Ten Michal Dočolomanský, to je krásnej mužskej, říkávala moje sousedka, tehdy již téměř sedmdesátiletá vdova paní Hořejšová. Těch „krásnej mužskejch“ ze Slovenska měla víc, Štefana Kvietika, Ladislava Chudíka i Juraje Kukuru, a každé pondělí v osm večer kvůli nim zasedala před televizi, protože „dávali“ slovenskou inscenaci, v níž se obvykle některý z těch jejích mužských objevil, když byl velký svátek, tak i dva či tři nebo všichni čtyři. Paní Hořejšová sledovala každé pondělí slovenské televizní inscenace, i když (jak si často stěžovala) „té slovenské hatmatilce“ moc nerozuměla. Ale jí zjevně nešlo o nakašírované příběhy nevýslovně čestných hrdinů práce bydlících v luxusně zařízených rozlehlých bytech, které měly s tehdejší socialistickou realitou asi tolik společného jako kosmodrom s řetízkovým kolotočem. Paní Hořejšová chtěla vidět „své krásné“.
Ano, Michal Dočolomanský byl idolem, a to nejen téměř sedmdesátiletých vdov. Na pondělní slovenské televizní inscenace sice již vzpomene málokdo (ostatně citelně se zužuje i počet těch, kteří na ně vzpomenout mohou, protože neumírají jen herci, ale i jejich diváci), ale jméno Michal Dočolomanský spojené s noblesním hercem přitažlivého zjevu a inteligentního projevu stále oslovuje mnoho českých diváků. Přestože společný stát se Slováky je již minulostí relativně dosti dávnou a přestože po jeho rozpadu Dočolomanský nepatřil ke skupině slovenských herců, kteří byli doma spíše v Praze než v Bratislavě. Zahrál si již jen jedinou výraznější roli, a to ve Šteindlerově Perníkové věži. Navíc český divák téměř neznal jeho hlavní práci, tedy tu na scéně Slovenského národního divadla, kde například déle než čtvrt století hrál Jánošíka v polském muzikálu Na skle malované. „Divadlo je pro každého herce to nejpřednější, jeho primární dílna. Ať už vezmete jakoukoli další instituci, televizi, rozhlas, film, ty vlastně kradou to, co herec v divadle vytvořil…, čeho dosáhl,“ uvedl Dočolomanský v rozhovoru pro Magazín Práva v roce 2002.
Za hercovu popularitu v Česku mohou vlastně pouhé tři role, které ho proslavily na západ od Lanžhotu: detektiv Nick Carter, hrabě Teleke z Tölökö a inženýr Jano Krnáč. Pokud se vám zdá tato trojice Dočolomanského slavných postav až zrůdně nesourodá, nezoufejte, bude ještě hůř. Ke dvěma postavám ze skvostných parodií Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečky Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech, které patří k tomu nejkvalitnějšímu, co v českých ateliérech vzniklo ve druhé polovině sedmdesátých a na začátku osmdesátých let, se řadí jedna z ústředních postav televizního seriálu Inženýrská odysea, který vznikl ve stejné době. I když existuje pár ještě hrůznějších výplodů Jaroslava Dietla (například Muž na radnici, Okres na severu či Plechová kavalérie), právě Inženýrská odysea patří k tomu nejblátivějšímu, pod co se „otec českého televizního seriálu“ podepsal. Seriál o třech inženýrech nadšeně i méně nadšeně, vzorně i méně vzorně budujících reálný socialismus, je tak hloupý, že i současné bezskrupulózní televizní stanice se k jeho reprízování odhodlávají jen ve zvlášť závažných stavech programové deprese. Nicméně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do kulturního buranství uvržený československý televizní divák nadšeně hltal příběh prostého slovenského mládence, který díky své píli, přirozenému talentu, kterým jsou obdařeni jen synci probíjející se životem od dětství na vlastní pěst, a socialistické uvědomělosti vytrvale míří k cíli státi se esem československého socialistického zahraničního obchodu.
Michal Dočolomanský se narodil v roce 1942, a to ne na Slovensku, ale v polské vesnici Niedzica, v níž jeho otec působil jako učitel. Učitel to byl velice plodný, budoucí herec měl devět sourozenců. Ještě před koncem války se rodina přestěhovala na Slovensko. Dočolomanský se údajně věnoval gymnastice a nejprve se vyučil automechanikem (náklonnost k autům, hlavně těm rychlým, stejně jako k bezmotorovému létání ho prý nikdy neopustila). V roce 1964 dokončil v Bratislavě studia herectví a hned po škole se stal členem činohry Slovenského národního divadla. To již měl za sebou účinkování v několika filmech, na jejichž existenci je lepší zapomenout. I když … budete-li mít někdy možnost zhlédnout Dočolomanského filmový debut Výlet po Dunaji, nenechte si ho ujít. Nebudete věřit svým očím, co všechno se dá prezentovat jako filmová komedie. Přestože v šedesátých letech Michal Dočolomanský natočil pět filmů a řadu televizních inscenací, jeho hvězda se plně rozzářila až v letech normalizace. Je nehoráznou smůlou talentovaného a kultivovaného herce, že jeho nejplodnější období se koncentrovalo právě do doby, v níž byla nejen v kultuře a umění obdivovanou modlou hloupost. V letech 1970 až 1989 hrál Michal Dočolomanský ve více než dvaceti slovenských a českých filmech, z nichž pouhé tři je schopen přijmout i dnešní divák. Vedle zmíněných parodií Oldřicha Lipského je to ještě Jakubiskova dokonalá výtvarná sága Tisícročná včela.
Napsal jsem, že bude ještě hůř, a nyní je čas, aby bylo. Ve stejném roce, kdy Dočolomanský potěšil diváky svou nejpopulárnější postavou Nicka Cartera (a vlastně i Čechoameričana Ladislava Matějky), předvedl na filmovém plátně poprvé i doktora Gustáva Husáka. Již název tohoto filmu byl varující: Vítězný lid. Režisérský analfabet Vojtěch Trapl pod tímto působivým titulem předvedl události v únoru 1948. To již měl ovšem Dočolomanský za sebou roli jiného předního představitele komunistické strany Jana Švermy, a to ve Dnech zrady režiséra Otakara Vávry. Nebylo však toho dosti a v roce 1978 Dočolomanský ztělesnil (na rozdíl od Švermy stále ještě žijícího) normalizačního vůdce Husáka podruhé. Tentokrát ve dvoudílné pohádce o Slovenském národním povstání režisérů Vladimíra Bahny (ten filmování nepřežil) a Zora Záhona nazvané Poéma o svedomí. Na jedné straně Nick Carter a Teleke z Tölökö, na druhé Šverma a Husák. Slovy klasika, jsou to ale paradoxy. A bodejť by nebyly. Celý ten čas byl o paradoxech, více či méně krutých. Proto lze Michala Dočolomanského litovat, že právě tato doba spolkla jeho nejlepší léta. Jistě, mohl ztělesnění Jidáše z roku 1968 a následného největšího patlala nedlouhých československých dějin odmítnout. Herec se k tomu vyjádřil například v rozhovoru pro časopis Reflex v roce 2001: „Já se tehdy moc nebránil. Jsem herec, a kdyby mi dali ztělesnit Hitlera, byla by chyba, kdybych to neudělal. I když tady to bylo trochu jiné… Já tu měl průšvih, protože jsem inzultoval zdejšího předsedu základní organizace strany, taky to byl herec, ale jinak pěkný syčák. Vysloužil jsem si na dva roky těžký distanc. Kdybychom tehdy zrovna nešli do premiéry se hrou Na skle malované, asi by mě vyhodili. A když tenkrát přišla nabídka hrát Husáka, prostě nebylo možné ji odmítnout. Ale nelámal jsem si s tím hlavu.“
Nebýt Dočolomanského Husáka, nebylo by ani jeho Nicka Cartera ani hraběte Teleke z Tölökö. A to by, myslím, byla škoda. Takto jsme se při špetičce cynismu mohli zasmát jak Husákovi, tak božskému Nickovi a fenomenálnímu Telekemu.
Krásný mužský paní Hořejšové zemřel 26. srpna 2008 ve věku 66 let. Prý hodně kouřil, a to od třinácti let. Ale kdo ví, rakovina plic skosí i spoustu těch, kteří si v životě nezašlukovali.
Praporek:
S Husákem jsem se nikdy nesetkal, ani jsem po tom netoužil. Za války udělal kus práce, pak trochu zdegeneroval, Možná pitím. M. D.
Filmografie Michala Dočolomanského
25. 3. 1942–26. 8. 2008
(filmy určené pro biogafy)
1962 – Výlet po Dunaji
1964 – Tvář v okně
1964 – Každý týždeň sedem dní
1968 – Dialóg 20-40-60
1969 – Kolonie Lanfieri
1970 – Medená veža
1971 – Zlozor
1972 – Zajtra bude neskoro
1973 – Dny zrady I, II
1973 – Hriech Kataríny Padychovej
1974 – Skrytý prameň
1974 – Do zbrane, kuruci!
1975 – Horúčka
1976 – Stratená dolina
1977 – Penelopa
1977 – Vítězný lid
1977 – Adéla ještě nevečeřela
1978 – Pustý dvor
1978 – Sneh pod nohami
1978 – Poéma o svedomí I, II
1981 – Noční jazdci
1981 – Tajemství hradu v Karpatech
1981 – Plavčík a Vratko
1983 – Tisícročná včela
1983 – Mŕtvi učia živých
1986 – Cena odvahy
1987 – Strašidla z vikýře
1990 – Súkromné životy
1991 – Corpus Delicti
2002 – Perníková věž
2007 – Bestiář
