NO, NEKUP TO!

O kostlivce ve skříních opravdu nikdo nestojí

Ještě loni touto dobou hlásal premiér Miloš Zeman, že tahle vláda nedá bankám na zaplacení prošustrovaných úvěrů ani korunu. Dnes se dá rozsah sanace vyčíslit v desítkách miliard a to je teprve začátek. Platit se bude dál. Iluze, že by bylo možné privatizovat státem kontrolované peněžní ústavy bez vyčištění jejich portfolií, se definitivně rozplynula. Jediný vážný zájemce o spořitelnu - Andreas Treichel, šéf rakouské Erste Bank, pravil zcela jasně, že kostlivce ve skříni nehodlá oceňovat, a pokud chce ministr Mertlík prodat akcie, musí vyklidit skříně a zetlelé mrtvoly odklidit, kam chce. Také v Komerční bance začal úklid a do popelnice v Konsolidační bance se sypou miliardy. Přesto škarohlídi tvrdí, že záj em o námluvy s první dámou mezi českými bankami není nepodoben zájmu o deštníky v Maroku. Deset údajných uchazečů jsou prý instituce, které zvedly telefon a zeptaly se, zda je tahle firma skutečně na prodej.

Odříkaného chleba největší krajíc pojídá nyní Miloš Zeman a zatím nedohlédne ani na jeho konec. Do fronty se zařadila dokonce i soukromá IPB. Nomura má nepochybně logické zdůvodnění. Jestliže konkurence dostává štědré dotace, tak se nelze nepř ihlásit. Námitka odpůrce pomoci IPB je jasná - při prodeji státního balíku byly náklady na sanaci diskontovány ve velmi směšné ceně. Navíc Nomura dokázala z majetkových účastí IPB vytěžit velmi slušný zisk. Více než dvacet miliard korun za podíl v Plzeňském Prazdroji a v Radegastu je přitom třešničkou na dortu. Daňovému poplatníku se jistě otvírá kudla v kapse při představě, že by měl pomáhat jedné z nejsilnějších světových bank v dotažení jejího obchodu a dosažení roz hodně více než stoprocentního zisku z investice. Problematické formulace ve smlouvě o prodeji i fakt, že tato ekonomika si nemůže dovolit zpochybnění jedné z největších bank, však naznačují, že daňový poplatník bude muset stisknout zu by a opět mlčet.

Jenže pokud má stát vymetat mnohaletý svinčík dočista do čista, vzniká otázka, jaká hra se tady vlastně hraje. Ani za vypulírovanou banku vláda dnes mnoho neutrží. Je zcela zjevné, že ti, co říkali - nejdříve čisti a pak prodávej, měli hlubokou pra vdu a Zemanův slogan proměněný v politiku dokonal dílo zkázy v českém bankovním sektoru. Není pochyb o tom, že základní chyba nastala již před lety, kdy vláda Václava Klause dala od privatizace bank ruce pryč v obavě, že by nakon ec úvěr mohly dostat jen firmy, které ho budou schopny splatit. Klausova neformální státem řízená alokace zdrojů prostřednictvím týmž státem kontrolovaných bank pak udělala z bankovního sektoru - základu každé tržní ekonomiky - špatně zvladatelnou ž umpu. A Zemanova mítinková politika zabránila racionálnějším ekonomům ve vládní straně udělat s tím něco rozumného. Heslo libě znělo jen voličům, kterým už dávno došla trpělivost s placením za vytunelované banky a fondy. Jako každý po pulismus dotažený do praktické politiky však toto počínání přišlo pěkně draho. Politika smluvně opozičních partnerů se tak nevyhnutelně podepíše na celkových ztrátách. Ty patrně bude postupně kumulovat Konsolidační banka a sumu v miliardách můž e vyjadřovat i tříciferné číslo.

Každý den zpoždění privatizace představuje vyčíslitelnou ztrátu. Jak hospodaří stát, jsme viděli. Vláda už jednou provedla personální změny v České spořitelně i v Komerční bance. Nezdá se přitom, že by výsledkem byla oprav du razantní změna kursu a příprava na privatizaci. V případě Komerční banky hovoří odborníci o pasivitě a diletantském postupu zástupců banky ve věřitelských výborech problémových firem. Česká spořitelna dál vyklízí pozice na trhu primárních depozit konku renci a lidé v pobočkách často ani nevědí, jaké produkty banka nabízí.

Zkrátka, zkušený investor, který přivede kvalifikované lidi a skutečnou bankovní kulturu, je nenahraditelný. To však neznamená, že by měl ministr Mertlík nyní rezignovat a zapomenout na personální výměny. Třeba už jen prot o, že v případě ČSOB se potvrdilo, že úroveň managementu je dosti podstatnou složkou konečné prodejní ceny.

Zvláště závažnou skutečností je, že se trvale zmenšuje tržní nika jak Komerční banky, tak spořitelny. Podniková klientela je pod silným tlakem nabídek poboček zahraničních bank a KB, královna tohoto revíru, není schopna ani využít skutečnosti, že č eské úroky z úvěrů poklesly téměř na německou úroveň. Také spořitelna vyklízí pozice mezi drobnými střádaly, i když čelí zatím jen IPB. Bývalá Agrobanka, nyní GE Capital Bank, totiž zůstala míle za očekáváními, které do zkušeného investora česk á ekonomická veřejnost vkládala. Na boj o drobného klienta se však chystá ČSOB, a dokonce i Živnobanka, o aktivitách zahraničních bank nemluvě. Nemusí to vůbec trvat dlouho a fronty u přepážek ČS se stanou nevratnou minulostí, z čehož může mít radost věrný klient, méně už majitel banky. Pak zbyde opravdu jen přístup k investorovi v podobě „no, nekup to, když je to zadarmo a ještě doplatíme .

Nakonec často podezíravě hodnocená IPB je jedinou bankou výrazně se angažující v průmyslových firmách, kde lze zaznamenat skutečnou aktivitu vůči klientům. Nárůst depozit je fascinující. Ještě se naučit s takto získanými prostředky lépe hospod ařit.

Kaše navařená nyní kolem velkých českých bank je hodně horká, a nelze ji nechat vychladnout, protože ekonomika na zdravý finanční sektor nepočká. Odhodlání nového ministra Mertlíka pokračovat v privatizaci bank co nejrychleji je proto třeba po depřít i nyní, kdy pomalu začíná být jasné, jak moc drahý prodej to bude.