Chtěli byste, aby divadlo pokračovalo, i když už nebudete moci hrát? Na otázku, kterou v rozhovoru pro týdeník EURO položil koncem roku 2006 Karel Hvížďala Ladislavu Smoljakovi, tehdy čerstvý pětasedmdesátník odpověděl: „O tomhle nepřemýšlíme, ale lidé se nás na to ptají, protože je vidět, jak stárneme. Když hrajeme třeba Vraždu v salonním kupé a sedmdesátiletého Čepelky se Vilma zeptá: ,Kolikpak je ti let, Jindro?‘ a on odpoví: ,Dvacet jedna,‘ je to komické, i když tiše dodá: ,… pryč.‘ Tak, pravda, sil ubývá, otázka po konci Divadla Járy Cimrmana (DJC) je docela aktuální. Zdeňku Svěrákovi se nedávno stalo, že cestou okolo fronty na lístky do našeho divadla, zaslechl, jak jedna dívka telefonuje mobilem: ,Neblbni člověče,‘ domlouvala někomu na druhém konci spoje, ,musíme na ně chodit, než umřou!‘“
Minulou neděli Ladislav Smoljak odešel po prohraném souboji s rakovinou. Smutná zpráva nejen pro onu dívku s telefonem. Jenže stejně jako se nepřízní osudu nikdy nenechal odradit Jára Cimrman, divadlo s domácí scénou na pražském Žižkově zatím nekončí a dle vyjádření manažera souboru Václava Kotka odehraje minimálně příští sezonu. I když s menším počtem představení. „Omezení se dotknou zejména zájezdů, v Praze ubude jedno až dvě představení měsíčně,“ odhaduje ředitelka Žižkovského Divadla Járy Cimrmana Jana Pazderníková.
Patnáct a dost
„V těch nedávných mizerných měsících, kdy jsi zažíval samou bolest a skoro žádnou radost, jsem smekal klobouk nad tím, jak statečně ses utkal se Zubatou a jakou s tebou měla práci,“ napsal ve svém dopise Láďovi v Lidových novinách Zdeněk Svěrák. Smoljakovu energii připomíná i Doubravka Svobodová, ředitelka Divadla Na zábradlí, jež uvádělo i dvě Smoljakovy hry: „Ještě vloni jsme byli se Studiem Láďa na zájezdu.“ (Ve studiu, které Smoljak „z přetlaku divadelní energie“ založil v roce 1998, účinkovala.) „Na 17. června bylo dokonce domluvené natáčení Fantoma realistického divadla Zdeňka Nejedlého a ještě v dubnu nás Láďa obvolával, jestli budeme mít čas,“ dodává Svobodová.
Co bude po odchodu Smoljakova optimismu a energie s cimrmanovskou scénou v nejbližší budoucnosti, již víme. Hlubší úvahu o jejím osudu ale členové souboru logicky zatím odmítají (viz Reportáž od Cimrmanů). Jisté je snad jedině to, že hra autorského dua Smoljak–Svěrák České nebe, v repertoáru divadla s pořadovým číslem patnáct (třináctá společná, první Akt napsal Svěrák sám, Vyšetřování ztráty třídní knihy je zase samostatným Smoljakovým počinem, semináře ovšem psali společně), zůstane po premiéře před dvěma lety posledním objeveným opusem Járy Cimrmana.
„Takovou měli pánové Smoljak a Svěrák dohodu. Že když nebudou moci napsat hru společně, žádná nová nevznikne,“ říká Jiří Tušl, Smoljakův přítel a producent Supraphonu, který osmnáct let cimrmanovské hry natáčel.
Hrát současný repertoár může Divadlo Járy Cimrmana nějakou dobu dál. „Smoljak všechny hry režíroval a jeho připomínky jsou již tak pevně dané, že se hrát mohou,“ domnívá se Doubravka Svobodová. Ale dlouhodobě? „Oni udávají tón a hlídají žánr,“ připomíná Svobodová. Jinak se povede Smoljakově poslední hře Hus: Alia minora Kostnického koncilu, která měla premiéru v Divadle Na zábradlí loni na podzim. Zatím proběhlo příliš málo repríz. „Husa nejspíš hrát nebudeme, ale nechci rozhodovat v emoci. Rozhodneme se až s odstupem času, zda představení nezachováme jako poctu autorovi,“ dodává Svobodová.
Je to jako mše
Ztráta jedné ze dvou klíčových postav divadla může ovlivnit i drobné aktualizace, které Cimrmani občas do představení vkládali. I když Smoljak byl prý vždy hodně proti, chtěl se vyvarovat komunální satiry: „To nesnášeli, a když aktualizace, tak jenom jedna, ale hodně vymyšlená.“ Slova Doubravky Svobodové potvrdil i Ladislav Smoljak v již zmíněném rozhovoru, když se zamýšlel, proč popularita fenoménu Járy Cimrmana vydržela přes čtyřicet let: „Jeden z mnoha důvodů bude asi v tom, že jsme nikdy nedělali ani nechtěli dělat politické divadlo. To většinou i s malou změnou poměrů skomírá.“
A ještě něco: Lidé, kteří chodí na Cimrmany, nejenže chtějí slyšet naposlouchané identické věty, ale vyžadují i stejnou intonaci. „Je to skoro jako mše,“ usmívá se Svobodová. Kdykoli si někdo začal vyskakovat v improvizacích, vždy ho dle pravidel obřadu vedli zpátky. A vždy, když měli novou hru, nejprve ji odehráli několikrát na zájezdech a upravovali dle reakcí a vnímání diváků. Teprve potom byla premiéra v Žižkovském divadle a finální tvar dostalo nastudování až po dalších deseti nebo dvaceti reprízách. „Žádné performance, komunikace s publikem sice probíhala, ale pouze v rámci daného textu,“ dodává Svobodová.
I proto dle ní divadlo nemůže dlouho fungovat, až z něj odejde i Zdeněk Svěrák. Přemýšlíte o tom, za jakých okolností byste s hraním přestal? ptal se Karel Hvížďala na jaře roku 2007 v rozhovoru pro týdeník EURO pro změnu Zdeňka Svěráka. Ten tehdy odpověděl: „Já samozřejmě vím, že už se to nebude počítat na desítky let. Neuvažuju o tom konci a ani si to nepředstavuju, jako si nepředstavuju, kde a kdy umřu. Člověk o tom, jestli umře na chodníku, doma nebo v nemocnici, nerad přemýšlí. Říká si, nějak to dopadne, nechává to osudu.“
Jachta i burzovní zprávy
Ladislav Smoljak však osudu ponechával snad právě jen budoucnost DJC. Jinak neustále plánoval a nikdy se nezastavil, aby hodnotil dosavadní život. „Jednou byl na jachtičce v Kanadě, a když se vrátil, byl tak nadšený, že si pořídil jachtičku na Slapy. A když měl loď, potřeboval k ní chatičku, tak si ji postavil a sám zařizoval, i když už mu nebylo nejlépe,“ říká Svobodová. Neustále se pouštěl do charitativních projektů a „lenošil“ jen při četbě odborné literatury. „Na divadle se zastával textu, respektive autora, a byl nešťastný, jak se v poslední době v hierarchii divadelních prostředků dostává slovo na chvost,“ pokračuje Svobodová.
V posledních letech se také hodně kamarádil s profesorem Vojtěchem Ceplem, spoluautorem současné Ústavy České republiky (zemřel vloni na podzim). „Ten mu řekl, že má peníze na burze, tak Láďa také investoval. Potom nás snad půl roku neustále krmil, jak mu jdou akcie nahoru,“ vzpomíná Svobodová. Nebylo prý pro něj důležité, jestli vydělá, ale byl spíš jako dítě, které má novou hru: „A když se pak s Ceplem bavili o ústavě, historii a politice, sjížděli přitom na internetu burzovní zprávy.“
Pokud by byl na burze Jára Cimrman, byl by nejspíše již desítky let stabilní investicí. „Soubor Cimrmanových her se prodává výborně, ale dotisk zatím není zapotřebí. O zvýšeném zájmu a prodejích se knihkupci nedozvídají během jednoho týdne,“ říká Ladislav Horáček, majitel nakladatelství Paseka, které vydává cimrmanovské tituly. Supraphon zase připravuje k vydání kolekci 15 CD se všemi hrami DJC. „Vyjde v září, s urychlením nepočítáme, protože nejsme přáteli hyenismu,“ vysvětluje obchodní a marketingový ředitel Supraphonu Martin Votruba.
Děláme to nejlíp
Cimrman jen tak z pódií nezmizí i díky ochotníkům. Ale jak v roce 2007 řekl Svěrák: „Na jedné straně nás jejich zájem těší. Ale na druhé s tím máme potíž, protože nechceme, aby bylo několik divadel Járy Cimrmana. Myslíme si totiž, že to děláme nejlíp. Když jsme několik takových představení viděli, pobavilo nás to, ale pořád jsme si říkali, marná sláva, bylo to napsáno pro nás. My ochotnická nastudování našich her povolujeme, ale máme na to formulář: třikrát a dost.“
Uvidíme, jak dlouho se ještě budou stát noční fronty na lístky před Žižkovským divadlem. „Láďa“ už ale nebude vymýšlet, jak by lidem čekání zpříjemnil. „Rozčilovalo ho, že je to nedůstojné, a neustále navrhoval, jestli by se neměl otevřít divadelní bar, chtěl pořídit do foyer postýlky a vymýšlel, jestli by Cimrmani neměli držet služby a lidi ve frontě bavit,“ vzpomíná Doubravka Svobodová.
Fenomén Cimrman již měrou vrchovatou zboural pravidla životnosti autorského divadla. Až jméno českého génia zmizí z názvu Žižkovského divadla, vznikne divadlo nové, které, jak říká Doubravka Svobodová, ponese dál dědictví Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra i Smoljaka se Svěrákem. Bude mít ale svébytný tvar, protože totéž opakovat nelze.
David Kasl
Reportáž od Cimrmanů
Nanebevzetí „Ládi s trvalou“
To je poprvé, co jste mne zarmoutil, píše jistý Vašek v pamětní knize, která leží ve foyer žižkovského Divadla Járy Cimrmana. Předsálí je prosyceno tichem, jako byste vstupovali do kostela. Pod podobiznou Ladislava Smoljaka plápolají svíčky a leží hromady kytic. Je večer 9. června. Chystá se představení České nebe, první bez Smoljaka na domovské scéně. Do šatny přicházejí herci. Weigl, Šimon, Reidinger, Kotek. „Zase tu otravují z Aha!, vyhnal jsem je,“ říká naštvaně jeden z nich o reportérech bulváru. Ptát se na budoucnost „Cimrmanů“ se však chci i já. „Opravdu je moc brzy, nezlobte se. Rozhodneme až po této sezoně,“ řekl týdeníku EURO doyen souboru Jaroslav Weigl. „Nyní se bude křtít kniha Génius, který se neproslavil, na DVD vyjde hra České nebe v obou alternacích – se Svěrákem i Smoljakem,“ dodává Weigl, jenž patří do souboru od roku 1970. Šatna se zavírá.
Nad Žižkovem prší. Krátce po sedmé hodině představení začíná. Po nesmělém začátku zazní ze sálu smích. Stojím za zavřenými dveřmi. Nad hořícími svíčkami pozorně z obrázku naslouchá i Smoljak, génius s nezaměnitelnou „trvalou“ na hlavě, jak slýchával ve hře Akt. Je to zvláštní pocit. Ticho přeruší až poseminářová přestávka. Lidé debatují, smějí se. „Jsou prostě výborní. Obdivuji je, jak to v takové situaci zvládají,“ říká mi nadšeně mladá blondýnka. Trojí zvonění, hra začíná. A nebe nad Žižkovem se rozjasňuje. Krátce po půl osmé spěchá za plentu Miloň Čepelka, ač ve hře nehraje. Co tu dělá? „Bratři, takový nával jste u nebeské brány ještě neviděli!“ zazní v závěru z jeviště. Aplaus nebere konce, herci se musejí desetkrát vracet. Diváci je nechtějí pustit. Leč musejí. O půl desáté vychází z šatny Zdeněk Svěrák, a když začíná odpovídat, má příliš vlhké oči.
EURO: Byla to první hra na domovské scéně po Smoljakově skonu. Navíc symbolicky právě České nebe. Jaké máte pocity bezprostředně po představení?
SVĚRÁK: No, člověk na to nepřestává myslet. Ale pobyt na jevišti je jediný lék proti takovému smutku. Nezapomeňte, že to nepřišlo najednou. Láďa hrál České nebe až do 27. května, ale už ho nehrál celé – seminář nezvládl, na to neměl síly. My jsme jeho trápení měli stále na očích. Viděli jsme, jak mu ubývalo sil. Nepřišlo to naráz. A vždy jsme hrávali na střídačku, takže pro mne to dnes nebyl přímo pobyt na jevišti bez Ládi.
EURO: Bylo představení hodně emotivní?
SVĚRÁK: Diváci jsou samozřejmě ovlivněni tím, že vědí, co se stalo. V předsálí jsou svíčky, smutek… Takže seminář je ze začátku trochu rozpačitý. Diváci neví, jak na tom jsme, ale brzy pochopí, že Láďa by si přál, abychom hráli co nejlépe a nejveseleji.
EURO: Od Švestky či Afriky se do divadla více zapojují mladší herci. Myslíte si, že osobnosti jako Petr Reidinger nebo Marek Šimon zachovají kontinuitu DJC?
SVĚRÁK: Je to příliš brzy. Musíme všechno ještě hodně zvážit. Láďa je pochopitelně nenahraditelný. Nikdo už nebude Smoljak. Ale je tady třeba Miloň Čepelka, který je jedním ze zakladatelů DJC – už jsme tu jen dva – a ten je herecky naprosto výborný. Mezi námi: on hraje ze všech nejlíp. Ve filmu moc nechce, ale na divadle je král…
EURO: Zvláště v Aktu.
SVĚRÁK: Ano, na divadle je král, nebo královna (úsměv).
EURO: Ve většině představení jste alternoval právě se Smoljakem. Rýsuje se již někdo, kdo by se s vámi mohl střídat v těchto rolích?
SVĚRÁK: Miloň se učí Komenského. Takže v Českém nebi, v nejhranější hře, to zkusí, abych se nezhroutil. Nemůžu hrát všechna představení. To je novinka, proto tady Miloň dnes byl.
EURO: Jak se Ladislav Smoljak z nebe díval na dnešní „nebeskou“ hru?
SVĚRÁK: Bylo mu líto, že nehraje. Protože se netajil tím, že po všech těch řemeslech, která vyzkoušel – a zkusil i svoje vysněné filmové režisérství – nakonec zjistil, že největší štěstí našel právě zde na jevišti. Sem patřil, sem se těšil nejvíc. Láďovi je líto, že u toho nemůže být, ale schválil by, že to hrajeme i navzdory smrti. Kolikrát jsme si spolu říkali, co jiného proti té Smrtce můžeme dělat? Jenom srandu.
Martin Rychlík
