Nikdy nebudete žít v míru

23. 11. 2015

Evropa podcenila Islámský stát a jen pomalu se probouzí do válečné reality.

Pětkrát denně vyzývá z reproduktoru muezzinův hlas k modlitbě; pětkrát denně se dvaadvacet mešit naplní po okraj. Lidé se do nich scházejí z předčasně zchátralých paneláků; celkem jich tu bydlí na sto tisíc, nejvíce Maročanů, zbytek povětšinou Turci.

Necelé dva kilometry odsud směrem na východ stojí úctyhodně kouzelné secesní domy Velkého náměstí, jen o kousek dál najdete sídla evropské exekutivy i parlamentu, velitelství NATO, stadion fotbalového Anderlechtu – na co si vzpomenete. Ale tady za kanálem, v dnes téměř výlučně přistěhovalecké bruselské čtvrti Molenbeek, vládnou pravidla třetího světa a jedním z nich je džihád.

V neděli 15. listopadu byl Molenbeek svědkem neobvyklého výjevu. Z policejních aut vyskákali těžkooděnci v kuklách, zabrali dvě ulice a odřízli je od zbytku čtvrti. Systematicky prohlíželi byt po bytu; zatkli celkem sedm lidí podezřelých ze zorganizování vražedného masakru v Paříži. Osm islamistických útočníků – tři Belgičané a pět Francouzů marockého původu – tam předcházející pátek večer postřílelo přes 130 lidí. „Nikdy nebudete žít v míru,“ křičel nejméně jeden z nich při střelbě.

Šéf masakru

Útočníci po sobě v pařížských ulicích nechali volkswagen (zřejmě aby toho německá automobilka neměla málo), v němž policisté našli lístek z půjčovny v Bruselu. To spolehlivě narýsovalo jejich cestu do Molenbeeku. Řečená čtvrť je domovem organizace Sharia4Belgium, která mezi tamními muslimy mimo jiné rekrutuje bojovníky pro Islámský stát. A jak se ukazuje, proud džihádistů funguje obousměrně.

O tři dny později se scéna s policejní razií takřka navlas stejně opakovala v pařížské čtvrti Saint-Denis, kde policisté odhalili teroristickou buňku přímo odpovědnou za páteční útoky. Když policisté vrazili do jednoho z tamních bytů, ozval se výbuch – to se odpálila tamní džihádistka. Při zásahu zemřel i sedmadvacetiletý Abdelhamid Abaaoud, podle dosavadního vyšetřování šéf celého masakru. V následujících třech dnech francouzská policie využila výjimečného stavu, jejž vyhlásil prezident François Hollande, a při zátahu na více než čtyřech stovkách míst zatkla přes šedesát dalších podezřelých.

Prezident Hollande ještě v osudný pátek třináctého emotivně prohlásil, že „Francie bude velmi odhodlaná“, a slíbil islamistům „nemilosrdná opatření“. V následujících dnech také francouzské letouny v Sýrii bombardovaly Rakká, neoficiální hlavní město Islámského státu, jenž se k odpovědnosti za útok s gustem přihlásil. Podle zpráv z tamních zdrojů nálety neusmrtily žádného civilistu, což je nepopiratelně dobrá zpráva. Neusmrtily však ani žádného teroristu, což je zpráva horší.

Francouzská reakce na páteční masakr a její smíšený úspěch přesně charakterizují postavení, v němž se západní svět a především Evropská unie ocitly v mnohotvárném kontaktu se světem islámským. Na jedné straně se snaží ochránit doma své obyvatelstvo před stále sílící vlnou ideologicky motivovaných útoků (viz graf). Na straně druhé se váhavě účastní nejméně trojstranné války v Sýrii, kde se jen obtížně hledá spojenec alespoň čitelný, když už ne zrovna vábný. Režim prezidenta Bašára Asada, Islámský stát, „ostatní opozice“ s podporou USA, do toho několik kurdských uskupení, Turci, Rusové.

Obojí boj vedou Evropané takříkajíc s jednou rukou za zády. Na domácí scéně nemá dilema bezpečnost versus svoboda logicky dobré řešení, stejně obtížně se hledá správná míra angažování v syrské válce. Má-li pařížský krvavý pátek mít alespoň nějaký pozitivní dopad, spočívá v tom, že by mohl Evropanům pomoci jejich pozice vyjasnit.

Zaprvé je zřejmé, že Islámský stát změnil dosavadní strategii zaměřenou na válku o syrské a irácké území a tamní zdroje.

Nově je cílem IS Západ. Evropa je první na ráně a je také nejzranitelnější. Má-li Evropská unie v této konfrontaci obstát, je nezbytně třeba, aby její politické špičky přijaly skutečnost, že jejich země jsou ve válce, a sice ve válce s protivníkem nejen maximálně odhodlaným, nýbrž také adekvátně vyzbrojeným a především nečekaně schopně organizovaným.

Milovníci porna

Ani jedno dosud není samozřejmostí. Londýnský starosta Boris Johnson letos prohlásil, že sebevražední atentátníci jsou „partou loserů, co dokážou jen sledovat porno“. Na jedné straně to odráží tradiční britský nadhled při styku s nepřítelem; na straně druhé to zavání podceněním věci. V reakci na to se nechala slyšet šéfka dobročinné společnosti Muslim Women’s Network Mussurut Ziaová v rozhovoru s BBC, že Johnsonovy výroky jsou stejné jako terorismus. Netřeba dodávat, že paní Ziaová nevisela do půl hodiny na lampě, jak by se patrně stalo člověku, který by něco podobného řekl v roce 1940 o nacismu, nýbrž je nadále respektovanou členkou britské multikulturní smetánky.

A do třetice Britové. Když vešlo ve známost, že prezident Hollande nařídil francouzskému letectvu v Sýrii zintenzivnit bojové nasazení, zaznělo z Londýna z úst ministerského předsedy Davida Camerona, že „je třeba to pečlivě uvážit“. Význam oněch slov je fakticky pochopitelně správný, ale jejich tón dává tušit, že britská vláda se nepovažuje za stát bojující ve válečném konfliktu o vlastní existenci. Britská pozice je přitom důležitým faktorem: je to země s největší evropskou armádou, která se obvykle méně než její partneři v EU ostýchá po zbrani sáhnout.

Vedení Islámského státu dokáže jistě víc než sledovat porno. Má sice jednoduchou a nesporně nedemokratickou, zato však účinnou strukturu. V čele stojí Ibrahím Awád Ibrahím Alí al-Baghdádí, známější jako Abú Bakr al-Baghdádí, od června loňského roku samozvaný chalífa, imám a „pán a velitel všech věřících“. Bakr je v čele tří orgánů. Prvním z nich je devíti- až jedenáctičlenná rada (šúra), která má za úkol předávat rozkazy nižším orgánům a dohlížet na jejich plnění.

Všechny členy rady jmenuje Bakr sám; rada má teoreticky pravomoc jej odvolat.

Kromě toho má Bakr pod kontrolou čtyřčlennou vojenskou radu (jež má jinak v čele Tarchana Batirašviliho, Čečence s ruským pasem, jenž býval důstojníkem gruzínské armády) a přímo velí šestičlenné právní radě, která v sobě zhruba sdružuje funkce ministerstva vnitra a spravedlnosti. Tatáž struktura se opakuje ve dvanácti „krajích“ syrských a dvanácti iráckých, které jsou přímo podřízeny hlavní radě.

Tato jednoduchá struktura umožňuje Islámskému státu velmi rychle rozhodovat.

Přičtěme k tomu zkušené velitele (vychované často v armádě Saddáma Husajna), plus minus 50 tisíc odhodlaných bojovníků, vyzbrojených většinou kvalitními nakradenými americkými zbraněmi (jež USA dodávaly protiasadovské opozici v Sýrii a Kurdům v Iráku), a zhruba dva až čtyři miliony dolarů příjmu z prodeje ropy denně. Dostaneme obrázek armády síly srovnatelné – přinejmenším početně – s armádou australskou, argentinskou nebo jihoafrickou.

Evropa nemůže předstírat, že se jí taková síla netýká. Zaprvé proto, že čím bezpečněji bude IS usídlen „doma“, tím lépe bude moci připravovat – byť na dálku a jen prostřednictvím volně spolupracujících buněk – útoky na evropské půdě. A že to má v plánu, o tom není pochyb. Britský list The Daily Telegraph přinesl zprávu o tom, že IS během letošního roku využil uprchlické vlny a vyvezl s ní do Evropy tři až čtyři tisíce džihádistů připravených k akci.

Ruská pozice

Druhý palčivý důvod k razantnějšímu evropskému angažmá v Sýrii je fakt, že dosavadní de facto nečinnost dává prostor dalším nevábným aktérům tamní války. Vladimir Putin v reakci na Paříž prohlásil, že do Sýrie pošle 150 tisíc vojáků – ve chvíli, kdy Evropané i Američané účast svých pozemních vojsk odmítají. Putin tak získá téměř zadarmo pozici nepostradatelného hráče, o kterou tolik usiluje. Eskalace konfliktu v bezprostřední blízkosti třetího světového největšího zdroje ropy navíc může vyhnat její cenu nahoru, což by se Putinovu Rusku velice hodilo.

Evropa má dosud sklon řešit uprchlickou krizi a syrskou válku a teroristické nebezpečí jako tři oddělené problémy. Několik zemí, mezi nimi Švédsko, Francie, Německo a Belgie, již dočasně pozastavilo platnost dohody ze Schengenu o volném pohybu osob. Ukazuje se však, že hlídání vnitřních hranic je obtížné; dokonce i na vnějších hranici schengenského prostoru jsou kontroly většinou velmi laxní. Podle německého listu Der Spiegel projde kontrolami pouze jeden člověk ze sta, kteří vnější hranici přecházejí.

Dluhová krize loni ukázala, že projekt společné evropské měny drží při životě pouze politická vůle, nikoli ekonomická výhodnost. Zbývají tak jen dvě základní vymoženosti Evropské unie: právě volný pohyb osob a geostrategická váha. Pasivita v Sýrii ohrožuje obě.

Islámský stát disponuje vojskem síly srovnatelné – přinejmenším početně – s armádou australskou, argentinskou nebo jihoafrickou. Islámští teroristé v Evropě

1 BELGIE/NIZOZEMSKO Letos v lednu odhalila belgická policie síť přibližně 20 teroristických buněk se sídlem v městě Verviers, plánující útoky v Belgii, Francii, Nizozemsku a Německu Podle vyšetřovatelů se síť skládá ze 120 až180 teroristů. „Náborové středisko“ mají belgičtí džihádisté v bruselské čtvrti Molenbeek, kterou obývají takřka výhradně maročtí imigranti; odsud také pocházeli nejméně tři z osmi pařížských útočníků z 13. listopadu. V listopadu zatkli nizozemští policisté dva členy vervierské sítě v Utrechtu při přípravě blíže nespecifikovaného útoku. 2 DÁNSKO V roce 2006 zmařila policie plánovaný útok na kodaňský parlament; zatkla zhruba deset lidí ve Vollsmose, čtvrti Odense. Letos v únoru zastřelili dva muslimští útočníci dva lidi v Kodani, jednoho v synagoze. Vyšetřování však napojení na teroristickou síť neprokázalo. 3 NĚMECKO Němečtí vyšetřovatelé minulý týden oznámili, že ve Wolfsburgu zatkli členy přibližně padesátičlenné teroristické buňky napojené na Islámský stát. V čele buňky má stát Němec tuniského původu, jmenovaný pouze jako Ayoub B., jenž se do Německa vrátil poté, co bojoval za Islámský stát v Sýrii a Iráku. 4 ŠPANĚLSKO V březnu letošního roku provedla španělská policie protiteroristický zátah, jehož výsledkem bylo zatčení osmi členů teroristické buňky volně napojené na Islámský stát. Útočníci plánovali útoky v Barceloně, Avile a Ciudad Real. Všichni zatčení mají španělský pas, pět z nich však pochází z Maroka. 5 ITÁLIE Italská policie „má silné podezření“, že islamističtí teroristé plánují útok na Vatikán; jeden takový pokus již nevyšel v roce 2010. Nezávisle na tom zatkla letos policie pro podezření z příprav teroristického útoku celkem 18 lidí z Pákistánu a Afghánistánu. Jeden z nich byl na tržišti v pákistánském Péšávaru v den, kdy tam výbuch bomby zabil 100 lidí. 6 FRANCIE Francouzská policie v reakci na útoky z 13. listopadu pozatýkala členy teroristické skupiny v pařížské čtvrti Saint-Denis. Měli v plánu zaútočit na letiště Charlese de Gaulla a nákupní středisko Quatre Temps ve čtvrti Défense. Celkem francouzské úřady v době od 13. listopadu do půli minulého týdne pozatýkaly během 414 zátahů na 60 lidí a na 110 dalších uvalily domácí vězení. Policie však sama přiznává, že neví, jaké procento potenciálních útočníků se jí takto podařilo zneškodnit. 7 ŠVÉDSKO Minulou středu vyhlásila švédská policie druhý nejvyšší stupeň nebezpečí teroristického útoku (systém je v provozu od roku 2004; tento stupeň byl dosud vyhlášen pouze jednou). Šéf policie řekl, že jeden člověk byl „zatčen in absentia“ a že poplach nemá přímou souvislost s pařížskými útoky. 8 NORSKO Evropský vyšetřovací orgán Eurojust oznámil minulý týden, že se mu podařilo rozbít kurdskou teroristickou skupinu, která v Norsku plánovala únos tamních diplomatů a dalších politiků. Norská organizace Rawti Shax, jejíž odnože působí i v Británii, Itálii a Norsku, si patrně kladla cíl osvobodit radikálního iráckého duchovního jménem Najmuddin Faraj Ahmad, jenž si v Norsku odpykává trest nesouvisející s terorismem. 9 VELKÁ BRITÁNIE Součástí zátahu proti síti Rawti Shax v Norsku bylo i zatčení čtyř osob v Londýně, oznámily britské úřady. Z Británie dosud odjelo připojit se k džihádu na sedm tisíc lidí, převážně imigrantů druhé generace z Pákistánu; podle zpravodajských zdrojů jich přibližně 50 v Sýrii a Iráku zemřelo, včetně Jihadi Johna, muže, který se stal jednou z tváří (byť zahalených) Islámského státu. Zhruba 20 navrátilců ze služeb IS bylo dosud odsouzeno za zločiny ve jménu islamismu napáchané.

Zdroj: Der Spiegel

Islámský chalífát snadno a rychle V roce 2005 napsal jordánský novinář Fuád Husajn pamflet nazvaný Sedm jednoduchých kroků k islámskému chalífátu. Popisuje v něm postupné cíle al-Káidy, v té době nejvýznamnější militantní islamistické organizace. Německý časopis Der Spiegel se textu tehdy obsáhle věnoval a došel k závěru, že „je to nesmysl“.

2001–2003 Probuzení. Útoky na New York a Washington měly přimět USA k vyhlášení války, a tak „probudit“ muslimský svět.

2003–2006 Otevírání očí (přetvoření al-Káidy v široké všemuslimské hnutí)

2007–2010 Povstávání („se zostřenou pozorností upřenou k Sýrii“) 2010–2013 Svržení nenáviděných arabských režimů (splněno – od Libye přes Tunisko po Egypt)

2013–2016 Vyhlášení islámského chalífátu (v roce 2014)

2016-2020 Totální vojenská konfrontace se Západem

2020 a dále Definitivní vítězství (nový světový řád pod nadvládou chalífátu)

Evropský džihád v číslech

3000 lidí odešlo ze západní Evropy bojovat po boku islamistů v letech 2012–2015.

945 lidí odešlo ze západní Evropy bojovat po boku islamistů v letech 1990–2010.

107 z výše uvedených 945 se prokazatelně vrátilo.

49 teroristických útoků v letech 1990–2010 proběhlo za účasti takových navrátilců.

57 útoků v té době proběhlo bez účasti navrátilců.

14 útoků za účasti „veteránů“ si vyžádalo oběti na životech.

10 útoků bez účasti „veteránů“ si vyžádalo oběti na životech.

20 000 džihádistů se skrývá mezi syrskými uprchlíky v libanonských táborech (tvrdí Bejrút).

500 000 uprchlíků chce do Evropy „posílat“ Islámský stát každý rok.

3000 takto maskovaných džihádistů už v Evropě je (tvrdí Islámský stát).

80 procent uprchlíků ze Sýrie ve skutečnosti pochází odjinud (tvrdí aktivistka Aayan Hirsi Ali).

Zdroje: Thomas Hegghamer, Norwegian Defence Reseach Establishment (FFI), BBC, Al-Monitor

Kde vládne teror Server Worldpolicy.org registroval k polovině listopadu 219 teroristických incidentů po celém světě, drtivou většinu jich mají na svědomí islamisté (od Boko Haram v Nigérii přes Afghánistán a Pákistán až do Číny, jejíž jediný incident mají na svědomí ujgurští separatisté, alespoň v oficiální čínské verzi). Seznam eviduje „násilné incidenty, v nichž je útočníkem nestátní aktér s politickou motivací“. V některých případech je nemožné přesně rozlišit státní a nestátní aktéry (Ukrajina, Somálsko, Islámský stát), a seznam tak poskytuje jen přibližné vodítko.

Zdroj: World Policy Institute