Banánová republika
Petře, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením?
Mám své trápení: Psal se rok 1970. Obrodný proces byl v háji, zemi okupovali sovětští vojáci, normalizační mašina se rozjížděla naplno… Zrovna mě vyhodili z redakce Literárek a já, ženáč s pětiletým klukem, musel vzít zavděk maringotkou a toulavým životem čerpače ve firmě Vodní zdroje. Byli jsme, myslím, někde na poli u Tábora, když jsem po šichtě v místní hospodě potkal nádhernou holku. To víte, v devětadvaceti letech jsem byl chlap v plném rozpuku a hormony nám komunisté znárodnit neuměli: byl z toho románek.
A pak léta běžela a zůstaly jen krásné vzpomínky. Organizoval jsem bytové semináře, pašoval literaturu ze zahraničí, nakonec došlo i na to cinkání klíčů. Dva roky jsem šéfoval české vládě a myslel si, že mě čeká už jen klidný podzim života. Jenže když jsem skončil, oslovil mě na ulici asi třicetiletý muž a pozval mě na ryby. Nic za to nechtěl, tak jsem šel… Řeknu vám, já si s tím člověkem rozuměl jako nikdy s nikým. Byl odněkud od Tábora a jmenoval se Karel Tureček, imponovala mi jeho otevřenost a upřímnost. To on byl nakonec architektem mého úspěchu při prvních volbách do Senátu. Vzal jsem si ho za poradce, projezdili jsme spolu Evropu, ale jeho to táhlo k půdě. Fencl ho nejdřív nechtěl, ale nakonec z něj udělal náměstka. Viděl jsem, jak je Karel šťastný.
Nejvíc mě dojalo, že mi párkrát řekl táto. Slzy mi tekly proudem, ale dodnes jsme si nic pořádně nevysvětlili. Asi jsme slyšeli trávu růst… No, může se někdo divit, že jsem mu na to konto šel na svatbu za svědka a stal se kmotrem jeho děcka? Stále si ale říkám, udělal jsem pro Káju dost? Nemohl být člověk jeho schopností rovnou ministrem?
Tak dobrou noc.