Českým celníkům se ve spolupráci s policií a Českou inspekcí životního prostředí podařil husarský kousek. Zabavili pašerákům čtyřiadvacet rohů nosorožce tuponosého jižní formy v odhadované tržní hodnotě sto milionů korun. Tuhle zprávu si každý mohl přečíst už předevčírem včetně toho, že se jednalo o mezinárodní gang, v němž čeští občané vystupovali jako „bílí koně“.
„Bílí koně“ byli za úhradu veškerých nákladů vypraveni do Jihoafrické republiky, aby na tamních soukromých rančích vystupovali jako zájemci o trofejní odstřel nosorožce, který podle tamních předpisů znamená právo na odvoz trofeje domů. To dobře ví i Česká inspekce životního prostředí, jež u nás dohlíží na dodržování mezinárodní úmluvy o obchodu s ohroženými druhy CITES a která dala ostatním orgánům „echo“, že Češi se do „recyklace trofejí“ napojili na mezinárodní pašerácké gangy.
Gangům nejde o trofeje, ale o využití rohů v tradiční orientální medicíně, která jim přikládá neuvěřitelné vlastnosti od léčení impotence přes sražení horečky až po „zaručené“ účinky v boji proti rakovině. Jedna vietnamská dívenka hovořila v reportáži o tom, že prášek z rohu jí „za tři dny“ zbavil problémů s akné. Tomu odpovídá cena, u konečného uživatele je gram rohu nosorožce dražší než zlato. Ředitel zoo ve Dvoře Králové Přemysl Rabas, která je historicky jedinou na světě, kde se podařilo rozmnožit čtyři formy nosorožců ve třech druzích, doporučil všechny zabavené rohy spálit, aby se prokázalo, že jsou bezcenné. Tím mediální „coverage“ v podstatě končí, a pokud z toho přispěvatelé na webu jsou trochu zmateni, nelze se tomu divit.
Celníci zabavili pašerákům čtyřiadvacet rohů nosorožce tuponosého jižní formy v odhadované tržní hodnotě sto milionů korun
Ovšem právě tam, kde končí běžné denní zpravodajství, začíná odhalování souvislostí. Co čert nechtěl, v týdeníku Euro číslo 30 se tento týden docela detailně zabýváme fenoménem komerčního využití často velmi vzácných ohrožených druhů. Pominout přitom Jihoafrickou republiku a příběh neuvěřitelného vzestupu tamních populací stavů zvěře v podstatě nejde. A už vůbec ne pozitivní roli, kterou sehrály soukromé „game ranches“ na počet nosorožců. Zájemcům doporučuji si přečíst celý článek, tady jen pár faktů.
Pod ochranou samopalníků
Před sto lety zůstalo v Jižní Africe v nejlepším případě pár desítek, podle některých zdrojů snad dvacet jedinců Ceratotherium simum simum, tedy tuponosého nosorožce jižní formy. To jsou ti, jejichž rohy zabavili čeští celníci. Fajnšmekři ochrany nosorožců vědí, že v té době v pásmu od jižního Čadu přes dnešní Středoafrickou republiku, Jižní Súdán, severní Demokratickou republiku Kongo až po Ugandu běhaly tisíce nosorožců tuponosých severní formy Ceratotherium simum cottoni. To jsou ti, které v roce 1976 dovezl v počtu šesti kusů do Dvora Králové Josef Vágner ze Súdánu, čtyři z nich byli posléze před čtyřmi lety odvezeni z Dvora do keňské rezervace Ol Pejeta, kde pod ochranou samopalníků žijí, ale zatím se nemnoží.
Po stu letech by nemohla být situace odlišnější. Jelikož „dvorští“ nosorožci tuponosí severní (dnes někdy považovaní za samostatný druh Cerathotherium cottoni) se nemnoží a již několik let je nikdo v přírodě neviděl, můžeme je považovat za technicky vyhynulé. Zůstalo jich slovy sedm, přičemž až na jeden kus jsou v podstatě v postprodukčním věku.
Jižních nosorožců tuponosých je po stu letech 20 405 (údaj za rok 2013) a navzdory zuřící pytlácké epidemii v národních parcích JAR (hlavně v Krugerově národním parku na hranici s Mosambikem) je roční přírůstek populace pořád pozitivní. V JAR nyní žije 90 procent všech nosorožců, kteří na téhle planetě zůstali.
JAR je rájem divoké zvěře
Jeden se musí ptát, čím to je? Odpověď nespočívá jen v tom, že Jihoafrická republika má profesionální ochranu přírody přinejmenším posledních 50 let o řád lepší než zbytek afrických zemí. Vyznává také zcela jinou filosofii. V JAR jsou divoká zvířata již od šedesátých let ceněným a obchodovatelným zdrojem, který lze soukromě vlastnit a využívat. A to včetně nosorožců. I ten největší ochránce přírody uzná, že za vzestupem populací zvěře v JAR nestojí nic jiného než fakt, že veřejný sektor prostřednictvím správy národních parků začal před půl stoletím prodávat přebytky zvířat z národních parků a rezervací soukromému sektoru v aukcích. „Wildlife“ začal mít cenu a ranče specializované na divoká zvířata mají dodnes podstatně lepší ekonomiku než dobytkářské farmy, navíc zaměstnávají kvůli vyšší rentabilitě víc lidí.
Výsledek? V samotné JAR je dnes více divokých zvířat než před 150 lety, což o zbytku Afriky nelze říci ani náhodou. Přírůstek populací v posledních desetiletích jde přitom na vrub soukromých rančů. V roce 1960 bylo v JAR na soukromých pozemcích 600 tisíc kusů lovné zvěře, v roce 2007 neuvěřitelných 18 milionů.
Legalizace prodeje od chovatelů
Největší soukromý chovatel nosorožců na téhle planetě, John Hume, který jich má skoro 800, chová tuponosé nosorožce skoro jako krávy na svých farmách u jihoafrického Johannesburgu a u Krugerova národního parku. Odchová 120 mláďat ročně, tedy nejméně desetkrát více než všechny zoologické zahrady na světě dohromady, kde tenhle druh platí za obtížného chovance. Dělá to pro rohy a počítá, že by jich při „pravidelném odřezu“ samec mohl za život vyprodukovat 50 až 60 kilogramů, samice třicet až čtyřicet. Při 65 tisících dolarů za kilo rohu to vypadá jako lukrativní byznys. Hume nyní čeká na legalizaci prodeje.
Mládě nosorožce černého s matkou
Chytrým argumentem velkochovatelů je, že pro záchranu jihoafrických nosorožců je nezbytné, aby se z národních parků přidělovali přednostně místním komunitám obyvatel jako ekonomický zdroj. Ty by tak získaly aktivum, jež nemusejí závidět soukromým farmářům s nesrovnatelnou finanční sílou. Motivace legálního chovu i produkce by vzápětí mohla zvýšit nabídku natolik, že vytěsní nelegální pytláctví, jehož náklady naopak silně vzrostou kvůli přísné a zdrojově „vyfutrované“ ochraně.
Představy bohatnoucích Číňanů a Vietnamců o zázračných účincích rohů jen tak nepředěláte, i když roh má zhruba stejný medicínský účinek jako lidský nehet. Absolutně nic v téhle debatě ovšem neospravedlňuje roli „bílého koně“. Ti Češi, kteří se toho účastnili, mají za co sedět a být ve veřejné hanbě.
Přitom v Česku není všechno špatně. Třeba příběh dvorských nosorožců je ten nejidealističtější čin, který znám. Když jich byly stovky (severní tuponosí) a v jiných případech tisíce (černí keňští), tak je čeští zoologové odvezli a pečovali o ně. Teď, když žádní nejsou, jsme je aspoň vrátili. Nikdo jiný na téhle planetě podobné gesto ve stejném rozsahu neudělal.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
Propad nekončí. Konkurenceschopnost Česka dusí vysoké sociální odvody, byrokracie a korupce
