Divoká zvěř je hlavním tahákem keňského turistického ruchu, proto se jí země snaží vytvořit co nejlepší podmínky. A lidé musejí stranou
Dvacítka masajských žen v pestrých přehozech kráčí v zástupu. Zpívají táhlou píseň a k tomu vystrkují hlavu a zase ji schovávají mezi ramena jako pštrosi. Naproti nim se po návsi pokryté uschlým kravím trusem podobným způsobem a za hrdelního hýkáním pohybují v červeném oblečení válečníci s oštěpy. Po chvíli začnou snožmo skákat do výšky a jejich barevné korálky kolem nich jen lítají. Předváděním tradičních tanců turistům, kteří se u nich staví cestou na safari do proslulého keňského parku Maasai Mara, si obyvatelé vesnice Enkikwei vydělávají na živobytí.
„Cizinci nám platí dvacet dolarů. Ale poslední roky byly špatné. Hotely v oblasti měly zakázáno vozit k nám své klienty. Tlačily nás tím k tomu, abychom se odtud vystěhovali,“ stěžuje si šedesátník Daniel. „Bylo to kvůli tomu, že se poblíž objevili černí nosorožci a naše vesnice jim stála v cestě,“ vysvětluje stařešina z obce o 35 nízkých příbytcích z klacků a hlíny.
Safari bez koz
Chania Frostová reprezentující rezervaci Mara North, na jejímž území se Enkikwei nachází, toto obvinění bez vytáček potvrzuje.
„Ovšem nejedná se jen o nosorožce. Vesnice leží na migrační cestě mnoha druhů. Chceme zabránit jinak nevyhnutelnému konfliktu mezi lidmi a zvířaty. Nabídli jsme Masajům z vesnice, že jim zajistíme přestěhování i nové ubytování, a ještě finanční kompenzaci,“ hájí po Skypu postup svého zaměstnavatele.
„Druhů by pak v rezervaci žilo více, což by bylo dobré pro všechny. Kromě omezování vstupu turistů nemáme jinou možnost, jak je k opuštění migračního tahu přimět,“ konstatuje.
„Nepřijde vám divné, když nomádi tvrdí, že přece jen tak nemohou změnit bydliště?“ dodává.
Není to poprvé v historii, kdy Masaje nutí k tomu, aby uvolnili prostor zvířatům. Toto etnikum, které díky své fotogeničnosti představuje v romantických představách Evropanů o černém kontinentu nejznámější černošský kmen, po staletí migrovalo se svým dobytkem po východoafrických savanách.
Jeho válečníci ozbrojení oštěpy a štíty urputně bránili svá stáda před lvy a dalšími kočkovitými šelmami. Jinak dokázali s divokými zvířaty, která nikdy nelovili kvůli masu, žít v symbióze. Teprve se zřízením rezervace Maasai Mara v roce 1961 a následně dalších parků, které spravuje keňská vláda, museli jít oni, ač tradiční obyvatelé savany, fauně z cesty.
V Nairobi se rozhodli, že jedinými lidmi v chráněných regionech budou smět být rangeři a platící návštěvníci, kterým fotografie žiraf, pakoňů a zeber nesmějí kazit kozy, ovce a krávy. Masaje i s jejich stády z parků vytlačili. Vždy jim bylo přislíbeno odškodnění a nové ubytování, ale dostalo se jim ho jen výjimečně. „Vláda jich často přesídlila jen část, kterou může ukazovat novinářským šťouralům. A zbytek, který zůstává kousek za hranicí parku v provizorních podmínkách, administrativa označila za falešné Masaje,“ popisuje záludné metody exekutivy Mohammed Matovu z organizace Minority Rights (Práva menšin).
Ochránci člověka versus ochránci divočiny
Vyhánění lidí z jejich domovů kvůli zvířatům není keňská specialita. Stephen Corry, šéf organizace Survival International, která se zasazuje o práva menšinových etnik po celé planetě, publikoval loni v únoru tvrdý text, v němž neziskovky ochraňující přírodu označuje z pohledu minorit za stejně škodlivé jako třeba těžaře ropy nebo dřevorubce. Dává příklady „dobrovolného přesídlení“ Indů, kteří na nátlak vlády a neziskovek museli ustoupit tygrům v rezervacích, nebo botswanských Sanů, na jejichž úkor dostali přednost lvi.
V Tanzanii zase muselo ze svých domovů tři tisíce Masajů žijících poblíž proslulého parku Serengeti, protože vláda území i s jejich vesnicemi pronajala firmě OBC, která do východní Afriky vozí bohaté zákazníky z Perského zálivu na povolený trofejní lov.
Corry konkrétně kritizuje především Světový fond na ochranu přírody (WWF). „Jestli vás těch několik příkladů překvapuje, je to proto, že tento průmyslový sektor nalil enormní množství zdrojů na získání pozice mezi globálně nejdůvěryhodnějšími značkami. Toto dlouhodobé PR cvičení zahrnovalo rozmazávání a zakrývání koloniální, lépe řečeno rasistické minulosti ochranářů,“ píše mimo jiné v článku publikovaném na serveru Truth-out.org.
Jenže nic není tak černobílé. Zůstaňme u příkladu keňských Masajů. Jejich populační přírůstek je enormní i v africkém srovnání.
V rozmezí let 1989 a 2009 se jejich počet zdvojnásobil. Dnes je jich podle odhadů milion.
Ještě markantnější je přírůstek dobytka, do kterého si své úspory ukládají i ti Masajové, kteří žijí ve městech. Kdyby mnohohlavým stádům nebyl vstup do parků zakázán, nezbyla by žádná tráva na býložravce, kterých i tak přes veškerou ochranu povážlivě ubývá. Přitom sloni, zebry a pakoně jsou atrakce, která do Keni přitáhne každoročně až 400 tisíc turistů, což z cestovního ruchu dělá hlavní zdroj příjmů 45milionové republiky. Bez reputace té nejlepší destinace pro safari by země rozhodně nepatřila k nejrozvinutějším koutům jižně od Sahary.
Jenže samotní Masajové z toho moc neměli – byť jejich korálky nebo fotografie patří k upomínkám na návštěvu Keni stejně neodmyslitelně jako snímky žiraf pod akáciemi.
Jelikož jsou dlouhodobě řazeni k nejméně vzdělaným kmenům v zemi, vytlačila je z míst průvodců, výrobců suvenýrů či tanečníků jiná etnika, která se za slavné Masaje bez skrupulí vydávají.
Byznys v ochraně přírody
Před dvaceti lety se zdálo, že se situace pravých Masajů zlepší. Vláda do ochrany přírody zatáhla i podnikatelský sektor se správným předpokladem, že výdělek je bude motivovat k zodpovědnější péči o divočinu, než jaké je schopen erární placený management národních parků. Začaly vznikat soukromé rezervace, které existují sice mimo parky, ale natolik blízko nich, že i tak jsou plné zvěře.
Na vysvětlenou: většinu chráněných oblastí v Keni (na rozdíl například od Jihoafrické republiky) neodděluje od zbytku území žádný plot, takže zvířata se mohou volně pohybovat. V nových rezervacích už neplatí zákaz lidských obydlí. Právě naopak. Rostou tam luxusní hotely zaměřené na bohaté zákazníky, kteří si za sumy kolem tisíce dolarů za den připlatí, jen aby měli přírodu jen pro sebe a na fotkách se jim nepletly autobusy plné batůžkářů. Tento na movitou klientelu soustředěný byznys, který zároveň chrání přírodu, přílákal desítky především zahraničních investorů, před kterými stojí na začátku nejtěžší úkol: dohodnout se s lokálními vlastníky půdy, na kterých má jejich rezervace vzniknout.
V případě Mara North, se kterou se přou obyvatelé zmiňované vesnice Enkikwei, se investoři dohodli na dlouholetém pronájmu 30 tisíců hektarů půdy s osmi stovkami individuálních vlastníků. Masajové, kteří už nyní na rozdíl od svých předků volí převážně usedlý způsob života, pronajímají podle informací rezervace jeden hektar za 3750 keňských šilinků (910 korun) ročně. „Tuto částku každoročně o osm procent navýšíme. Jen letos jsme to po dohodě s radou vlastníků půdy neudělali, protože kvůli teroristickým útoků islamistické organizace aš-Šabáb o čtvrtinu poklesl počet turistů,“ objasňuje Chania Frostová. Obyvatelům Enkikwei však taková cena připadá příliš nízká, byť ji všichni svým podpisem akceptovali. Ještě více je štvou vysoké pokuty za nedovolenou pastvu. Na rozdíl od parku spravovaného vládou v soukromé rezervaci krávy mohou zůstat, ale pastevci je smějí přivést jen do vymezených zón, zbytek musí zůstat divokým zvířatům. Pokud to někdo poruší, rangeři mu mohou stádo zabavit. Vykoupit je může za minimálně pět tisíc šilinků, což je však více, než dostane za celoroční pronájem hektaru půdy. Místní lidi zřejmě překvapilo, že zákaz pastvy se v rezervaci skutečně dodržuje. V národním parku naproti tomu platí naprostý zákaz pastvy dobytka, ale je veřejným tajemstvím, že uplacení rangeři pouštějí za tmy dobytek hnaný pastevci i do míst určených jen divoké zvěři.
Jako za kolonistů?
„Enkikwei je problémová vesnice,“ povzdechne si Frostová. „Ještě před rokem 2009, než se rezervace rozjela, jsme dokola opakovali, že v ní nebudou povoleny kozy a ovce, protože žerou trávu – na rozdíl od krav – až ke kořínkům. Ale obyvatelé Enkikwei je stále drží a odmítají pochopit, že je to proti tomu, k čemu se zavázali ve smlouvách o pronájmu půdy,“ vysvětluje svůj pohled.
Ukazuje to, jak je těžké, aby společnou řeč našli univerzitně vzdělaní lidé ze Západu zvyklí na písemné dokumenty a místní s minimální školní docházkou (nebo rovnou negramotní), kteří neplánují dlouho dopředu a smlouvám nerozumějí. Navrch mají samozřejmě ti vzdělanější. Kritici rezervací mluví o tom, že bělošský management uplácí mladé Masaje, aby angličtinou nevládnoucí rodiče přesvědčili k podpisu málo výhodné smlouvy.
Přípomíná to kolonialní model z 19. století, kdy přechytračení nebo koupení náčelníci neznalí právních norem dobrovolně předávali své kmeny pod vládu evropských panovníků.
Ale tak zlé to zase není. Současná situace s nízkými platbami za pronájem málo úrodné půdy je pro Masaje lepší než pouhá existence erárních parků. Z nich neměli vůbec nic, byť by oficiálně čtvrtina příjmů ze vstupného do Maasai Mara měla plynout okolním komunitám. Ale tyto zdroje se rozkutálejí mezi úředníky a k obyvatelům, jejichž předci museli před desetiletími ustoupit zvířatům, se nedostane nic.
Existují sice zákony, které nařizují odškodňovat ty, jimž šelmy zabily dobytek, ale stát se k tomu nikdy moc nemá. Naopak rezervace zabitou krávu z poloviny zaplatí. K tomu připočtěme aktivitu různých neziskových organizací. Pokud najdete ve vesnici studnu, prakticky nikdy její vybudování neplatil státní rozpočet, ale západní dárci.
A hlavně: rezervace má potenciál si lépe poradit s pytláky, zabránit střetům mezi lidmi a zvířaty, a navíc nabízí zaměstnání. Pracuje v ní 422 osob, z toho 259 Masajů. Uplatní se i mezi rangery, kteří hlídají, aby se stáda nezatoulala mimo vymezené zóny. Někteří z nich jsou i z Enkikwei. Ti si díky stabilnímu platu na fungování Mara North rozhodně nestěžují. l
V Nairobi se rozhodli, že jedinými lidmi v chráněných regionech budou smět být rangeři a platící návštěvníci, kterým fotografie žiraf, pakoňů a zeber nesmějí kazit kozy, ovce a krávy. 3750 keňských šilinků (910 korun) ročně dostávají Masajové za pronájem jednoho hektaru půdy. 400 tisíc turistů přilákají každoročně do Keni sloni, zebry a pakoně.
O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce
