Až do roku 2006 byla vesnice Nošovice v Moravskoslezském kraji známá hlavně pro své vyhlášené zelí. Pak tu ale začali stavět automobilku. Továrna se schovala za valem a vznikly tak dva odloučené světy.
Autor: Jakub Stadler
„Na počátku bylo zelí a oklikou přes Koreu se do Nošovic zase vrátilo,“ začíná konverzaci tiskový mluvčí nošovické automobilky Hyundai Petr Vaněk. Veze mě do průmyslové zóny. Vozem Hyundai, jak jinak. Zatím ještě nechápu, co zmínkou o návratu zelí myslí. Druhý den už je mi ale jasné, že kdyby tohle řekl před předsedou nošovického zemědělského družstva, riskoval by.
Nošovice jsou klasická podhorská vesnička. Přesto, že automobilka leží spolu s některými ze svých dodavatelských závodů v podstatě uprostřed Nošovic, jsou to dva takřka dokonale oddělené světy. Jedním je korejská automobilka, druhým vesnice. Od sebe je drží velký korejský val. Vznikl zcela v duchu staré lidové moudrosti, která říká, že co oči nevidí, srdce nebolí.
Svět, který se schoval za valem
Parkoviště před korejskou automobilkou připomíná okolí nákupního centra – jenom na něm stojí víc automobilů značky Hyundai. Cesta z něj vede přímo k hlavní administrativní budově, která byla dokončena teprve letos v únoru. Na recepci jsem málem požádala o palubní lístek, přízemí té stavby totiž připomíná menší letištní halu. Ve srovnání s výrobními halami je to ale trpaslík.
V dubnu pracovalo v automobilce zhruba 1900 lidí. To je mimochodem téměř dvojnásobek počtu obyvatel Nošovic. Drtivá většina zaměstnanců jsou Češi. Korejců najdeme ve firmě jen asi osm desítek. Většina z nich má navíc uzavřeny manažerské smlouvy přímo s korejskou matkou.
Počty pracovníků automobilky byly začátkem letošního roku citlivým tématem. Na automobilovém průmyslu se totiž celosvětová hospodářská krize výrazně podepsala. Nevyhnula se přitom ani Nošovicím. Navíc sem dorazila ve skutečně nevhodný čas. Automobilka sice odstartovala zkušební provoz již loni v dubnu, sériová výroba byla ale zahájena až v listopadu. Konkurenční podniky tou dobou propouštěly a odstavovaly výrobu. A Hyundai nebyl výjimkou.
Od března však lidí ve firmě opět přibývá. Do začátku dubna byly těch nově nabraných zhruba dvě stovky. Někteří z nich jsou přitom, řekněme, recyklovaní. Patří k nim i řidička Petra Šnajdrová. V zimě v automobilce skončila. „Dva dny před uplynutím zkušební doby jsem se dozvěděla, že už se mnou nepočítají. O důvodech nemám jasno. Chvíli se říkalo, že je to proto, že není práce. Pak zase, že jsem neprošla výběrovým sítem.“ Bývalá barmanka už ale opět pro automobilku pracuje. Hotová auta převáží na testovací linku a pak dál na zkušební dráhu. „Po třech měsících mě vzali zpátky. Teď jsem tady osmý den a doufám, že zůstanu,“ říká.
Češi, Korejci a dinosauři
Procházíme montážní halou. Je obrovská, protkaná pásy, po kterých se vozí kusy aut. Okolo nich popocházejí zaměstnanci.
Uprostřed nekonečného hluku se usmívají. „Pracuje se nám tady dobře,“ říká Martina Szabová, vedoucí týmu linky dveří. Před Hyundaiem byla zaměstnána v šicí dílně. „Tady je větší frmol, ale zase zábavnější práce a člověk přijde víc mezi lidi,“ srovnává. Zdá se, že svou práci má rád i její kolega Honza Janeček. „Kdyby bylo víc peněz, byl bych spokojený.“ Původně pracoval na pile. „Tohle mě baví víc. Jsem rád, když vidím, že nedělám jenom desky, ale auta.“ Jaké číslo má Janeček na výplatní pásce, se nedozvím. Nástupní plat operátora bez příslušné praxe je v Hyundai prý asi patnáct tisíc hrubého.
Pracovní doba je osmihodinová – jako všude jinde. Těch osm hodin se však nevztahuje na Korejce. „Korejští manažeři přicházejí ráno před sedmou, odcházejí nejdříve v sedm večer a do práce chodí i v sobotu. Firemní zájmy stavějí vysoko nad své osobní,“ popisuje Vaněk.
Rozhovor s jednou z korejských zaměstnankyň jeho slova potvrzuje. V korejsko-české frontě na oběd stojí nádherná, asi pětadvacetiletá Korejka Ji Sun Park. Už rok pracuje ve finančním oddělení. A co dělá ve svém volném čase? „Studuji finance,“ odpovídá s naprostou samozřejmostí.
Spolu s ostatními zaměstnanci čeká na korejský oběd, který uvařili korejští kuchaři. Stojí sto padesát korun – dvakrát tolik než české jídlo, přesto mu dávají přednost i mnozí Češi. Bez problémů jedí kovovými hůlkami. Stálými složkami obědu jsou rýže a kimči – nakládaná kvašená zelenina, nejčastěji čínské zelí. Mění se polévky, maso, omáčky. Ty chutnají úplně obyčejně asijsky. Chuť kimči je ale zvláštní. Srovnávat ji s chutí nošovického zelí by bylo jako zkoušet srovnat Soul a Prahu.
Teď jsme ale v továrně. Stojím uprostřed další z hal – svařovny. Kombinace Matrixu a Jurského parku, napadá mě téměř okamžitě. Do kovového hluku se zařízne motiv z Malé noční hudby. „To je signál, že se rozjela linka,“ křičí na mě Vaněk. Kdyby to řekl o trochu tišeji, neměla bych šanci ho slyšet. Všude okolo nás se hýbou kovová zvířata. Chytají kusy plechu a skládají z nich auta. Sem tam kolem nich procházejí lidé v montérkách, ale zdá se, že spíš jen dohlížejí na to, zda tvorové dělají svou práci dobře. Žlutá monstra vypadají samostatně a inteligentně. Na tělech mají přišroubované štítky se jmény: Robot 1, Robot 2. Nad jejich hlavami visí transparent – „Jsme hrdí na kvalitu.“
Pevně doufám, že jsou nejen hrdí, ale i spokojení a nechystají se na vzpouru strojů zrovna dnes. Jejich mluvčí si snad všiml, že se tvářím nejistě. „Tohle je zařízení, které spojuje podvozek a bočnice. Čtyři malí dinosauři dole a šest velkých nahoře,“ pokouší se mě s nimi seznámit. Vyjdeme ven a já se s radostí nadechnu čerstvého vzduchu. Voní ostře. Připomíná pivo.
Svět, který ten druhý nechce vidět
Druhý den ráno stojím před nošovickou hospodou, v tom druhém světě – ve světě vesnice. Kousek od místa, ze kterého do automobilky přilétla vůně sladu. Za zády mi mizí autobus. Když se podívám z vesnice směrem k zóně, nevidím nic. Přesněji řečeno – vidím val a nad ním nebe.
Loudám se po rovné cestě k pivovaru. Pak si vzpomenu na vyjádření mluvčího Radegastu Jiřího Marečka. „Společnost Hyundai je více než odpovědným sousedem. Jsme si naprosto jisti, že závod plní environmentální limity nad rámec požadavků české legislativy. O čistotě zdejšího životního prostředí vypovídá mimo jiné i to, že v těsné blízkosti pivovaru žijí mloci, skokani a užovky.“ Z užovek mám respekt, tak se raději otočím a jdu zase zpátky.
Míjím domky obklopené udržovanými zahrádkami. Ani jejich obyvatelé si na svého korejského souseda nestěžují. „My tady o něm skoro nevíme,“ odpovídá na otázku, jak se vsi žije s automobilkou, žena s dítětem v náručí. Líně štěkající psi, narcisy a tulipány, slepice. „Je tady větší provoz, zvlášť v době, kdy jim tam začíná a končí směna, jinak bez problémů,“ říká kuchařka vyklánějící se z okna školní jídelny.
Auta rostou na polích
Stoupám po schodech. Přede mnou předseda nošovického zemědělského družstva vlastníků Jiří Vícha. „Mám na vás patnáct minut,“ oznamuje mi. Nezdá se, že by mě viděl rád. Nedivím se. Jestli někomu automobilka skutečně hodně vadí, pak je to on – a já mu ji přišla připomenout.
Usadíme se v kanceláři, která vypadá, že se v ní někdy v osmdesátých letech minulého století zastavil čas. Hlavním produktem družstva je Nošovické kysané zelí. Vyhlášené. Podobně jako Pardubický perník získalo ochrannou známku Evropské unie. Potíž je, že většina pozemků, které měli zemědělci v nájmu, ležela v místech, kde dnes stojí automobilka. Družstvo získalo od krajského úřadu finanční kompenzaci – sto třicet milionů. Peníze mu jsou vypláceny postupně. Dostává je už tři roky, dalších sedm let zbývá.
„Bez těch kompenzací bychom tady nebyli. Teď se snažíme přežít. Náhradní pozemky není snadné získat. Co bude za těch sedm let, to nevím,“ líčí Vícha. Před Hyundaiem družstvo zaměstnávalo 120, dnes už jen 80 lidí. „Půda lidi živí tisíce let. Ta fabrika tady bude jenom pár. Než se začalo stavět, hodně lidí bylo proti, pak kraj vyplatil nošovickým domácnostem po stech tisících a lidé změnili názor. Vlastníci pozemků, kteří je nechtěli prodat ani potom, dostali výhružné dopisy. Zabijeme vás nebo někoho z rodiny, stálo v nich. Ale to už je pryč, nechci se k tomu vracet,“ ozývá se v hlase předsedy tón rezignace.
Vazby a val mezi světy
Setkání se starostou Miroslavem Kačmaříkem se nese v podstatně optimističtějším duchu. Potkávám ho ve dveřích. Zapomněl na mě. „Měla jste štěstí, jdu stavět stan, a teď tady nikdo nebude. Děvčata rozvážejí obědy,“ říká zvesela a nakládá mě do auta. Popojedeme jenom kousek – k místnímu hřišti. Parkuje před ním náklaďák a schází se houf starších mužů. Dochází mi, že se starosta nechystá z nějakých podivných důvodů stanovat za vsí, ale že půjde o něco většího. „Chystáme se na stavění májky,“ vysvětluje. Ve stanu se tedy bude slavit.
Když se starosty zeptám, jak se mu líbí obří korejský soused jeho vesničky, usměje se. „Ten stan se kupoval z peněz, co jsme dostali z Nadačního fondu Hyundaie, tak co myslíte, že vám řeknu.“ Ani okolostojící stařešinové – dobrovolní hasiči – se nesníží k pomlouvání asijského souseda. „Nevadí nám tady,“ slyším od nich v několika verzích.
Starosta mě odváží k valu. „Moc Nošovických v automobilce nepracuje. Lidi do ní dojíždějí z okolních měst. Tam bydlí i Korejci.“ Stromy lemovaná cesta vede mezi poli. Míjíme boží muka. „Obec chce s automobilkou vycházet dobře. Oni tu snahu mají taky. Nemůžu proti nim říct křivé slovo,“ shrnuje soužití s fabrikou.
Procházím po hřbetě valu. Dívám se na zářivý stříbrošedý komplex výrobních hal. Pootočím hlavu a přede mnou leží malá vesnice s pivovarem. Kontrastnější pohledy by člověk hledal jen těžko. Jako bych stála na hranici dvou různých dimenzí. Zdá se, že jediné, co mají dva nošovické světy společné, je zelí.
