Když v prapočátcích realizace sametového chaosu vyzvaly politické strany i ekonomické celebrity tehdejšího Československa k okamžitému a co možná nejrozsáhlejšímu ekonomickému manévru - privatizaci majetku - mohly si to nejen dovolit, neboť obecný respekt, chuť po změně a mrazivá blízkost období front na banány, devizové přísliby a knížky od Jiřího Suchého (abych tuto dobu opsal co nejelegantněji, tedy bez popisu osobních i systémových hrůz totality) byly tím nejlepším, co podporovalo téměř neomezenou a téměř obecnou ochotu k obětem, ale byly tím také povinny logice odkazu historického vývoje, založené na kontinuitě století devatenáctého a první poloviny století tohoto.
Potom se nám ta politika počala profilovat po českém způsobu; sociálně deklarované, ale politicky míněné kroky vlád pozvolna rozrušovaly prvotně správný koncept, brzdíce tu ten, tu onen reformní proces, aniž bylo příliš dbáno na systémové konsekvence takových ad hoc rozhodnutí pro transformaci české ekonomiky. Jedním z nejvážnějších důsledků bylo zamrznutí privatizace. Kořeny jsou doložitelné na stránkách zápisů z jednání vládních kabinetů. Politické obavy před razantnějšími kroky, provázenými nutně i jistým růstem sociální bolesti, plynuly mimo jakoukoliv pochybnost ne z jakéhosi sociálního cítění, ale z matematiky politických preferencí.
V poválečné Evropě prováděly tehdejší socialistické vlády hospodářskou politiku, založenou na silné vlastnické pozici státu v rozhodujících oborech podnikání, a to i rozsáhlým znárodňováním majetku. Československo v té době nebylo nijak výjimečné. Nejzřetelněji tento proces probíhal v Itálii, Francii i Rakousku, ale nevyhnula se mu ani Velká Británie či Německo. Je však nutno vidět, že tyto kroky byly činěny v naprostém nedostatku kapitálu. Zestátňování tedy bylo víceméně plošným sanačním programem. To dokládá i vývoj vládní hospodářské politiky USA, kde po takových krocích nebylo ani potuchy.
Hospodářský rozvoj v západní Evropě způsobil, že paternalistická role státu ustupovala v oblasti hospodářské stále více do pozadí. Nebylo jí už potřeba. Za situace ekonomické prosperity, vycházející zcela zásadně z principů volného trhu, se postavení státu jako ochránce sociální jistoty časem transformovalo do role jednoho z vlastníků na poli ekonomické svobody. Většina vlád pochopila, že na volném trhu mohou jen s obtížemi konkurovat plně soukromému kapitálu, a tak se jejich snaha soustředila spíše na řešení sociálních důsledků likvidace některých málo perspektivních či vyčerpaných oborů - například oceláren či uhelných dolů. Pouze ve Francii a Itálii zůstal dodnes vliv státu ve strategických odvětvích dominantní. Zatímco však francouzská byrokracie pochopila, že podnikatelskou výhodu jí přinesou pouze monopolní typy podnikání - tedy plyn a elektrická energie - kde se ovšem v ostatních ohledech chová zcela v duchu pravidel soukromého vlastníka, zachovala Itálie strukturu státního podnikání i přímého zasahování do chodu firem tak dlouho, až se čítankovým způsobem rozmohl neřád klientelismu, jehož výsledkem byl obrovský skandál a akce čisté ruce. Proto jak ve Francii, tak i v Itálii znějí stále naléhavěji hlasy pro privatizaci těchto oborů. Posledním impulsem k odstátnění bude aplikace zásad EU o liberalizaci trhu s elektřinou a plynem. Koroze státních monopolů „zezdola tak tyto obory pro vlády zbaví poslední špetky přitažlivosti. Takže věta o státu jako o nejhorším vlastníku v zemích EU nejen platí, ale bude i naplněna odchodem státu z podnikání.
Česká transformace nenavazovala na „poněkud jiné vlastnické vztahy , ale na zásadně odlišný model plánované ekonomiky. Je-li slovo podnik odvozeno od slovesa podnikati, potom v podmínkách socialismu se jednalo o označení zcela absurdní. Nepodnikaly podniky, nepodnikal ani stát, který cestou šachmatek a plánovacích ukazatelů vytvářel záplaty na šatech jednoho z košile druhého, takže nakonec byli všichni potrhaní a záplatovaní. Pokusy o reformu z let šedesátých, mající za cíl probudit alespoň jistou dávku odpovědnosti ke spravovanému majetku, byly reformami procesů, nikoliv systému. Obnova mírného a striktně kontrolovaného „živnostenského kapitalismu v mezích zákona se tehdy z důvodů obecně známých nekonala.
Bylo tedy nutné provést nejprve transformaci podniků, zejména však jejich restrukturalizaci. Ta se v určitých oborech buď nepovedla, nebo byla zablokována aktivní spoluprací státních úředníků s přeživšími managementy. Privatizovat nerestrukturalizovaný podnik v blahé víře, že se s balastem nepotřebných aktivit vyrovná nový vlastník sám, byla bláhovost. Nejvíce to pociťuje průmysl, který často pro udržení tohoto balastu čerpá stále nové úvěry. Velký podnik je holt velký podnik. A co tedy stát?
Tvrzení o státu jako nejhorším vlastníku platí u nás dvojnásob, i když v jiné, zhoubnější podobě. K tomuto tvrzení mne vedou následující důvody:
- Správa státního vlastnictví neprobíhá odděleně od exekutivních kroků státu. Pokud byl zřízen Fond národního majetku (FNM) jako garáž pro dočasné zaparkování státních podílů, měl vytvořit odpovídající mechanismus kapitálové správy tohoto majetku, a to do doby, než bude rozhodnuto o jeho privatizaci. Místo toho byl výkon akcionářských práv FNM svěřen ministerstvům, které mají jiné priority, než je „pouhé podnikání jako způsob dosahování maxima zisku.
- Exekutivní moc státu v oblasti věcné i legislativní regulace podnikatelského prostředí vytváří schizofrenický obraz, kdy stát reguluje sám sebe.
- Státní politika, zejména ta sociální, vede stát k jednání, která přímo poškozují hospodářské subjekty. Jde o tři procesy vzájemně komplementární: omezování investic jako cesta ke zvýšení zdanitelného zisku, neodůvodnitelná sanace ekonomicky neduživých podniků či oborů s vysokou mírou zaměstnanosti a nařizování ekonomicky nepodložitelných, avšak sociálně (rozuměj mediálně) přitažlivých cen produktů i za cenu tichého souhlasu s křížovými dotacemi.
- Vytváření státních protitržních bariér (ochranná cla, omezující importní vyhlášky), motivovaných zachováním monopolů, tedy „snáze zvladatelných struktur nebo vysokých, nekonkurenčních produkčních nákladů v průmyslu.
Stát, reprezentovaný vládou, si tak plete postavení vlastníka, rovného vůči vlastníkům jiným, s právem přímého rozhodování o podnicích na mimoekonomických principech. Tyto závany „perestrojkového myšlení nejsou u nás bohužel nové a v současnosti velice sílí. Stín klientelismu, který byl základním principem socialismu, se tak stále vznáší i nad naší ekonomikou a začíná nabývat odpudivých obrysů.
Jak čas běží, stále častěji se jako reakce na námitky o nepostačujícím tempu příprav vstupu do EU z úst vládních politiků ozývají slova o výjimkách, které budeme z evropského ekonomického a legislativního úzu požadovat. Pro tento výjimkový kolotoč je dvojí vysvětlení : buď je tím dávána najevo naprostá nepřipravenost země podřídit se přijatým evropským pravidlům, která verbálně uznáváme, čili je přiznávána malá výkonnost státního aparátu, nebo je deklarace našeho členství v EU pouhým politickým vábidlem pro pravicové voliče. Každý nechť usoudí sám.
Oddalování privatizace, zejména u elektroenergetických a plynárenských podniků, má ještě jeden negativní důsledek. Vysoká tržní hodnota jejich akcií vyplývá z monopolního charakteru těchto podnikatelských subjektů. Pokud stále věříme, že naším cílem je plné členství v EU, přinese otevření trhu postupné oddělování obchodních aktivit od přepravních služeb. Tím hodnota státních podílů poklesne, neboť již nebude nikdo nucen být vlastníkem soustavy jen proto, že hodlá na českém trhu prodat svůj plyn nebo elektřinu. Česká republika se zcela oficiálně k příslušným evropským směrnicím o liberalizaci energetického trhu přihlásila; přesto již zaznívá, že zde také budeme žádat výjimky.
Rada je jednoduchá. Nechť vláda zpracovává návrhy státní politiky, reguluje trh tam, kde je to třeba, a dbá na rovnost podnikatelských příležitostí, odstraňování diskriminace a legislativní kompatibilitu s prostředím EU. Pokud bude požadovat od Bruselu nějaké výjimky, nechť je již dnes zveřejní, zdůvodní, proč je jich třeba a za jak dlouho budou odstraněny. Nechť FNM vykonává svá akcionářská práva bez účasti vlády, najme jako vlastník schopné manažery, kteří budou s to provést restrukturalizaci v rámci státních majetkových účastí, a zhodnotit tak státní majetek proto, aby jej bylo možno prodat co nejvýhodněji. Jinak se výjimkou může stát celá Česká republika: nebude do EU přijata.
