U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu postavili zajatci na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek pokryl i bolestivé vzpomínky, které bunkry vyvolávají. V posledních letech jsou však tyto pozůstatky ze železobetonu odhalovány pro turisty, ale také pro oživení národní paměti.
Podzemní síť kasemat a tunelů je součástí Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby hájili 5 tisíc kilometrů pobřeží od Norska po jih Francie před ofenzivou spojeneckých vojsk.
Oblast kolem Haagu byla považována za zvláště zranitelnou pro své rozsáhlé písčité pláže. V roce 1942 Hitler nařídil, aby bylo uprostřed dun a lesů vybudováno 870 pevnostních objektů, z nichž bylo dosud odhaleno 470.
Část z nich dnes slouží jako zimoviště netopýrů, jiné jsou otevřeny pro veřejnost.
V roce 2008 se dobrovolníci z Muzea Atlantického valu na předměstí Scheveningenu pustili do restaurování bunkru o deseti místnostech v lese nedaleko této lokality, aby přiblížili návštěvníkům všední den německých vojáků.
Tehdejší telefon, cedule v němčině varující jednotky, že „nepřítel naslouchá“, vlhké prostředí a omezený prostor vracejí návštěvníka o 75 let zpět.
Guido Blaauw, podnikatel, jehož koníčkem je druhá světová válka, koupil v oblasti Clingendael nedaleko centra města od vlády bunkr, kde měl kdysi rakouský nacistický pohlavár Arthur Seyss-Inquart, později popravený za válečné zločiny, vlastní podzemní útočiště.
Těsně po válce, v době velkého nedostatku, Nizozemci odnášeli z těchto objektů dřevo a kabely. V následujících desetiletích byly objekty ponechány svému osudu. V některých z nich si hrály děti, jiné nizozemská vláda nechala za studené války přebudovat na tajné velitelské posty.
Slováci vzpomínky na válku raději zahlazují. Přečtěte si o postoloprtském masakru:
Demolice paměti. Reportáž z města, kde si potomci vrahů a obětí dodnes nakukují do oken
Pro mnohé však toto opevnění zůstává smutnou připomínkou německé okupace Nizozemska, vysvětluje Deirdre Schoemaker, mluvčí Evropské nadace pro dědictví Atlantického valu.
S nacisty si zadaly i místní firmy
V letech 1940 až 1945 Němci vyhnali z domovů více než 100 tisíc obyvatel Haagu a srovnali se zemí tisíce domů, sedm škol, tři kostely a dvě nemocnice, aby postavili své opevnění. Bunkry navíc museli stavět Nizozemci nasazení na nucené práce a podílely se na tom i místní firmy, které doufaly v zisky.
Nikoho tedy neudivilo, že po osvobození města v květnu 1945 obyvatelé Haagu rozhodli pochovat je pod pískem, aby tak zatlačili bolestnou historii, o níž nechtěli mluvit, říká Deirdre Schoemaker.
V roce 2014 několik sdružení, která chtějí zpřístupnit tyto památky veřejnosti, vyhlásilo Den bunkrů, který se setkává se stále větším úspěchem. Letos v červnu přilákal tento den více než 10 tisíc zvědavců, kteří si prohlédli tři nebo čtyři opevněná stanoviště na nizozemském pobřeží a poprvé i na belgickém, uvádí Deirdre Schoemaker.
„Staří lidé, kteří pamatují válku, o ně dnes projevují větší zájem,“ prohlašuje Guido Blaauw, který chce ze svého bunkru vybudovat muzeum. Mnozí lidé však váhají s tím, aby se k tomuto období vraceli.
Naopak jednatřicetiletý německý turista Sebastian Frank soudí, že tyto pevnostní objekty symbolizují část historie, které je třeba podívat se zpříma do očí, aby se už nikdy neopakovala.
Přečtěte si také:
