Union banka není žádný exotický případ, míní bankéř
EURO: Jsou to již téměř dva měsíce, co jste opustil Union banku. Od té doby se toho v bance stalo mnoho. Jste stále v obraze? VÁVRA: Kauzu Union banka samozřejmě sleduji, stejně jako každý ekonomicky činný člověk v Česku. Jde totiž o nesmírně zajímavý případ, a to jak z čistě bankovně-technického hlediska, tak i v širších souvislostech. Ukazuje totiž mnohé o tom, jak funguje tato země.
EURO: Konkurs vyhlášený před dvěma týdny, který byl za pár dní zase zrušen, opravdu ukázal mnohé. Řada lidí byla a stále je šokována tím, co se stalo. VÁVRA: Pro mě byl konkurs velkým překvapením. Tato událost mi totiž nezapadala do schématu, na jehož základě Roman Mentlík pracoval. Stejně tak mi na základě mých půlročních poznatků ze spolupráce s Invesmartem bylo jasné, že tato událost nekoresponduje s tím, jak Invesmart dělá byznys. Po mém odchodu se Roman Mentlík i Invesmart snažili vzniklou situaci manažersky vyřešit a zároveň vydělat nějaké peníze, a to podle jiného scénáře, než o jakém se původně uvažovalo. Události okolo konkursu mi připadaly kulturně neslučitelné s politikou Invesmartu a byl jsem si od začátku jistý, že to není jejich hra.
EURO: Z informací týdeníku EURO vyplývá, že kromě záplavy podvržených plných mocí Union banka minimálně jednu generální plnou moc opravdu dala externímu právníkovi. Je to běžné? Existovali za vašeho působení v bance nebo mimo ni právníci s generální plnou mocí? VÁVRA: Myslím si, že když někdo dá svému právnímu zástupci generální plnou moc, jde o nestandardní postup. V rámci mého chápání vztahu klienta a právního poradce je plná moc účelové předání autority za přesně daným a specifikovaným cílem. Pokud tedy už někde existovaly generální plné moci, považoval bych to za nestandardní věc číslo jedna. Osobně bych takovouto generální plnou moc nikdy nevystavil.
EURO: Do hry o banku otevřeně vstoupila renomovaná americká investiční banka Goldman Sachs. Nejste trochu překvapen tím, že tato instituce je připravena riskovat svoji reputaci v obchodu, jehož výsledek je značně nejistý? VÁVRA: Goldman byl do obchodu „vehnán“ především špatnou situací na globálních finančních trzích. Od doby, kdy v České republice přeprodal balík pohledávek získaný od České konsolidační agentury, v Česku žádný další obchod neudělal. Zdejší tým čelil kritice, že není dostatečně aktivní. Proto mě nepřekvapuje, že do této transakce šel. Nemyslím si, že Goldman Sachs něco riskoval. Z mého pohledu outsidera se totiž zdá, že se vždy pohyboval tak, aby si nepošpinil jméno.
EURO: Kdybyste si měl vsadit, zda se v tomto případě podaří rozkrýt pozadí podvodné operace, která vedla 31. března 2003 k vyhlášení konkursu, a zda se podaří viníky pravomocně odsoudit, jak byste volil? VÁVRA: Řekl bych, že i tato kauza bohužel nejspíše opět vyšumí do ztracena. To souvisí s tím, v jakém stavu je v Česku policie a další státní orgány. Tyto útvary toho zatím moc nepředvedly a kauza Union banka bude zřejmě jen další v řadě. Co se týče způsobu provedení, myslím, že je úplně stejný jako v desítkách dalších případů, které zůstávají před veřejností utajené, a o kterých vzhledem k bankovnímu tajemství nemohu mluvit. Byl bych ale nerad, aby panovala představa, že Union banka je nějaký ojedinělý a exotický případ.
EURO: Zastavme se na chvíli u vaší kariéry bankéře. Pokud vím, ve svých začátcích jste pracoval v úplně jiné oblasti, avšak najednou jste zazářil jako nová hvězda českého bankovnictví. VÁVRA: Po studiích na Vysoké škole ekonomické jsem nastoupil do přepravní společnosti DHL. Tehdejší zaměstnání mělo k bankovnictví jediný vztah: jako jsem kurýr donášel balíčky s akreditivy do ČSOB. Mojí strategií tehdy bylo poznat pravidla, na jejichž základě kapitalistický systém funguje. Proto jsem také v roce 1992 odjel do Spojených států. Tam jsem studoval věci, o kterých se v Česku sice občas mluvilo, ale nikdo příliš nevěděl, co to vlastně ten marketing nebo řízení lidských zdrojů je. Po návratu mi shodou okolností zavolal jeden kamarád, se kterým jsem začínal v DHL. Mezitím přešel do banky Creditanstalt, pro níž jsem během několika dní začal také pracovat. K bankovnictví jsem se vlastně dostal díky němu.
EURO: Co vás přimělo vrátit se hned po studiích v USA zpět domů? Lidé v podobné situaci jistě zvažují, zda nemají raději ve Spojených státech zůstat a pracovat pro nějakou tamní společnost. VÁVRA: Moje studium skončilo v roce 1993, tedy v době, kdy byla situace v americké ekonomice a potažmo na trhu práce poměrně nepříznivá. Moji spolužáci žili ve velké nejistotě, zda se jim po škole podaří najít práci. V Americe jsem získal kapitál, který byl v tamních podmínkách téměř bezcenný, ale v Česku měl obrovskou hodnotu. To, že jsem v pátek přijel z USA a v pondělí nastoupil v jedné z nejprestižnějších oblastí, tedy v asset managementu, bylo něco jako splněný sen.
EURO: Po Creditanstaltu následovala Citibank, a pak zlatý hřeb, Komerční banka. Jak své působení v Komerční bance hodnotíte? VÁVRA: Nabídka pracovat pro Komerční banku byla dalším splněným snem. Její vedení bylo fantastickou a intelektuálně nejvíce odměňující částí mojí kariéry. Ta práce ztělesňovala všechno, co rád dělám: rychlá a významná rozhodnutí v prostředí relativně velké manažerské autonomie. Dozorčí rada sice chtěla být velice dobře informovaná, avšak je třeba dodat, že všechny mé kroky podpořila. Role dozorčí rady určitě napomohla úspěchu při privatizaci. Celé to skončilo tím, co jsem sám nečekal, a to úspěšným prodejem banky za 3,2 násobek book value. Když se podívám na titulky v novinách v době mého příchodu a pak při odchodu, je z nich vidět, že jsem odvedl velký kus práce.
EURO: Máte za sebou účinkování pro několik bank, v nichž jste se setkal s různými kulturami. Kdybyste měl srovnat a vybrat si, která firemní kultura vám nejvíce padla, kterou byste volil? VÁVRA: Nemohu příliš srovnávat francouzskou nebo italskou kulturu s americkou. V té americké jsem totiž pobýval příliš dlouho a navíc se mi příliš líbila. Parametry amerických manažerských modelů jsou obecně známé, stejně jako jsou známé jejich slabiny. Z hlavních bych zmínil nedostatek strategičnosti a krátkozraký výhled. Firmy se hodně orientují na aktuální čtvrtletí a už se příliš nezajímají o to, co budou dělat za tři roky. To je faktor, který bude navždy limitovat globální hráče, jako Citibank nebo GE, a bude vést k polovýsledkům. Pěkným příkladem je spotřebitelské bankovnictví Citibank, které považuji za katastrofu, přestože jsem její klient. Banka totálně nezvládla časování a vytvoření nabídky produktů, která je své současné podobě nepochopitelná.
EURO: A co český model? Myslíte, že něco takového existuje? VÁVRA: Český model bohužel existuje a nazval bych ho „permanentní diskuse“. Celá organizace s vámi totiž nustále diskutuje. V bankách většinou nejsou žádní dlouhodobí a respektovaní senioři, které instituce zná a obdivuje. Když pak něco takový člověk řekne, jeho podřízený neřeší, zda je to dobře, nebo špatně, ale jde a udělá to. Většinou je ten krok samozřejmě správný. V českém korporátním sektoru to takhle nefunguje. Nikde jinde jsem snad nezažil takové bazírování na formálním corporate governance jako v Komerční bance a v Union bance. Věčně se řešilo, co říkají stanovy, jaké jsou pravomoci dozorčí rady, jaké pravomoci představenstva a tak dále. Stanovy Citibank jsem přitom za celou svojí kariéru neměl v ruce. Český model rozhodně necharakterizují žádné zlaté ručičky a kreativita. Češi nejsou o nic víc nebo méně kreativní než kdokoliv jiný. Jsou to ale obří kverulanti a o všem vedou diskuse.
EURO: Podívejme se také na český bankovní trh. Když jste působil v Union bance, připravil jste velice ambiciózní plán, na jehož základě měl tržní podíl vzrůst během tří let na deset procent. V současné době se přitom mluví o tom, že trh začíná být poměrně jasně rozdělen. VÁVRA: Obrázek rozděleného trhu není úplně pravdivý. Je tomu tak spíše na straně spotřebitelského bankovnictví, ale u korporátního bankovnicví a malých a středních podniků je situace jiná. V Česku snad neexistuje firma, která by měla exkluzivní bankovní vztah s jednou bankou. Nyní se hraje o to, jak dobrý je konkrétní relationship manager v dané bance. Pokud dělá svoji práci výborně, pomyslné váhy v rámci konzumace produktů se přelévají z jiných bank do jeho banky. Informace o počtu klientů, které banky tak rády prezentují, jsou potom irelevantní. Je to totiž asi jediná věc, kterou většina bank umí dobře měřit. Počet klientů se moc měnit nebude, protože každý je klientem každého. Přelévání byznysu z banky do banky je pouze výsledkem ochoty a úsilí konkrétního bankéře, který se klientovi snaží zajistit to nejlepší. Stejně jako na západě, banky časem pochopí, že klient jejich služby nevyužívá kvůli logu, ale kvůli pánovi XY. Banka, která tohle pochopí nejlépe, bude slavit na poli SME a korporací největší úspěch. Banky se také budou muset podívat, zda efektivně využívají své zdroje. Pokud se dnes někdo má v bankovnictví bát o místo, pak to jsou přepážkoví pracovníci.
EURO: A těch deset procent během tří let? VÁVRA: Můj tým v Citibank něco podobného dokázal. Citibank, která disponuje celkem pěti pobočkami, má dnes v některých regionech desetiprocentní tržní podíl. Opíral jsem se o to, že bych model Citibank aplikoval v Union bance. Také jsem z ní přivedl člověka, který vedl prodej – Romana Truhláře. Nechtěli jsme vynalézat hranaté kolo a chtěli jsme pouze zopakovat, co jsme již jednou v životě udělali. Geografická prezence a současné klientské vztahy byly v případě Union banky velice dobrým začátkem. V Citibank jsem totiž otvíral účet číslo 001. Když jsem odcházel, klientů byly tisíce. Jsem přesvědčen, že s Romanem Truhlářem bychom tento úspěch dokázali zopakovat.
EURO: Z bankéřů jste jednou z mediálně nejznámějších osobností. Poskytl jste řadu kontroverzních rozhovorů, které vzbudily velké diskuse. Téměř každý Čech ví, jak si žijete a čím jezdíte. Proč to všechno? VÁVRA: Musím se vrátit trochu do historie. Když jsem dělal v Citibank, byl můj reklamní rozpočet pro propagaci programu Citibusiness blízký nule. Řešil jsem tedy problém, jakou metodu zvolit pro to, abych dostal značku Citibank do obecnějšího povědomí. Začal jsem se prezentovat v médiích, což mě vlastně nic nestálo. Chodil jsem do rozhlasu, do televizních debat a poskytoval rozhovory. Jediným finančním nákladem bylo školení u zkušeného mediálního poradce, který mi vysvětlil, jak média fungují. To mi hodně pomohlo, a proto jsem se nebál jít třeba do televize a něco tam říkat.
EURO: Největší „mediální kariéru“ jste však udělal v Komerční bance. Tam byl také tak omezený rozpočet na propagaci? VÁVRA: V době mého příchodu měla Komerční banka velice špatný image. Zvolili jsme strategii vytvoření obrazu nového a relativně mladého generálního ředitele. Trochu jsme se svezli na mediální poptávce, která v té době byla. Banku to nestálo ani pětikorunu, ale velice to pomohlo tomu, jak byla vnímána. To, že jsem se v té době musel nestandardně chovat a dělat věci, které normální ředitelé normálních bank běžně nedělají, je pravda. Dělal jsem to jenom proto, abych banku dobře prodal. Logicky přitom nesbíráte pouze kladné body. Faktem ale je, že reklamnímu rozpočtu Citibank a Komerční banky jsem ušetřil desítky, možná stovky milionů.
EURO: Kromě jiného jste znám i svým obdivem k italské automobilové značce Ferrari. Co vás na těchto vozech tolik přitahuje? VÁVRA: Již dlouho řídím výkonná auta a moc mě těší, že mám to štěstí a mohu si splnit některé své klukovské sny. A proč zrovna Ferrari? Není to vůbec kvůli luxusu nebo dělání dojmu na lidi. Ferrari je ve skutečnosti hodně nepohodlné auto a pro denní provoz má spoustu věcí, které by člověk netoleroval ani u staré škodovky. To vše je ale vyvážené neuvěřitelnými jízdními zážitky. Lepší auto pro řidiče prostě neznám. Můj vztah k autům je technický a velice obdivuji jejich mechanickou substanci. Samozřejmě že to pro někoho může být výraz rozmařilosti. Pořídit si dopravní prostředek za cenu rodinného domu je ekonomická hloupost a já to přiznávám. Cena emocí, které si také kupuji, to však z mého pohledu ospravedlňuje.
EURO: Jeden bankéř z Londýna mi říkal, že ani jeho šéfové, kteří vydělávají ročně miliony dolarů, si Ferrari nekoupí. Prý to není vhodné. S touto značkou je také spojován určitý životní styl. Jak se k těmto věcem stavíte? VÁVRA: Pamatuji si, že když jsem v Citibank dělal v investičním managementu, najala banka špičkového profesionála, který se jmenoval Peter Carman. Byl jsem s ním v Londýně na nějakém setkání a v naší diskusi jsme nakonec skončili u aut. V té době měl Porsche Turbo, což je auto výkonnostně srovnatelné s nejlepšími Ferrari, a neměl jsem pocit, že by s tím měl problém. V Británii je třídní systém, který je nejen o tom, kolik si vyděláte, ale i o tom, kde jste na žebříčku. Členové představenstev si jistě mohou koupit auto, jaké chtějí. Že si Ferrari nekoupí mladý trader, přestože má obrovský bonus a vydělává podobně jako jeho nejvyšší nadřízení, to je jiná věc. Pokud jde o životní styl, mám pár přátel, kteří jsou příkladem dokonalých, upravených a sportujících profesionálů. Někteří takoví lidé mě ale štvou do té míry, že demostrativně dávám najevo, že jsou mi takové věci jedno. Nechci tedy právě tvrdit, že tlustý jsem jen kvůli nim… já ale prostě nechci být ten dokonalý superman. Jsem normální vesničan, který má akorát místo staré škodovky lepší auto.
Radovan Vávra (39)
začínal ve finančním oddělení pražské pobočky společnosti DHL. Po návratu z postgraduálních studií na University of South Carolina nastoupil v Praze do Creditanstalt Investment Bank. Přešel do Citibank a začal pronikat do širšího povědomí veřejnosti. V Citibank pomáhal mimo jiné rozbíhat financování malých a středních podniků. V roce 2000 dostal nabídku na vedení Komerční banky, kterou přijal, a dovedl banku k úspěšné privatizaci do rukou francouzské Société Générale. Po odchodu jednal s ruskou Alfa Bank a českou GE Capital Bank, avšak na podzim loňského roku nastoupil do Union banky. Nyní jedná o svém dalším angažmá, které má být v zahraničí.
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, hovoří plynně anglicky a zvládá základy ruštiny. Mezi jeho největší záliby patří rychlá auta, hudba a rodina.
