Pakt stability možná dostal poslední hřebíček do rakve
Zastánci přísných rozpočtových pravidel se radovali předčasně. Pravda, Evropský soudní dvůr označil za ilegální rozhodnutí Rady ministrů Evropské unie nepotrestat sankcemi Německo a Francii, které opakovaně překračovaly limit pro rozpočtový deficit. Ministři financí Evropské unie pochybili, když loni v listopadu ustoupili výmluvám Berlína a Paříže. Takže Evropská komise, která finanční postihy navrhovala, se po výroku soudu mohla cítit vítězem.
Při podrobnějším zkoumání verdiktu však vyjde najevo, že Němci a Francouzi také mohou slavit. Ministři financí pochybili pouze formálně, protože v písemných závěrech svého jednání uvedli, že pozastavují sankční mechanismus. To nesmějí. Ale soud zároveň říká, že odmítnout sankce vůči jakékoliv zemi ministři mohou. Francouzům a Němcům tedy vlastně vůbec nehrozí, že by museli čelit pokutám. Ostatně i Evropská komise zařadila zpátečku. Chce se s ministry „nějak rozumně domluvit“. Není divu, že německý ministr financí Hans Eichel označil rozhodnutí soudu za „velmi moudré“. Pokud komise slaví vítězství, tak spíše Pyrrhovo.
Především se totiž potvrdilo, že Pakt stability - který rozpočtová pravidla stanovuje - už nikdy nebude fungovat tak, jak původně měl. Hrozba finančními sankcemi už velký strach nikomu nahánět nebude. List Financial Times dokonce napsal, že ekonomičtí historici možná jednou označí rozhodnutí soudního dvora za konečný akt v životě původního Paktu stability. Takový poslední hřebíček do rakve.
S konečnými závěry ale ještě chvíli počkejme. Pakt stability bude v nějaké formě přežívat. Evropská komise bude nadále upozorňovat na vysoké rozpočtové deficity členských zemí. Česko mezi ně patří. Ani ministři financí nepřestanou o veřejných financích debatovat. Evropští centrální bankéři ve Frankfurtu využijí každé příležitosti k tomu, aby pokárali ty státy, které komplikují dobré fungování eurozóny.
V některých bruselských kruzích je stále populárnější metoda „peer pressure“, tedy jakéhosi noblesního nátlaku. Hříšné země zůstávají častým terčem kritiky, byť jim za jejich hříchy nehrozí žádné sankce. A nakonec se samy raději dobrovolně polepší. Může to fungovat? Asi jak kdy. Pořád lepší noblesní nátlak než nic.
