Nikdy nestavěj v říční nivě

Minulé století nás spletlo. Bylo by moudré vrátit krajinu do původního stavu.

Zcela nepřipravené nás zastihl nový fenomén bleskových povodní. Ty dosud nikdy naše území nepotkaly. Náhlý intenzivní déšť vrhá na relativně malé území takové množství vody, které nejsou místní toky schopny pojmout. Po nedávné spršce v povodí Srbské Kamenice stoupla za pouhou hodinu hladina řeky na patnáctinásobek svého normálu. A stejně rychle po dešti zase opadla, ale nechala po sobě spoušť. Dle vrchního ředitele sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství Pavla Punčocháře jsou vůbec nejhorší dvouhrbé bouře. Když po vydatné dešťové srážce, která nasytí veškerou půdu v povodí vodou, přijde vzápětí druhá. A když do stejného, už nasyceného území spadne dalších čtyřicet nebo třeba jen dvacet milimetrů vody, nastává podél toku katastrofa.

Povodňová paměť rychle slábne Spletlo nás minulé století, během něhož se významnější povodně na našem území vůbec nevyskytovaly. Pamětníci velkých záplav z konce 19. století vymřeli a obavy z možných škod na životech i majetku vyprchaly. Projevovalo se to čím dál hustší výstavbou v tradičních záplavových územích s vírou, že umělé hráze podél řek a přehrady nás jednou provždy rizika zbaví. Až přišly povodně v roce 1997 a takřka vzápětí v roce 2002. Nikoli stoleté, které byly až dosud největší hrozbou, ale dokonce pětisetleté, ba tisícileté. Když nastala povodňová situace v roce 2006, bylo už nad slunce jasnější, že s častými povodněmi je u nás třeba počítat.
Přestože zmíněné povodně byly nad všechny známé záznamy z historické doby, klimatolog Radim Tolasz v nich neviděl mimořádný jev: „Pokud si připustíme, že povodně k české kotlině patří, nemůžeme každou jednotlivou povodeň považovat za ,důkaz‘ globální změny klimatu.“ U povodní z přívalových srážek, které území Česka postihly nyní a předtím v letech 1996 a 1998, však i nejskeptičtější český klimatolog vůči vlivu klimatické změny na naše podnebí připouští: „Takovýto sled povodňových událostí již do souvislosti se změnou klimatu lze dávat. Zvýšení globální teploty se někde projevit musí. Například v extrémních projevech počasí – jsou častější a intenzivnější.“
Navzdory těmto přibývajícím extrémním změnám počasí i dnes lidé na povodně rychle zapomínají. Automatický varovný systém, který jako jediný dokáže včas varovat před nebezpečím bleskové povodně, má jediná obec, která od roku 1998 ví, co jsou to přívalové srážky – Olešnice v Orlických horách. Ačkoli náklady na jeho pořízení nepřesáhnou sto až sto padesát tisíc korun, zájem ostatních postižených obcí se postupně vytratil.

Voda nutí myslet dopředu Přestože trendy změny počasí předpovídají meteorologové stále přesněji, žádný z nich nedokáže určit, v které oblasti přívalové srážky udeří. „Meteorologové dopředu věděli, že srážkově bohatými a rizikovými budou oblasti severní Moravy a jihozápadních Čech, nicméně s předstihem předpovědět, že k povodním dojde právě v Poodří, je bohužel nad síly modelů,“ sděluje klimatolog Jan Pretel. A zároveň upozorňuje, že kvůli klimatické změně budeme muset počítat s takovou situací stále častěji. „Základním principem změn jsou větší výkyvy počasí, než bylo obvyklé třeba před třiceti lety. Období mimořádných srážek jsou střídána delšími periodami sucha, dochází i k větším výkyvům teploty,“ říká Pretel a upozorňuje: „Období extrémně vysokých teplot jsou střídána obdobími neobvykle chladnými.“
Po rozsáhlých povodních v roce 1997 a 2002 jsme u nás vyvinuli varovný systém, který dokáže čelit velkým povodním na větších tocích. Ten dává záchranářům i občanům na přípravu několik hodin, níže po toku i dnů. Dopadají-li bleskové povodně jen na malá území, zato s obrovskou intenzitou, je třeba riziková malá povodí vybavit systémem á la Olešnice. Majetek neuchrání, ale životy ano. Co se dá zorganizovat ve čtyřiceti minutách? Na útěk s nejnutnějšími věcmi získaný čas vystačí. Nikdo však neměl zájem do tohoto systému investovat.
Zabránit úplně povodním není v lidských silách. Na tom se shodují klimatologové, vodohospodáři i ochránci přírody. Zabránit však šlo katastrofě. O tom je přesvědčen vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Poodří Ivan Bartoš. „Konkrétními opatřeními v krajině by bylo možno povodňovou vlnu rozložit do podstatně delšího časového úseku, který by se projevil nižší výškou hladiny v zaplaveném Jeseníku a samozřejmě menší energií proudu. Z hlediska zaplavených je životně důležitý moment, zda jim kolem domu protéká voda ve výšce dvou metrů nebo jen jednoho,“ argumentuje Bartoš příkladem, s nímž je obeznámen.
Jaké jsou příčiny? Bartoš je vidí v tomto: „Podle mého názoru, podloženého dlouhodobou znalostí území a pobytu v terénu během a po povodni, nemusely být následky tak hrozné, kdyby povodí Luhy nemělo naprosto rozvrácený vodní režim. Všechny přítoky Luhy jsou v polnostech zatrubněny či svedeny do rovných koryt. V kombinaci s velkoplošným zemědělským obděláváním a zasypáváním nivy Luhy a narovnáváním jejího toku v obcích nad Jeseníkem věc nemohla dopadnout jinak i přes dobrou údržbu koryta Luhy Povodím Odry v Jeseníku,“ uvádí Bartoš.
Lidé byli svědky, jak se při opakovaných přívalových srážkách mezi řádky obilí a následně po jeho stéblech valila voda zatrubněnými údolíčky do melioračních příkopů (bývalých potoků), pokračovala obdělávanými či zasypanými nivami a potkala se téměř najednou v korytě řeky Luhy. Tam vytvořila mohutný příval, který se v závěru nahrnul do obce Jeseník. Následky jsou známy.

Ctít říční nivu Tváří v tvář lidským tragédiím se jen málokdo odvažuje sdělit výzvu: „Nestavějte podruhé v říční nivě!“ Riziko povodní se zvyšuje, ochota pojišťoven pojistit takový dům se naopak snižuje. Možnost, že lidé znovu přijdou o všechny své úspory, často i několika generací, nevyváží žádné důvody, ani ten nejkrásnější pohled na řeku. Vrchní ředitel Punčochář právě toto považuje za nejdůležitější ponaučení z povodní. Obce by měly vycházet svým občanům vstříc v hledání nového místa pro bezpečná obydlí. Nelze riskovat jako některé řetězce, které stavějí své obří objekty v zátopových oblastech s vírou, že se jim to mezi dvěma povodněmi stačí vrátit a ještě na tom vydělají. A stát? Dle Bartoše rozdává plošné zemědělské dotace, které povzbuzují zemědělce k velkoplošnému obhospodařování, jež vede k degradaci půd i vodního režimu. Trvá totální rozorání krajiny. Takzvané komplexní pozemkové úpravy téměř vůbec neusilují o zvýšení retenční schopnosti krajiny. I když se pozemkové úřady snaží, narážejí na nedostatek půdy ve vlastnictví státu, která by pro vodohospodářská opatření mohla být použita – před pozemkovými úpravami je lacino rozprodává Pozemkový fond ČR. „Největším neštěstím na Novojičínsku je Zemědělská vodohospodářská správa, kterou charakterizuje důsledná nečinnost, vyhýbání se zodpovědnosti a tvrdošíjné prosazování právě takových opatření, které odtokové poměry zhoršují,“ hodnotí neutěšené poměry Bartoš. Všechny instituce, chválené i kritizované, jsou pod jednou střechou ministerstva zemědělství.