Paroubek a buldozer? Tak leda z čokoládového kindervajíčka.
Rozhodnutí arbitrů o tom, že Česká republika diskriminovala Nomuru v případě krachu Investiční a Poštovní banky (IPB), šokovalo jenom ty, kdo celou kauzu příliš podrobně nesledují. Pravděpodobnost, že to tak dopadne, byla vysoká již několik let a stále rostla. Můžeme se nyní utěšovat, že o výši odškodnění ještě nebylo rozhodnuto, a navíc prokázat skutečnou škodu bude pro japonskou banku mnohem obtížnější než doložit nerovné zacházení, kterého se jí v Praze dostalo. Nemělo by to však bránit analýze důvodů, které stojí za celým sporem a jež poznamenávají i politickou scénu. Je nepochybné, že tahle prohra poškodí výsledek sociálních demokratů v nadcházejících volbách, a to zcela oprávněně.
Dnes se mohou účastníci tehdejšího rozhodování třeba tisíckrát zaklínat, že šlo o kroky na záchranu celé české ekonomiky, protože IPB financovala zhruba třetinu firem v zemi. S tím nikdo polemizovat nebude. Jenže postup zvolený vládou pro celkovou sanaci bankovního sektoru byl z odborného hlediska chybný a vedl nejprve k nehospodárnosti a nyní i k prohře v arbitráži.
Stojí za připomenutí, že sociální demokraté přicházeli v roce 1998 do vlády naprosto netknuti povědomím o skutečném stavu ekonomiky a zejména o hloubce problémů bankovního sektoru. Zeman vykřikoval „do bank ani korunu“ a Miroslav Grégr měl v programu, že nebude pomáhat bankám, ale podnikům. Není divu, že v této atmosféře diletantismu nemohly projít koncepty řešení špatných bankovních aktiv opsané z moderních zkušeností Spojených států či zemí jihovýchodní Asie. Vláda je přitom měla na stole. Projekt revitalizace připravený v týmu kolem tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Mertlíka předpokládal, že špatná aktiva budou od bank odkoupena za reálnou tržní hodnotu. Banky pak doplní kapitál úpisem nových akcií, které si koupí stát. A ozdravěné finanční ústavy budou privatizovány. Tento projekt byl úspěšný například v Koreji.
Kdyby byl tento racionální postup dodržen, nemohla by nikdy Nomura vyhrát svou arbitráž. Stát by k ní mohl přistupovat úplně stejně a vyměnit pomoc za státní účast na akciovém kapitálu. Jenže stát místo racionálního konceptu uskutečnil Grégrovu verzi, kdy banky dostaly hotovost prostřednictvím odkupu špatných úvěrů fakticky za účetní hodnotu. Žádné navyšování kapitálu, a tím i státního podílu, se nekonalo. Minoritní akcionáři z řad zahraničních finančních investorů inkasovali nezasloužený zisk ze zhodnocení svých akcií státní subvencí a vytvořilo se nerovné prostředí pro privátní banky.
Zásah v IPB a zvolený násilný způsob řešení nemohl dopadnout jinak než špatně. Zvláště když vládní činitelé důvěřovali téměř bezmezně ČSOB a podepsali transakční dokumenty bez jakýchkoli pojistek proti nezodpovědnému přístupu této banky. Za velkorysost přišel nelítostný trest. ČSOB vyždímala stát do posledního desetníku a o nějaké vstřícnosti při mnohaletých jednáních nemohla být ani řeč. Vše vyvrcholilo zablokováním dohody, v níž se měly Česká republika a Nomura zavázat k tomu, že ukončí všechny spory a nebudou vůči sobě vznášet žádné nároky. Japonci dokonce byli ochotni přispět významnou částkou na nějaký bohulibý projekt v Česku. Nomura je po světě pověstná tím, že vede mnoho arbitráží, ale takřka nikdy je nenechá dojít do konce a usilovnou prací dospěje ke smírné dohodě. Naši pašáci ji ale donutili jít až na krev. Naší!
A nyní čekáme na vyčíslení sumy, kterou čeští daňoví poplatníci přispějí akcionářům jedné z největších světových investičních bank. A ČSOB se v tomto okamžiku pravdy nestydí vydat prohlášení, kde konstatuje, že se jí tento spor vlastně vůbec, ale vůbec nijak netýká. Nakonec mají pravdu. Svých padesát miliard za nic už dostali, a teď se státe starej, jak umíš.
A stát se stará. Sobotka, který se na této prohře podílel mírou nikoli malou, vydává tiskovou zprávu o tom, jak ještě vedeme arbitráž o 260 miliard v Curychu a jak ji určitě vyhrajeme. Nic jiného mu nezbývá. Paroubek se již od prohry distancoval tím, že ve svém prohlášení upozornil na odpovědnost ministerstva financí. To mu však už moc nepomůže. Loni v létě nařídil uzavřít dohodu s Nomurou. Věděl, že ten malér je na cestě a může ovlivnit volby. A dopadlo to takhle. Kde je ta slavná razance českého premiéra. Paroubek a buldozer? Tak leda z čokoládového kindervajíčka. Úspěch Nomury je jistě vzpruhou do volební kampaně ODS, ale i lidovců, kteří od počátku patřili ke kritikům nucené správy v IPB. A právem. Spravovat stát má ten, kdo je schopen řešit i krizové situace. Kauza IPB jasně prokázala, že ČSSD to není. Lhostejno, zda má v čele Zemana, Špidlu, Grosse či Paroubka.
