Česká republika ten večer žila jedinou událostí. Masivním požárem pražského Průmyslového paláce. A zatímco 16. října 2008 bojovaly s ohněm stovky hasičů, o šest tisíc kilometrů dál se chystala jednotka třinácti speciálů, jak se říká členům útvaru speciálních operací, do akce. Z afghánské základny Shank v Lógaru je čekala hodinová cesta do jedné z vesnic u lokality Baraki Barak. Tam měl podle zpravodajců pobývat šéf tálibánské buňky zodpovědný i za atentát z 30. dubna 2008, kdy pod autem s českými vojáky vybuchlo na dálku odpálené nástražné výbušné zařízení. Exploze zničila celou konstrukci humvee, přední část byla naprosto zdemolovaná. Praporčík Radim Vaculík zahynul, kolega Robert Chudý vyvázl s těžkými zraněními.
A příslušníci speciální jednotky SOG (Special Operations Group) se je před deseti lety vydali pomstít. „Vyjeli jsme ve dvaceti autech. My, Američani, Rumuni a příslušníci afghánské armády,“ začíná jeden ze „sogařů“ popisovat, jak se ona dlouhá noc z 16. na 17. října 2008 rozjížděla. Tak sdílný je vůbec poprvé, exkluzivně pro týdeník Euro.
Přestože už od akce uteklo více než deset let, nechce, aby zaznělo jeho jméno. A stejně tak žádá, aby na fotkách nebyli poznat ani jeho kolegové, s nimiž se říjnovou nocí probojoval až k chladnému ránu.
Deset roků stará honba. Do dopadnutí šéfa talibánské buňky se 17. října 2008 zapojilo několik speciálních jednotek, vojáci jej zadrželi a předali Afgháncům, kteří jej odvezli ve svém pick-upu.
Ještě předtím, než dal velitel rozkaz k boji, speciálové zhruba týden na základně trénovali. Udělali si model vesnice, kam pojedou, z fotek zase studovali podobu těch, koho mají zajmout. Vše si zkrátka museli nadrilovat.
Chvíli poté, co vyjeli, přišla první komplikace. „Bylo to v Powraku. Tálibánci si mysleli, že jsme běžná kolona, která po střelbě zrychlí a ujede, a tak na nás zaútočili,“ vybavuje si speciál. „Jenže se přepočítali, Rumuni přiletěli do Afghánistánu před pár dny, byli natěšeni do akce, takže se bojovalo,“ pousměje se.
Jedno auto po druhém tak ze své věže vystřílelo dávku, než radikální muslimské partyzány zlikvidovalo. Po několika dalších minutách pak kolona opět zastavila. Měnily se prostřílené pneumatiky, zjišťovaly se škody na obrněných vozidlech. „Řešili jsme, jestli pokračovat dál, jestli jsme náš cíl tou přestřelkou nevarovali a misi neprozradili,“ vzpomíná bývalý voják. Pak uznali, že bitva neměla s jejich cílem žádnou souvislost a celá kolona se vydala dál směrem na Baraki Barak.
Třetí padlý
Jednotku v téhle chvíli na pár okamžiků opustíme. Dostat toho, kdo zosnoval smrtonosný útok na auto Radima Vaculíka, bylo tehdy pro velení české armády velice důležité. I když byl praporčík už třetí českou obětí v misi ISAF, až v tomhle případě bylo možné dopadnout pachatele. Zatímco Nikolaj Martynov zahynul v květnu 2007 pod lavinou kamení a Milan Štěrba v březnu 2008 po výbuchu sebevražedného atentátníka, ten, kdo odpálil výbušninu pod humvee s Vaculíkem a Chudým, stále mohl vraždit.
Improvizované výbušné zařízení explodovalo pod jeho lehkým obrněncem při návratu z dlouhé patroly do okolí měděného dolu. Zpravodajci pak zjistili, že pavučina vede až k šéfovi lokální tálibánské buňky.
Proč jsou řeči o odchodu z Afghánistánu lacinou hysterií. Čtěte esej:
Děkujeme, zůstaňte
I to byl důvod, proč se velení české armády rozhodlo přesunout svou elitní jednotku SOG z Hílmandu právě do Lógaru, kde působil provinční rekonstrukční tým a potřeboval ochranu. Jednotka měla s sebou tolik vybavení a techniky, že s ní strategický nákladní letoun C-17 musel absolvovat deset přeletů.
SOG podléhal americkému velení a jeho hlavním úkolem se v Lógaru stalo nahánění odpalovačů raket, kteří ostřelovali spojenecké jednotky i základnu. Jindy zase třeba laserem označovali pozemní cíle, aby piloti stíhaček F-16 věděli, kam mají útočit.
Oddíl působil i jako velmi dobrý zdroj informací pro spojenecká vojska. Výborně zvládali takzvaný humint, kdy se získávají informace od tajných spolupracovníků přímo z vesnic či teroristických buněk.
S apači nad hlavou
V říjnu 2008 ovšem dostali speciální úkol. Hodně symbolický. Měli být těmi, kdo chytnou atentátníka a vraha Radima Vaculíka a předají jej afghánské spravedlnosti. Kdyby se něco během operace pokazilo a padli do léčky, na pomoc si mohli přivolat jak vrtulníky, tak těžce vyzbrojený letoun AC-130 Spectre.
„Ten chlapík měl velkou rodinu, takže bydlel v poměrně rozsáhlém compoundu,“ osvětluje bývalý speciál s tím, že jednotlivé obývané compoundy oddělují vysoké ploty s branami. „Byla tam centrální vrata, ty jsme prorazili a místo vyčistili. Když pak vojáci proráželi vrata do dalších compoundů, kolegové je kryli ze žebříků nad ploty,“ pokračuje.
Jednotky tehdy chytily několik hledaných teroristů, jedním z nich byl i podezřelý z útoku na vůz Radima Vaculíka. Stejně jako dalším zadrženým i jemu zavázali oči a afghánští vojáci je naložili na své pickupy. Spojenci navíc zabavili i mnoho dokumentů a bohatý arzenál zbraní. „Byl to velký úspěch. Akce se jako dohled zúčastnili i lidé z velení speciálních sil tehdejší mise ISAF v Lógaru. Chtěli vědět, jak jsme na tom,“ říká voják.
Hru s informacemi z Afghánistánu nezačala média, ale vedení generálního štábu. Čtěte komentář:
Umaštěný úspěch v Afghánistánu
Už svítalo, když se kolona otočila a vydala se na dlouhou cestu zpátky k základně. Nevraceli se sami. Pověsila se nad ně dvojice útočných helikoptér AH-64 Apache. To aby schované a rozezlené tálibánce ani nenapadlo pokusit se zaútočit na konvoj. „Doteď si pamatuju ty pohledy lidí ve vesnici,“ ukazuje speciál na několik fotografií, kde „lokálové“ skutečně nevypadají příliš přátelsky.
Když už za světla projížděli Powrakem, poprvé pořádně viděli, jaké stopy zanechaly jejich zbraně na stěnách domů, z jejichž střech na ně v noci útočili tálibánci.
Pointou akce ze 17. října 2008 je, že šlo o poslední úspěch skupiny SOG vůbec. Po několika týdnech se kontingent musel vrátit do Česka. Už nikdy se pod Hindúkuš nevrátil. Z dosud nijak nevysvětlených důvodů byla tato elitní jednotka Vojenské policie zrušena, její úkoly v misi převzala 601. skupina speciálních sil spadající pod Vojenské zpravodajství.
Deset let a dost
I když je pravděpodobné, že podobných honů podnikli čeští speciálové v minulých letech několik, většina z nich zůstává utajených. Obecně se má za to, že právě deset roků je minimální doba k tomu, aby mohli svědci promluvit a zároveň tím neohrozili sebe ani své kamarády. Dvojnásob to platí v případě Afghánistánu, kde spojenecká vojska včetně Čechů zůstávají dodnes.
I z toho pohledu není únik tajné informace o tom, že se letos v září lidem z 601. skupiny podařilo pod Hindúkušem dopadnout a zneškodnit strůjce atentátu na tři české vojáky z letošního srpna, nijak šťastný. „K čemu to zveřejnění pomůže? Vůbec k ničemu,“ mají jasno bývalí příslušníci speciálních sil.
Detaily s fotografiemi s datem 17. října 2008 tak mohou bývalí příslušníci SOG vůbec poprvé zveřejnit až dnes. Možná že na podzim 2028 jiní vojáci prozradí, jakým způsobem dopadli atentátníky letos. Do té doby není kam spěchat.
| SOG (Special Operations Group) |
|---|
Dále čtěte:
Komentář: Dvě procenta armádě? Leda tak v pohádce
