Vladimíre, nechcete před usnutím ulehčit své duši a svěřit se čtenářům E8 se svým trápením?
Mám své eurotrápení. Kdykoli tady v Bruselu vyrazím do společnosti se svou dlouholetou blízkou spolupracovnicí Janou Šilhanovou, lidé ji oslovují „madam Viktorie“. Nechápu, jak mohou zrovna Francouzi, tedy Valoni, být tak netaktní. Přečtou si moje curriculum a mají jasno! Vůbec nepřemýšlejí, čím by se asi tak moje paní jako česká knihovnice v cizině živila nebo bavila. Zatímco Jana v Beneluxu vystudovala a dvanáct let žila. Když chodíme po ránu s Ramirem a s Janou běhat do parku Bois de la Cambre, Viktorka kdesi v Praze teprve usíná nad rozevřenou knížkou…
Je pravda, že vlastně běháme jenom já a Ramiro, Jana jenom dýchá čerstvý vzduch, počítá mi kolečka a je připravená mi eventuálně zavolat sanitku. Za to si však mohu sám. Když jsem ještě kdysi ve Strakovce viděl, jak je její krásné prádlo nevhodné pro sport, výslovně jsem jí běhání zakázal. Vůbec jsem se snažil udělat maximum pro to, abych naše devítileté přátelství na poli zdravotnictví, práv pacientů, sociální politiky a organizace veřejného zdravotního pojištění nevydal všanc bulvárním dravcům a paparazziům. Mohl jsem z ní třeba udělat členku svého sedmičlenného týmu, peněz by měla jako smetí, však už se novináři sázeli, jestli sednu na lep. Tu radost jsem jim neudělal. Vlastně to nešlo - Jana nesplňovala kvalifikační podmínky. Takže mezi námi zůstala čirá, financemi nezkažená sociální koheze. Brusel, to není žádný provinční Hradec, tady by se jeden mohl i ztratit: jeden druhého proto vodíme jako blázínci za ruku po zdejších pamětihodnostech. Nakonec Viktorka může být ráda, že mě tady Jana hlídá před svody čtyř dračic v mém týmu. Už musím zmlknout, někdo ťuká na dveře. Tak bon soire.
