Pěkných pár dní jsem se stále znovu ocital v situaci, kdy mi jakási čarokrásná hlasatelka vykládala, že se minulou noc opět o něco zmírnily nepokoje v Paříži. Následovaly neškodné záběry jen tak mírně doutnajících aut, autobusů a mírně hrozivě působících policejních kordonů. Občas k tomu čarokrásná hlasatelka sdělila, že kvůli porušení zákazu vycházení bylo v průběhu předešlé tiché a mírumilovné noci zatčeno třeba na sto padesát lidí. Pak tu byly různé pořady, v nichž se naši analytici – sice ne tak čarokrásní, ale o to chytřejší – dohadovali o tom, zda jde spíše o občanskou válku či o nepokoje, jaký bude jejich další vývoj a kam až se mohou rozšířit. Vedlejší zpráva: podobné události byly zaznamenány už i v rigidnějším Berlíně. Doporučený směr: Kodaň, Stockholm, Amsterodam. Kdo zatouží po malém výletu, může narazit i na sebevražedné atentátníky, chystající se vyhodit do povětří hotel, v němž bydlí. Jistý manželský pár maďarských klavíristů se vyhnul výbuchu v Ammánu jen díky tomu, že čtvrthodinku před ním opustil hotel.
Mírové zpravodajství.
Je tomu už šedesát a půl roku, co v Evropě panuje mír, a vše, co je slyšet a denně vidět na televizních obrazovkách, je mírové zpravodajství. Přesto cestovní kanceláře hrdinsky obhajují své pozice. Paříž je bezpečná, neboť běžný turista přece nemíří na periferie obývané přistěhovalci, nýbrž za věží pana Eiffela nebo do nějaké té kavárničky, ideálně do takové, co už předem hlásá, kterýpak ve své době neuznaný génius v ní tvořil, dokud ho nevykopli, protože neměl na kafe. V centru města je klid, na jeho okraji pak výjimečný stav, zákaz vycházení a vše, co k tomu patří. Ať už to zní sebepodivněji, tahle varianta je horší.
Ve druhé polovině minulého století měla Paříž už jednou možnost spatřit světla svých požárů. Bylo to v osmašedesátém. Ačkoli, tehdy to bylo právě naopak. Tenkrát to byli synkové z lepších rodin, intelektuální elita zhnusená kapitalistickými křivdami, Maovi evropští chlapečkové, kdo převracel tramvaje a způsobil, že se evropská revoluce ocitla na dosah. Jejich vůdce je dnes představitelem Evropského parlamentu, což jen dokazuje, jak pomíjivá je vznětlivost mládí. Ale ať vás ani nenapadne vidět mezi tehdejší a dnešní situací nějakou paralelu. Tenkrát povstal národ studoven, bouřící se proti pohodlí svých otců, dnes se bouří lidé, kteří kromě svých svatých knih jen sotva kdy četli něco jiného. Tehdy šlo o pokus zvrátit režim, dnes o pouhé vandalství, alespoň zdánlivě. Není náhoda, že k útokům dochází vždy pod rouškou noci, ani to, že jejich cílem nejsou v první řadě zlí běloši, ale neživé věci. Ničení a rozbíjení dělá rebelům dobře, protože se nacházejí v tak zoufalé situaci.
Jednou koňak, jednou vodka.
V porovnání s tím, jak primitivně pudovou podobu mají současné nepokoje, je otázka dost patetická a závažná: ocitla se naše seriózní, vzdělaná Evropa, považující samu sebe za moderní, na svém konci, anebo se pouze zalekla vlastního snědého stínu? Odpověď je bohužel mnohem složitější než „ano“ či „ne“, i když uznávám, že ten, kdo by ji zvládl jednou provždy vyřídit prostým „yes“ nebo „no“, by byl skutečný génius. Obávám se ale, že nikdo takový neexistuje, a pokud ano, je to šarlatán.
Ti sebejistí se spokojují s prohlášením, že to celé je jen izolovaný jev, nafouknutý médii. Což o to, média nafukují ráda, to je fakt. Skutečnost je taková, že kdyby existovala televize už před šedesáti lety, pravděpodobně by prezentovala druhou světovou válku jako konec světa a bohabojný divák by se mohl snadno domnívat, že jeho život už ani není život, ale ztělesněné peklo. Jenomže to, co dnes zahrnujeme pod pojem dějiny, jen zřídka vytvářely miliony lidí. Petrohradskou melu, kterou nás nutili uctívat coby Velkou říjnovou socialistickou revoluci, mělo na svědomí pár stovek povětšinou nadrátovaných námořníků, a ani Bastilu nedobylo víc lidí, jen tam místo vodky tekl koňak.
Tavicí tyglík.
Čtenář však nemá v oblibě zbytečné plkání, takže si dodejme kuráž a přejděme k věci. Zdá se, že západní migrační politika selhává. Nebo možná přiléhavěji řečeno – selhala. A přitom byly její počátky tak nadějné! Ve světě existují dva modely imigrační politiky. Americký, který bývá obvykle charakterizován pojmem tavicí tyglík. Člověk přijede jako Polák či Ital a za pár let je z něj hrdý Američan. Na dům si vyvěsí vlajku s hvězdami a pruhy a stane se z něj vlastenec tím oddanější, čím vzdálenější je planeta, ze které dorazil. Ještě tak čas od času zavítá do národně-nostalgického klubu, nejspíše za domácí stravou, ale už jako hrdý Američan, který možná dokonce na svou původní zem kouká skrz prsty. A jeho potomci už vědí maximálně to, že jejich předkové nepřipluli na legendární lodi Mayflower, a možná ještě jedenkrát za život navštíví svou pravlast, jejíž jazyk už neovládají. Zdá se, že se tenhle model ujal; tragédií Ameriky nebude počet přistěhovalců, ale to, že se proti ní postaví zbytek světa. Už dnes budí tato mocnost větší odpor než kdysi Stalinova říše a její prezident je v očích všech národů tím nejnesympatičtějším mužem na světě.
Salátová mísa.
Oproti pragmatické Americe zvolila útlocitná Evropa takzvaný model salátové mísy. Každý ať zůstane tím, čím je; když je někdo Turek, ať si nehraje na Němce, a stejně tak ať ten, jehož domovem je Maroko, netouží po tom stát se Francouzem, ať prostě všichni přijdou a nějak už se tu spolu srovnáme. V tomto velkorysém přístupu byla zároveň liberální gesta a vedle toho fungovala i velkolepá praxe. Základní ideu západního liberalismu, na základě které vše, co je cizí, obohacuje, vynalezli ti, kdo si chtěli krýt záda před různými druhy nacionalismu. A proto – i když pohrdali Araby – uvažovali tak, že ve většinové společnosti, která snese kohokoli, nemohou ani oni mít žádný problém. V mé domovině je Arabů pramálo, zato cikánů je mnoho, a jsou-li porušena jakákoli jejich práva – například právo na krádež – pak se na jejich obranu okamžitě seběhnou židovští publicisté obývající elegantní vily, protože si říkají: když dnes oni, tak proč ne zítra my? Malá zemička, malé problémy, nebo chcete-li malá země, malý liberalismus, velká země, velký liberalismus, ale za páky strojů, pohánějících kdysi tak nadějnou ideu, tahají tam i tady pořád jedni a ti samí. Dle jejich názoru ovšem ti, kterých se to týká především, neprojevují kulturnímu Západu dostatek vděku.
Pomocný personál vlastního potomka.
I to má svou praktickou ekonomickou příčinu: onen kulturní Západ na tom není zrovna nejlépe. Teď, když se východní Evropa hrdě a radostně přidružila k Západu, už to můžeme naplno říci: připojila se k zóně vykazující nejhorší ekonomické ukazatele na světě. Růst západní ekonomiky se zpomalil, ten americký zrychluje a zatracovaný asijský se doslova řítí. Příští desetiletí budou jednoznačně patřit čínskému drcení, přičemž není vyloučeno ani to, že se znovu zmátoří také Rusko a my, hrdí Evropané, zůstaneme dřepět v chládku svých muzeí se vzpomínkou na zašlou slávu.
Idea velkého prosperujícího státu je v troskách. S tím, na co mohla být Evropa pyšná – tedy s vybudováním moderní formy tržního hospodářství, v němž se u východů z metra neválejí žebráci jako v New Yorku – je jednou provždy konec. A tak, i když se to nerado slyší, faktem je, že bude třeba vymyslet nějakou jinou budoucnost, neboť té, co byla až dosud, už došla munice. A do toho všeho jsou tu najednou zástupy lidí, s nimiž si neumíme poradit. Generace prvních přistěhovalců nám byla ještě prospěšná. Udělala za nás tu podřadnější práci. V Německu spousta lidí pohodlně žila z podpor, zatímco špinavou práci odváděli Turci (a také Poláci, Jugoslávci, Maďaři). Do Francie proudily nenáročné davy z bývalých kolonií a požehnaný důsledek tohoto proudění, díky němuž se Montmartre začal najednou každé ráno skvět čistotou, vyhovoval každému. Jenomže Evropa má jeden velký demografický problém. Jsou jím děti, tedy bělošské děti s bledými tvářemi, kterých je jako šafránu. Takové dítě platí za nevídanou kuriozitu, kolem které se všechno točí, kterou si musíme předcházet a které sneseme i modré z nebe. A čím více se tento jev stává pravidlem, tím spíše si člověk rozmyslí, zda se doopravdy touží stát pomocným personálem vlastního potomka. V dnešní Evropě platí rozhodnutí pořídit si tři děti téměř za perverzní. To se ale netýká přistěhovalců, ti si s tímhle hlavu příliš nedělají. Dítě prostě přijde, stejně jako jich přišlo předchozích pět, a nějak už bude. Jenomže o dav, který se rozrůstá takovým tempem, už nikdo nestojí, ani přes potíže s populačním růstem. Je jich prostě víc, než kolik by bylo ideální. A už nejde ani tak o pracovní místa, jako o místo obecně. Dnes žije v západní Evropě čtyřikrát více přistěhovalců nekřesťanského vyznání, než tomu bylo před dvaceti lety.
Vítězící barbaři.
Jakkoli je pro nás východní Evropany šokující si to připustit, pravdou je, že ti dnešní výtržníci mají na Západě takové životní podmínky, jaké by nás tady na Východě vrcholně pobuřovaly. Všichni oslovení jednohlasně prohlašují, že je nikdo nezaměstná prostě jen proto, že se nejmenují Jean, nýbrž třeba Ali. Jaké kroky může stát proti něčemu takovému podniknout? Žádné. Zaměstnavatelé mohou jednat dle své libovůle, protože flákači sice mají svá občanská práva, ale jejich právem zase je zaměstnat personál dle svého gusta. Tihle kabrňáci, co zapalují autobusy, žijí z různých podpor, jejichž výše nestačí na to, aby mohli pojmout podezření, že si jich jejich novopečená vlast kdovíjak cení. Navíc většina z nich už náleží ke druhé generaci, která se nepamatuje na mnohem horší časy a nepociťuje vděk k relativně lepším podmínkám. Oni chtějí být přesně takoví jako ostatní Evropané, a když to nepůjde, pořád je tu ještě jeden cíl, jehož dosažení je zatím ještě iluze, ale v dlouhodobější perspektivě si ho představit lze. Totiž že by Evropu dostali na kolena. V dějinách světa to není žádná novinka. Vždycky když se vyspělá civilizace, která už svého zenitu dosáhla, potkala s barbarštějším elementem, pokaždé ji divošství převálcovalo. Vždyť i Egypt se svými věhlasnými a jemnými hvězdáři byl pohlcen Římem, kterému v porovnání s ním dosud čouhala sláma z bot, a zbyly z něho jen jeho historické památky. Ale i samotná mocná Říše římská zanikla ve chvíli, kdy na její brány začali ne zrovna přátelsky bušit čím dál agresivnější nájezdníci, a místo toho, aby se pozvedli na úroveň římského práva, upadla velká Říše. K něčemu podobnému může dojít i dnes.
Chybí obraz nepřítele.
V Evropě už příliš dlouho panuje mír. Vyrostly dvě generace, aniž kdy stanuly tváří v tvář skutečnému boji, a nad relativitou lidského žití se mohou zamýšlet nanejvýš v souvislosti s tak často vzpomínaným holocaustem. V dnešní době neexistují armády v pravém slova smyslu, pouze pár komand izolovaných od vnějšího světa a uniformovaní muži, kteří s oblibou zacházejí s delikventem tak, aby ani náhodou nezanechali na jeho těle nějakou stopu. Evropa postrádá obraz nepřítele a už několik desetiletí se potýká maximálně s několika historickými fantomy, jako je fašizmus a podobně.
Kulturní Evropa ráda mluví o lidských právech, ale už méně diskutuje o povinnostech. A unie této kulturní Evropy zatím netuší, co přinesou následující roky, protože si zatím neumí pořádně poradit ani s deseti novými členskými státy, a to k nim ještě brzy přibude Rumunsko, Bulharsko a jako skutečný zeměpisný nonsens také Turecko, s jehož vstupem oficiálně pronikne do unie islám.
Evropě bývá dnes často doporučován takzvaný plán pevnosti. Uzavři své brány, Evropo! Jenže to není jen tak, navíc když je teď zavře, uvězní i ty, kdo jsou momentálně uvnitř. A to se týká milionů lidí, kteří v Evropě sice žijí, ale Evropany být nechtějí.
Mezi těmi, kdo tu žijí odjakživa, a nově příchozími je totiž jeden obrovský rozdíl – jejich víra.
Komerční křesťanství.
To, co se odehrává uprostřed Evropy, se dá nazvat svatou válkou islámu, vedenou prozatím prostředky, proti kterým se dá ještě bránit. Všední, zjednodušenou formou islámského fanatismu. Jednou z bitev války, vedenou několika lidmi, co mají kromě molotovových koktejlů prakticky holé ruce.
Tito lidé žili až dosud pro ně v cizím křesťanském prostředí tak, aniž docházelo ke střetu zájmů. A ani nestojí zato připomínat, že dnešní podoba západního křesťanství není nic jiného, než pomalé odvykání Desateru i Ježíšovu učení s občasnou kompenzací v podobě návštěvy kostela. Není náhoda, že bývalý papež se spíše než třeba k Paříži obracel k jižní Americe, Asii nebo své vlasti. Křesťanství se stalo televizním obchodním kumštem, nejprve formou inzerce, později jako reklama na odpovídající publikace. Takto vyobrazený Kristus na nás pomrkává z videokazety a vydává se omýt si nohy v Jordánu (to není ironie, nýbrž konkrétní scéna z konkrétního filmu). Toto komerční křesťanství nemůže být duchovní konkurencí žádnému z jiných náboženství, toto komerční křesťanství je neškodné a v tomto ohledu je naprosto lhostejné, kolikrát se moudří politikové odvolají na Schumanna, Adenauerra, nebo kolikrát si postěžují nad tím, že oba pánové věru zamýšleli evropské společenství coby společenství křesťanských národů. Náhoda není ani to, že tato teze nefiguruje v nové evropské ústavě, k velkému zklamání mnohých. Těm smutným bych vzkázal, že je úplně jedno, co je deklarováno, žijeme totiž ve světě, který neřídí několik středně velkých mocností, ale několik nadnárodních firem, a ty mají jediné náboženství: Zisk.
Nekomerční islám.
V otázce víry si přistěhovalci vůči nám, s naší skomírající vírou, stojí mnohem lépe. Nerozumím tomu, ale zvenčí se mi to jeví tak, že islám komerční variantu nemá. V porovnání s našimi půlhodinovými půsty a autobusovými poutěmi dodržuje ramadán s ohromující kázní nejen fantasta, který posléze s výbušninou kolem pasu vyletí přímo k Alláhovi, ale i obyčejný průvodčí z té nejmenší arabské vesnice. Tito lidé putují pěšky do Mekky, protože Prorok to od nich žádá. V očích se jim zračí skutečné hledání, v pohledu touha po bohu, kterého si zvolili. Je to návyk – oni nejsou sluhové boží, ale sluhové bojovného, pravého panovníka. Jich je stále víc, zatímco nás stále méně. Máme ve svých jazycích slova jako hrdinství, odvaha, přinášení obětí. Už jim ale nerozumíme. V našich válečných filmech je machr vždycky dezertér, za blbce platí ten, kdo dodržuje přísahu. Zděšeně sledujeme zprávy o tom, jak zase někdo s vlastním tělem vyhodil do povětří i ty, kdo jsou dle jeho názoru bezvěrci. Interview, kde sourozenci a matky hrdě vyprávějí o svých sebevražedných synech – protože oni na ně jsou hrdi, větší slávu rodině ani nemohli udělat – nám připadá jako nějaká fikce. Tak tedy s tímto pohledem se s brambůrkem v puse budeme muset popasovat. To jejich synové si budou vybírat oběti mezi našimi syny, které vozíme autem i na vzdálenost půl kilometrů.
Evropa jako pevnost.
Budou si vybírat? Mír není možný?
Těžko. Nezapomínejme, že válku nevyhlásili oni, ale naším jménem jiní. Válka v Iráku není jen nespravedlivá válka vyhlášená za účelem zničení jedné země v zájmu nejvýchodnější americké republiky, ale i velký útok bílé moci proti islámskému světu. Od března 2003 mohou muslimové v Paříži a Amsterodamu mít pocit, že existují oni, u nichž jsme mimochodem v podnájmu, a pak jsme tu my. Od té doby si všichni tito lidé tam, kde žijí, připadají cizí, protože kdosi kvůli čemusi napadli kulturu, k níž sami patří. A to je něco, čemu rozumí i ten nejjednodušší novoevropský maloměšťák, jehož kultura je obsažená de facto v jediné knize, k níž se váží všechny evropské národy. A když někdo zaútočí na libovolného syna některého z těchto národů, bouří se celé davy, ať už se zkorumpovaní politici sklání před Amerikou jakkoli hluboko. Nehraje žádnou roli, že se Francie postavila k celé záležitosti odmítavě a také Německo bylo proti válce, pro obyčejného Araba stojí přesto na druhé straně válečné zóny, která je odděluje od nadutých, zlých bělochů. Nejjednodušší soud je totiž předsudek, a máme-li jich spousty, co můžeme čekat od těch, jimž skutečně není dáno, aby se naučili cokoli z opravdové demokracie.
Příznivci Evropy jako pevnosti budou přibývat, i kdyby se nedostali k moci. S největší pravděpodobností zanikne v plamenech okrajových čtvrtí spolu s autobusy a automobily velké liberální vzepětí šedesátých let. Sárkozy, francouzský ministr vnitra maďarského původu, možná nejžhavější čekatel na post prezidenta, nazval výtržníky chamradí, která nezasluhuje slitování. Řekl také, že on jako maďarský emigrant podobné problémy neměl, a mínil tím, že Maďaři jsou přece jen kulturní národ, ne jako ten severoafrický dav. V postavě Sárkozyho se objevil antiliberál s pramalou tolerancí, schopný chopit se moci, který bude mít mnoho voličů. Před pár lety vedl podobné nesalonní řeči taťka Le Pen, a dnes už je to najednou přípustné, dokonce žádoucí, marně proti tomu současný premiér protestuje ve jménu liberalismu, který troubí k ústupu. Ani v Německu není třeba nijak zvlášť křičet, aby se ozvaly věty jako: „Německo patří Němcům“, které budou mít dokonce zázemí na Východě, protože dvojčata, jež usedla na pomyslný trůn dnes už středně velké evropské mocnosti – Polska – mají nacionální rétoriku silnější než kdy dřív.
Jsou tací, kteří navrhují totéž, co v mé vlasti v roce padesátém šestém: Střílet! To nelze. Nelze dát střílet do několika milionů lidí, každá nevinná oběť si tím vezme předplatné na stovku obětí z opačného tábora. (Nezapomeňme, že záminkou pařížských nepokojů se stali dva zloději).
Síla není totéž co otevřené násilí. Nesmíme zapomínat, že ve světě už k dnešnímu dni vznikly sítě, které sice nejsou s to vyhrát pouštní bitvu nad bílým mužem, ale jsou schopny kdykoli se s ním utkat v daném bodě a okamžiku.
Ekonomická slabost.
My, takzvaní Evropané, musíme urychleně docílit dvě věci. Zaprvé se zbavme několika ekonomických dogmat o svobodné ruce trhu. Ta už zapracovala natolik, že vzniklé rozpory jsou větší, než jak to svého času popsal pan Engels v otcově továrně. (Název: Postavení dělnické třídy v Anglii, je to skvost). Na tyto kontradikce je třeba nějak reagovat. Ještě nikdy v moderní historii neexistovaly takové společenské rozdíly, a to nelze stupňovat donekonečna. Citlivý systém je ten, v němž devět desetin společenských statků vlastní desetina společnosti. Proti tomu se mobilizují různá hnutí a jen náhoda bude rozhodovat o tom, zda budou mít roušku náboženskou nebo politickou. Obě varianty jsou libovolně kombinovatelné. Moudří vědci říkají, že v jedné části světa nebude za několik let ani pitná voda. Lze očekávat, že bude sílit nenávist proti těm, kdo určují řád našeho kapitalistického světa.
Evropa může žít v míru se svými přistěhovalci za předpokladu, že bude ekonomicky stejně silná jako, řekněme, před patnácti lety. K tomu bude – byla by – zapotřebí nová hospodářská politika. Příliš svobodná konkurence krachuje, produkt sám je poněkud opotřebovaný; nejsem ekonom, ale představuji si to tak, že úloha silných států bude v nadcházejícím desetiletí růst.
Irácký cirkus.
Další oblast, kde je třeba nastolit pořádek, není evropská, i když není daleko. Je nezbytné rychle skončit ten irácký cirkus, který kvůli neexistujícím zbraním hromadného ničení rozpoutala nejsilnější vojenská velmoc světa proti zemi sotva disponující nějakou armádou. Dnes už platí za součást mezinárodního konsenzu, že tady se vede boj o ropu a za politické zájmy státu jménem Izrael. Pro Araby je úhlavním nepřítelem samozřejmě stát Izrael, a protože jsou už odedávna terčem nespravedlností, mají dojem, že zbytek světa, celý ten ďábelský svět bílých, je spojencem Izraele. Neznají průzkumy, které ukazují, že popularita Izraele v Evropě je na svém historickém minimu, nečtou tiskové nářky o vzestupu antisemitismu po celé Evropě, mají prostě jen pocit, že Amerika je na straně Izraele (to je pravda), že je to nespravedlnost (to je rovněž pravda), a že Evropa stojí na straně Ameriky (což už je ovšem omyl). I to je úkolem nás, evropských intelektuálů, abychom na tento omyl upozornili, a zároveň abychom volali doktora, čteme-li, že ten, kdo se na politiku Izraele dívá nesouhlasně, je antisemita. Nevím, kolik podobně tematicky zaměřených publikací existuje v jiných zemích, ale v mé vlasti je jich opravdu hodně. Nezávisle na tom si i stát Izrael jako kdokoli jiný zasluhuje mír, ovšem mezi ty jiné patří i ti, do nichž tato vojensky přebujelá země s neochvějnou sebejistotou vyvolených střílí. Sám Usáma bin Ládin (který je naživu, nebo po smrti, ale i kdyby byl po smrti, stejně JE) před pár lety prohlásil, že nemá jiný cíl než to, aby Amerika zacházela s oběma stranami stejně. Prostředkům, jichž užívá, reklamu dělat nebudeme, třebaže je v tom i kus poezie, když miliardář ve jménu své mánie zvolí askezi. Skutečností zůstává, že rovnost národů je jedinou úctyhodnou demokratickou myšlenkou v dnešním světě a právě Amerika, ten neúnavný přeborník v demokracii, pro ni dělá ze všech nejméně.
Dobrodružný román.
Výsledek je až záviděníhodně mohutný. Pouze nepřítel není v bezpečí a spojenci nejsou v bezpečí, zvláště ti nejmilejší. Ve jménu demokracie se nám podařilo z jakž takž obyvatelného světa vytvořit svět paranoidní, který má i svého úhlavního nepřítele.
Jenomže oni se nedají. Je jich hodně a mají peníze. Za nezměrně chudými arabským masami stojí skuteční oligarchové, a protože mají ruce umazané od ropy, nemusíme mít obavy, že by se toto ekonomické zázemí vytratilo, navzdory nejrůznějším právním normám a omezením. Pouze koexistence výše zmíněných dvou podmínek nám může dát jakous takous šanci zabránit dalšímu šíření požáru. Otázka totiž zní: Může se tento požár dále šířit?
Na to mohu jen hrdě odpovědět: Ano. Nikoli z radosti nad hrozivými důsledky, ale protože – jak už jsem zmínil – odpovědět ano, nebo ne je opravdový kumšt.
V dobrodružném románu s titulem Dobytí Evropy jsme teprve na prvních stranách, zatím nemají puch ohmataných listů, ale vůni čerstvého výtisku z tiskárny. Co je na tom všem dojemně krásné, že než to postupné obsazování skončí, bude každý takový scénář brát jako samozřejmý. Koneckonců, ať se to vezme z kterékoli strany, co je cizí, to obohacuje. Cizí člověk má stejně tak dvě uši a dvě nohy, ba co víc: Jen co se ti tu zabydlí, naučí se i usmívat. Historie Evropy je i historie exodů, všichni odněkud přišli, na koni a v kaftanu, a ejhle, koho dneska zajímá, čí předek byl nějaký germánský rytíř? Ba co víc, někdy se snažíme přesvědčit se navzájem o pravém opaku.
Chybějí hasiči.
Evropa je momentálně nechráněná. Ekonomicky, demograficky i intelektuálně. Jednu z velkých idejí historie zavrhla a ona za několik desetiletí, možná už po dvaceti letech znovu vyvstane (kdyby to někdo neuhádl, mám na mysli marxismus), naopak křesťanství ztrácí mnohé ze své nezdolné a nadčasové popularity, protože byznys už razantně pronikl do všeho. Je v tom cosi děsivého, když fotbalový klub propaguje na svém hřišti Vatikánskou banku, jíž propůjčil jméno svatý duch zasluhující poněkud lepší osud. Poslední velká evropská show, při níž se semkla křesťanská Evropa, byl pohřeb Jana Pavla II., ale ti, kdo při tom byli, tvořili jen kvantitu, jejich vliv na běh věcí je zanedbatelný. Jidáš udal Ježíše proto, že Ježíš se nechtěl postavit Římanům, netoužil proměnit svou popularitu na pozici partyzánského vůdce. S Mohamedem tento problém není, když se ozvou muezíni, tasí meč a vede armádu svých věrných.
Dokud nebude vyřešena ekonomická krize Evropy a politická krize Blízkého východu, do té doby bude pořád někde vznikat nějaký požár, a Evropa má příliš málo hasičů, aby je zvládla. Uvědomělejší část žhářů bojuje za pravdu, ta méně uvědomělá za něco, ta nejméně uvědomělá proto, že to viděla u sousedů. Jako ten ruský voják, který si v šestapadesátém v Budapešti myslel, že Dunaj je Suezský průplav. Když řinčí zbraně, rozum má vždycky menší šanci na úspěch.
Musíme si přiznat, že při dně Evropy vyrostla jistá masa s neevropskou identitou, která se domnívá, že její zájmy jsou v rozporu s tím, co dnes nazýváme Evropou. Přemoci tyto lidi nedokážeme, protože nás bude stále méně, kdežto jich stále více. Obklopilo nás nové barbarství. Jen nevíme, kdy zaútočí. Život poběží dál i potom a dále se to bude jmenovat Evropa. Ze zvyku, aby nebylo třeba přepisovat zeměpisné atlasy.
