Dano, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením?
Mám své trápení: Nenašla jsem v sobě dost odvahy, abych odhalila pravé příčiny smrti jednoho talentovaného muže. Všechno vlastně začalo v raném dětství, které jsem prožila s partou kamarádů na hromadách hlušiny u Jáchymova. Tehdy v šedesátých letech tam už byl božský klid, těžní věže utichly, na haldách začaly vyrůstat první břízky, ale můj tatínek mnohokrát zavzpomínal na řadu veselých historek s uranovou rudou, na jejíž řádnou těžbu jako dozorce v lágru Rovnost osobně dohlížel. Má vrozená dívčí aktivita se postupně transformovala v radioaktivitu. Byla jsem doslova fascinována vlastností některých chemických prvků zářit bez vnějšího přívodu energie a měnit se na jiné prvky. Štěpení jádra atomu dodnes považuji za úchvatné divadlo. Jak říká jeden můj kolega z úřadu, je v tom cosi erotizujícího. Dostat tento proces pod kontrolu, to je jako udržet se na hřbetě neosedlaného oře. A já chtěla do toho rodea vstoupit. Probudil se ve mně duch Marie Curie-Sklodowské a stejně jako ona jsem našla zalíbení v jáchymovském smolinci. Toužila jsem celému světu dokázat, že i v maskulinní oblasti fyziky a chemie může prorazit křehká žena. Už když jsem se hlásila na ČVUT a vybrala si obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, byla jsem pevně rozhodnuta, že pomohu toho „divokého hřebce“ zkrotit, dát jeho energii k dispozici pro blaho lidstva. Dnes, kdy už Temelín jede na stoprocentní výkon, bych mohla cítit uspokojení, ovšem nebýt té ošemetné události…
Špatně se mi o tom mluví: Je tomu už nějaký pátek, co jsem zaslechla, že v sedadle automobilu jednoho z českých politiků byl zabudován radioaktivní zářič. Ten člověk prý v důsledku ozáření onemocněl a dnes už není mezi námi. Tatra 613, v níž jezdil, záhadně zmizela, stejně jako jeho osobní řidič. Dozvěděla jsem se to vlastně náhodou a bála jsem se v tom šťourat. Jako posedlé „atomové bábě“ mi nedošlo, že jaderné štěpení může být skutečně smrtonosné. Snažím se uvěřit, že alespoň to auto dnes leží někde hluboko pod zemí, zalito betonem.
Každý den se ptám sama sebe, co bych tím vlastně změnila, kdybych hledala pachatele. Nač do české politiky vhazovat další nukleární bomby s neřízenou reakcí, když efekt je těžko předvídatelný? Nechci tady Hirošimu ani Černobyl. Poločas rozpadu plutonia 239 je 24 390 let, ale žádná kauza nevydrží v novinách déle než týden. Pro mě platí jediné – z atomů jsme vzešli, v atomech všichni spočineme. Budoucnost vidím spíše ve spolupráci, v syntéze, myslím na nedozírné možnosti jaderné fúze. Své selhání bych ráda odčinila při výstavbě dalších bloků Temelína. Tak dobrou noc.
