Když něco nejde silou, zkus to ještě větší silou. Tahle poučka celkem dobře aplikovatelná při důlních činnostech je u našich socialistů, těch klasických i těch, co chodí do kostela, velmi oblíbeným nástrojem sociálního inženýrství. A tak nepřekvapí, že se budou v zemi, která podporuje rodiny s dětmi asi nejvíce v Evropě, zase navyšovat daňové úlevy směřované na druhé, třetí a další dítě. Domněnka, že se vyššími dávkami na děti podaří zvrátit dlouhodobý trend stárnutí populace, je nejen v Česku vyvrácena více než přesvědčivě. Přesto budeme dál zkoušet, zda když nestačí hodně peněz, by nepomohlo ještě mnohem více peněz.
Nakonec naše prostředky to nejsou. Půjčíme si je, protože rozpočet je chronicky v deficitu (kromě jiného kvůli stárnutí populace), a zaplatí to ti haranti, co jim moudře pomůžeme k vstupu do života. A to, že jim po splácení dluhu formou čím dál vyšších daní, protože rozpočet bude stále deficitní kvůli stárnutí populace, třeba bude chybět pár korun pro jejich vlastní děti, neřešíme. Ony si přece taky mohou zavést vyšší daňové bonusy, a posunout tak ten průser na další nenarozené děti. Říkáme tomu odpovědnost vůči budoucím generacím, což je krásně orwellovské. I když to ocení jen skutečný fajnšmekr.
A aby to nebylo líto důchodcům, tak zrychlíme valorizace. Tu současnou sice musíme také financovat státním dluhem, ale protože není inflace a důchodcům nerostou tak rychle životní náklady, tak je ta valorizace moc pomalá. To přece dá rozum. Nebo ne?
Fiskální perpetuum nastartované výrokem „Zdroje jsou“ levicového velikána Vladimíra Špidly a potvrzené objevem jeho následovníka Jiřího Paroubka, že „státní dluhy se platit přece nemusejí, se sice v posledních letech drobet zadrhlo, ale už zase se pěkně rozjíždí. Blíží se září, děti jdou do školy a do sněmovny opět míří státní rozpočet. Ten festovně volební. Pěkně se to kouká na ty naše dobré hospodáře. •
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
