ho přitlačit ke zdi. Chtějí, aby ministerstvo - pokud už otevře ruku - ji směrovalo rovnou na právě jejich firmu.
Na to si postěžoval na královéhradeckém jednání ústředního výkonného výboru české sociální demokracie i sám ministr Grégr. Varoval přitom své stranické kolegy, že kamarádíčkům kamarádů sluchu nedopřeje. Přesto však sliby nešetří. Šéfové velkých a problémových firem totiž o žádný řízený restrukturalizační program nestojí. V dobře řízeném programu by management musel do podniku pustit lidi z bank či z fondu a ti by je nejspíš mnohdy klepli přes prsty. Čtvrteční revitalizační schůzka rozporné zájmy účastníků nesblížila. Konsolidační banka se zřejmě stále definitivně nezbavila touhy získat fond do své správy. Pokud by se to však stalo, postupoval by tento státní peněžní ústav asi podle scénáře, který si vyzkoušel tehdy, když z bank stahoval úvěry na TOZ. Tak by se sice trochu pročistily bilance bank, ale podniky - a jim má být program přece určen - by na tom byly stejně jako dosud. Jen by úvěry měly od jiné banky a snad by se dožily lepších podmínek splatnosti. Ale to samo k oživení nestačí: viz opět úvěry na trvale obracející se zásoby. Komerční banky by tak ale ztratily nástroj, který by dotlačil firmy ke skutečné revitalizaci.
Polostátní banky by ovšem raději viděly, kdyby stát místo všech fondů nasytil přímo je samé. To by se moc nelíbilo IPB, která by jako jediná zprivatizovaná instituce přišla zkrátka. Odezva by asi nepřišla ani z ČSOB, která mnoho špatných úvěrů neposkytla. Pokud to ministerstvo s revitalizačním programem myslí vážně, musí jasně určit mantinely. K tomu ovšem nestačí jmenování ministra průmyslu prezidentem a ministra financí viceprezidentem neexistujícího fondu. Je třeba jasně definovat finanční schéma, toky peněz, jejich zdroj, jejich záruky. Je třeba přesně vyjmenovat kritéria oživení podniků, mezi nimiž nesmějí chybět reálně vytipovaná zahraniční odbytiště a cesty, jak se na ně dostat. Třeba s konkrétním zahraničním strategickým partnerem.
