Cesta od dělových koulí ke světové normalizační organizaci Za normalizační se dají označit předpisy v antickém Římě o rozměrech a připojovacích zařízeních k veřejnému vodovodu. V Pompejích se při odkryvu zasypaného města našly normalizované otvory městského vodovodního rozvodu a kanalizace.
Cesta od dělových koulí ke světové normalizační organizaci
Za normalizační se dají označit předpisy v antickém Římě o rozměrech a připojovacích zařízeních k veřejnému vodovodu. V Pompejích se při odkryvu zasypaného města našly normalizované otvory městského vodovodního rozvodu a kanalizace.
Dnešní normalizační praxi se zajímavě přiblížily středověké předpisy císaře Karla IV. o šíři vnorových propustí na vltavských jezech či návody Leonarda da Vinci na výstavbu montovaných dřevěných domků. V oblasti normalizace výrobků a jejich částí se potřeby typizace patrně nejvíce projevily při výrobě zbraní a munice. Například děla, která se vyráběla v Čechách v 18. století, se označovala podle hmotnosti dělové koule, čemuž odpovídal i příslušný průměr hlavně. Hmotnostem kulí 10, 30 a 70 liber odpovídaly průměry hlavní 100, 150 a 205 mm. V Německu se však již pro dělové střely používala jiná stupnice hmotností: 5, 10, 25 a 50 liber. Postupně se začaly v regionech normalizovat i další vojenské míry, pro příklad děl uveďme kola lafety či dělostřelecké zaměřovací přístroje.
Normalizované rozměry součástek pro pušky
První známý příklad manufakturní výroby, kdy dělba práce znamenala návaznost výrobních dílů: V roce 1798 americký průmyslník Eli Whitney vyrobil v New Havenu na objednávku americké armády deset tisíc pušek. Uplatnil dělbu práce a zavedl normalizované rozměry součástek. Byla objevena výhodnost dílčích oprav, užití náhradních dílů. Předvedl pak zástupcům armády výhodnost poskládání pušky z libovolně vybraných součástek stejného druhu. O výhodách zvyšování jakosti, údržby, skladování náhradních součástek a zlevnění výroby nebylo pochyb.
Jednotná soustava závitů
V roce 1841 navrhl anglický vynálezce Joseph Whitworth jednotnou soustavu závitů. Předložil v tomto směru návrh Institution of Civil Engineers v Londýně. Zavedení normalizované soustavy závitů mělo zásadní význam pro další rozvoj techniky, protože umožnilo sjednocení spojovacích součástí a jiných základních prvků strojů a zařízení.
Poštovní známky a kolejnice
Od poloviny 9. století se množily příklady unifikace v nejrůznějších oblastech společenského života, dopravy, techniky, vědy, obchodu atd. Významným normalizačním počinem bylo zavedení poštovní známky v Anglii spolu s jednotným výplatným od roku 1840, v Rakousku od roku 1850. V roce 1846 se konaly první mezinárodní porady o stejném rozchodu železničních kolejnic. V Německu unifikovány rozchody železničních kolejí a spřahací zařízení pro železniční vagony. O osm let později již zákon nepřímo nutil ke sjednocení rozměru kolejnic na rozchodu 1435 mm v Rakousku a definitivně tento rozměr potvrdil německý říšský zákon č. 9 v roce 1887. Sjednocení rozchodu kolejnic a připojovacího zařízení vozů se prosazovalo ve střední Evropě od roku 1886.
Odkud jsou rozměry dnešní cihly
Vídeňský stavební řád zavedl v roce 1868 cihly o rozměrech 11 x 5 1/4 x 2 1/2 palce. Následujícího roku byla v Německu vydána příručka obsahující přehled rozměrů normalizovaných profilů válcované oceli. V řadě evropských zemí pak byly stanoveny normalizované rozměry cihel. Tak např. v roce 1874 ustanovil v Rakousko-Uhersku Spojený výbor rakouského spolku inženýrů a architektů pro zavedení měr a vah „metrickou“ cihlu, tj. dnešní 29 x 14 x 6,5 cm, která byla rozměrově odvozena od předešlé. Postupně byly pokládány základy k vybudování jednotné mezinárodní soustavy měr a vah. Mezinárodní elektrotechnický sjezd v Paříži v roce 1881 definoval ohm, ampér, coulomb, farad. (V Paříži také vznikl r. 1889 joule a watt, v Curychu v r. 1893 henry.)
Čas a námořní plavba
Některé z prvých norem, které se mezinárodně rozšířily, se týkaly času a námořní plavby. Příkladem je přijetí greenwichského poledníku v roce 1884 za základ pro udávání zeměpisné šířky. Světový poštovní spolek založený roku 1874 v Bernu ovlivnil velkou světovou normalizaci v poštovnictví.
Normalizace v elektrotechnice
Mezinárodní normalizaci významně podnítila elektrotechnika, která pro své abstraktní jednotky potřebovala přesné mezinárodní definice. Elektroinženýři byli prvními, kteří si uvědomili, že mezinárodní normalizace bude v moderním světě nezbytná. Po několika kongresech dospěli k závěru, že je nutné vytvořit stálou organizaci, která by se trvale starala metodicky o mezinárodní elektrotechnickou normalizaci. Začala příprava založení mezinárodní elektrotechnické komise. Na sklonku 19. století se již začínalo s rozměrovou normalizací v podnicích v dalších odvětvích, vznikaly státní i mezinárodní normy, ale normalizace byla co do výběru víceméně nahodilá a co se týče témat normalizačních prací stále dosti rozptýlená. Mnohé z prvních normalizačních úkolů byly řešeny pouze empiricky, tj. vytvářením zkušeností a jejich využíváním dalšími generacemi. Některé z nich byly řešeny zákonodárstvím, tj. stanoveny právními předpisy např. zákonné míry, znaky, značky atd. Ne bezdůvodně prohlašoval o technické normalizaci ředitel francouzské normalizační společnosti, že „normalizace je stará jako svět sám“. Tím chtěl ukázat na nejdůležitější poslání normalizace: Tak jako z chaosu povstal uspořádaný svět, tak normalizace zavádí pořádek do techniky i do národního hospodářství.
Normalizační opatření v Anglii
Rozvoj mezinárodního obchodu a postupně i mezinárodní dělba práce vyžadovala koordinaci normalizačního úsilí ve světě. Nutnost soustavné činnosti národní normalizační organizace pocítila patrně nejdříve Anglie, která se svým British Empire tvořila na konci 19. století patrně první největší průmyslový, hospodářský a obchodní celek na světě. V r. 1901 byla v Londýně vytvořena první národní normalizační společnost na světě s názvem British Engineering Standards Committee (BESA) ve spolupráci různých technických spolků a inženýrů: strojních, lodních, železárenských a elektrotechnických.
Výbor pro technické normy
Úlohou tohoto anglického Výboru pro technické normy bylo od prvního roku 20. století upevňovat hospodářskou moc britského impéria vypracováním a zaváděním technických norem pro suroviny, průmyslové výrobky a vojenskou techniku. Společnost BESA spravovalo předsednictvo pěti (+ předseda), do jakéhosi shromáždění delegátů tohoto výboru vysílala ministerstva po třech členech, dalších 29 členů zastupovalo inženýrské korporace, tři delegáti reprezentovali svaz automobilových inženýrů. Výbor se stal všeobecně uznávaným fórem pro všechny problémy normalizace. Pravidelně se na BESA obracela ministerstva a pověřovala jej vypracováním různých norem širokého uznání a použití v zemích britského společenství národů, např. normy pro indické lokomotivy „důvěrné“ normy pro letectví pro případ válečného konfliktu, železnice (přitom v soukromých rukou) apod. Zejména podrobně byla normalizována jakost ocelí a třídění speciálních ocelí. BESA byla v roce 1918 uznána zvláštním zákonem za středisko normalizace a opatřena právem vydávat značky jakosti a zřizovat v dominiích místní normalizační výbory. Hned po Anglii vznikla národní normalizační organizace v USA pod názvem National Bureau of Standards. Vznik dalších národních normalizačních společností vyvolala první světová válka. Převrat ve výrobě válečných zbraní a vojenské výstroje způsobil právě světo
vý konflikt. Ukázalo se účelné bránit plýtvání surovinami a usilovat o hospodárnost. Efektivnost výroby měla přinést unifikace.
Pokračování na straně V
Dokončení ze strany IV
Po první světové válce začal rozvoj elektrotechniky a zvýšily se požadavky na bezpečnost výrobků. Logicky navázala potřeba soustředit tyto požadavky do technických norem a soustředit normalizační činnost do národních normalizačních korporací. Leckde iniciovaly elektrotechnické svazy vznik národních normalizačních organizací.
Německo
V Německu došlo již v roce 1893 k prvnímu vydání Předpisů VDE (Verband deutscher Elektrotechniker) pro stavbu bezpečných elektrických zařízení (Sicherheitsvorschriften), ale až 18. 5. 1917 vznikl v Německu Normalien-Ausschuss f“ur den Deutschen Maschinenbau, který se už 22. 12. 1917 přejmenoval na Normalien-Ausschuss der deutschen Industrie, který vydával Deutsche IndustrieNormen (DI-Normen), odtud označení DIN, a odborný časopis Betrieb. V roce 1926 se opět změnil název společnosti na Deutsche Normen-Ausschuss (DNA), čímž se rozšířila všeobecná normalizace i do dalších oblastí lidského života včetně vědy, kultury, sportu atd.
Francie
V roce 1907 byl ustaven Francouzský elektrotechnický institut a krátce nato Union des Syndicats de l´ Electricité, jehož první normalizační práce se týkaly žárovek. Až v roce 1919 vznikla ve Francii normalizační komise pro auta a později i pro strojnictví.
Rakousko-Uhersko a české země
Na Elektrotechnický spolek po první světové válce v Československu navázal Elektrotechnický svaz československý (r. 1919). Rychle za sebou vznikaly normalizační korporace: v roce 1916 v Holandsku, r. 1917 v Německu, r. 1918 ve Švýcarsku, Francii a USA, r. 1919 v Belgii a Kanadě, r. 1920 v Rakousku, r. 1921 v Itálii, Japonsku a Maďarsku, r. 1922 v Austrálii, Československu a Švédsku, r. 1923 v Norsku, r. 1924 ve Finsku a Polsku, r. 1926 v Dánsku. V Sovětském svazu byla v roce 1918 centrálně uzákoněna metrická soustava, ale ústřední státní orgán pro technickou normalizaci byl zřízen až v roce 1927. V roce 1933 mělo již jedenadvacet států národní normalizační korporace.
Spojené státy americké
Mezinárodní sjezdy elektrotechniků v letech 1881, 1889, 1898 a 1900 připravily půdu pro založení mezinárodní organizace elektrotechniků. Roku 1904 se konal v Saint Louis v USA mezinárodní elektrotechnický sjezd, na kterém byly vykonány nezbytné přípravy k založení mezinárodní elektrotechnické komise, a to na základě rezoluce komory vládních delegátů, v níž se pravilo: “ Je třeba podniknout kroky, aby byla zajištěna spolupráce technických společností světa a vytvořit reprezentativní komisi, která by zkoumala otázku sjednocení názvosloví a roztřídění elektrických zařízení a strojů.“ Tato mezinárodní organizace vznikla podle návrhu plukovníka R. E. B. Cromptona (Spojené království Velké Británie a Irska) pod názvem International Electrotechnical Commission (IEC) jako samostatná mezinárodní normalizační instituce v oblasti elektrotechniky v roce 1906. Po vytvoření 14 národních komitétů se sešla roku 1908 Rada IEC. První stanovy IEC byly přijaty 22. října 1908 v Londýně. Sídlo bylo v Londýně prakticky až do roku 1947, kdy byla ústřední kancelář přenesena do Ženevy. Prvním předsedou IEC byl lord Kelvin a prvním generálním tajemníkem Charles La Maistre, který toto místo zastával až do své smrti roku 1953. IEC definovala základní elektrické jednotky, určila pro ně etalony, ustanovila jednotné označování výkonů elektrických strojů, stanovila jednotné kreslení diagramů „průvodičů“, definovala výkonnost elektrických strojů, napětí, typizaci žárovek atd. Československo se stalo členem IEC v roce 1921.
Meziválečné období bylo sjednocující
Na Mezinárodní technické normalizační konferenci v říjnu 1925 v Curychu dala Anglie podnět k utvoření stálé mezinárodní normalizační organizace. Aby byla umožněna užší spolupráce jednotlivých normalizačních korporací a aby se přispělo ke sjednocení technických norem jednotlivých zemí v normy mezinárodní. Tento podnět částečně realizovala mezinárodní normalizační konference konaná v New Yorku v roce 1926, které se zúčastnilo asi dvacet států. Zde byly vypracovány stanovy budoucí mezinárodní společnosti pro všeobecnou normalizaci. Oficiálně však vznikla první mezinárodní normalizační společnost International Standards Asociation (ISA) v Praze roku 1928. U zrodu ISA stály národní korporace Belgie, Československa, Dánska, Finska, Francie, Holandska, Itálie, Japonska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rakouska, Ruska, Švédska a Švýcarska. Rumunsko se připojilo po ustavení národní korporace v roce 1928, USA přistoupily v roce 1929. Anglie a Kanada se dlouho nerozhodly, ještě v roce 1930 považovaly ISA za normalizační organizaci pouze evropského formátu, jejímž účelem bude pracovat především v metrické soustavě. V prvním období své existence kladla ISA důraz na strojírenství, i když první práce se týkaly i jiných odvětví, jako textil, kinematografie, formáty papíru. Koncem třicátých let odvolaly (z politických důvodů) některé země své členství. ISA se prakticky rozpadla v průběhu druhé světové války v roce 1942, kdy přestala oficiálně pracovat. V roce 1944 nastoupil na místo ISA, který se skládal z národních organizací osmnácti spojeneckých zemí, jednalo se však o účelovou normalizační organizaci do konce II. světové války. Již v roce 1946 bylo v kanadské Otawě jednáno o ustavení nové mezinárodní organizace International Standards Organization (ISO), která by navázala na práci započatou v ISA. Dne 14. října 1946 (tento den se připomíná jako Mezinárodní den normalizace) se sešlo v Londýně 64 delegátů z 25 zemí, kteří se usnesli na prvním prozatímním generálním shromáždění nové světové normalizační organizace. To se konalo v Londýně o deset dní později. Přijalo jednomyslně Statut a Jednací řád ISO a rozhodlo, že ISO začne oficiálně pracovat, jakmile budou dokumenty oficiálně ratifikovány patnácti národními normalizačními orgány. Ratifikace patnácté země (Dánska) došla prozatímnímu ústřednímu sekretariátu 23. února 1947, proto je až toto datum považováno za založení ISO. Zároveň byla přičleněna IEC jako elektrotechnická sekce ISO, při plném zachování své autonomie. Při vzniku ISO existovalo celkem asi 150 000 národních norem.
Banánová válka mezi Evropou a USA proběhla poměrně nedávno kvůli dovozu banánů ze zemí pod ochranou USA. Země Evropského společenství nechtěly dovážet banány malých velikostí, které nesplňovaly evropskou normu, resp. Nařízení Rady EU číslo 404/1993. Dovozem malých banánů vznikalo velké množství odpadu. Evropa požadovala větší podíl dužniny a menší slupky, což nemohly některé latinskoamerické a středoamerické země akceptovat. USA při jednáních na kontraktech pro své chráněnce trvaly. Evropa na svých technických normách rovněž. Do sporu se vložila Světová obchodní organizace a rozhodla, že evropská norma není v souladu s jejími pravidly. WTO vyjádřila ztrátu zemí s dosud tradičním banánovým vývozem na evropský trh ve výši 190 milionů dolarů. Následkem byly v letech „banánové války“ zhoršené celní podmínky pro dovoz kabelek, aktovek, ložního prádla, papírových krabic a dalšího zboží do Evropy. Teprve v dubnu roku 2001 bylo dosaženo dohody a od července tohoto roku platí v Evropě mírnější licence na velikosti dovážených banánů.
FOTO: ARCHIV
