Není důvod k panice! Jedna z nejčastějších filmových vět, která zaznívá těsně před tím, než se dav s ječením rozprchne do všech stran a nejslabší jedince začne ušlapávat. Je to jeden z nejklasičtějších obrazů.
Přitom pondělní bombový útok v Bostonu vypadal úplně jinak. Po odeznění výbuchů lidé utíkali – ale směrem k obětem, aby jim pomohli. Kdyby autoři thrillerů někdy četli psychologické studie, věděli by, že se tak nechovají jen hrdinní američtí běžci, ale je to v krizových situacích časté.
Dokonce tak časté, že to vede k větším problémům než úprk. Při útoku na Světové obchodní centrum v roce 2001 překvapilo svědky, že se lidé evakuovali pomalu a vraceli se do kanceláří, aby nikoho vevnitř nezapomněli. Do mrakodrapů ihned přispěchali záchranáři-dobrovolníci, kteří následně zůstali pod troskami.
Kanadský specialista na katastrofy studoval požáry obytných domů a zjistil, že lidé většinou považují poplach za cvičení nebo si myslí, že se jich netýká, když jsou s blízkými lidmi ve známém prostředí.
Fenomén se nazývá „útěk k blízkému“ a často komplikuje záchranné práce. Hasiči a zdravotníci by někdy trochu více strachu vlastně uvítali.
Čtěte také:
Američané po útoku v Bostonu hledají dva podezřelé
Policie v USA má videa s možným pachatelem bostonského masakru
Policie kvůli útoku posiluje ostrahu ambasády USA v Praze
Autor je psycholog