Využije Česko příležitost a upraví v návaznosti na výhrady Evropské komise k procesu EIA svůj systém povolování staveb v souladu s nejlepšími standardy, nebo bude jen záplatovat?
Pokud dnes investor zamýšlí realizovat jakýkoli větší investiční záměr, musí se obrnit a připravit na kolečko nekončících řízení na úřadech. Aby totiž získal územní rozhodnutí a zejména stavební povolení, musí dostat „zelenou“ i v řízeních zabývajících se vlivy investice na životní prostředí.
Tato „ekologická“ řízení jsou vedena na sobě nezávisle podle různých zákonů zakotvujících náročné požadavky evropských předpisů. Stačí navíc pouhá formální chyba úřadu a dokončená řízení je třeba opakovat.
Systém je těžkopádný a neefektivní. Takový stav je úrodnou půdou pro obstrukce ze strany nevládních organizací, které toho využívají k blokování investic. To vše přispívá k tomu, že proces získávání všech nezbytných povolení trvá i několik let, což brzdí rozvoj infrastruktury v České republice.
Nespokojený Brusel Aby toho nebylo málo, je možné, že již takto komplikovaný systém je navíc v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. posouzení EIA). Evropská komise proto zahájila s Českou republikou řízení o nápravě. Pokud se právní úprava nenapraví, hrozí sankce a potíže s čerpáním financí z evropských fondů. Nelze navíc odhadnout důsledky takového stavu pro již připravované investice. Existuje nebezpečí dalšího zpomalení jejich přípravy, či dokonce jejich úplného zastavení. Česko proto musí jednat.
Česká republika zareagovala a navrhla řešení. Jeho podstatou je zejména zavedení tzv. environmentálního povolení vydávaného v novém řízení předcházejícím navazujícímu územnímu, resp. stavebnímu řízení. V řízení by se izolovaně posuzoval pouze vliv investice na životní prostředí podle zákona o posouzení EIA. Zavedla by se závaznost povolení pro navazující řízení. Jednou vydané povolení by se již nemohlo měnit. Povolení by navíc podléhalo samostatnému soudnímu přezkumu (stejně jako územní rozhodnutí a stavební povolení). Systém jako celek by se však zásadně nezměnil.
Na první pohled se jeví navrhovaný koncept jako přitažlivý. Otázky spojené se životním prostředím se vyřídí již na počátku a systém bude efektivní. Zdá se však, že opak může být pravdou. Návrh totiž nebere v úvahu, že záměr se v navazujících řízeních průběžně mění, doplňuje a upřesňuje podle nově uplatňovaných připomínek a vstupů. Tím se mění i dopady návrhu na životní prostředí. Již vydané povolení by se tak vztahovalo k neaktuální podobě návrhu a proces vydávání by bylo třeba zopakovat. Navržené řešení tak nemusí uspokojit Evropskou komisi, která právě v popsaném ohledu spatřuje rozpor s evropským právem.
Vedle toho se zdá, že by další fáze povolovacího procesu se samostatným soudním přezkumem dále prodloužila a zkomplikovala již tak dlouhý a složitý proces, v rámci kterého jsou běžně opakovány ty samé námitky ve více různých fázích. To je závažné zejména za stávající situace, kdy soudní přezkum v případě jakékoli vady vede automaticky ke zrušení rozhodnutí a opakování velké části předchozího řízení, respektive kdy zpochybnění výsledků jedné fáze může zpochybnit i výsledky fáze navazující, která je v době soudního rozhodnutí v rámci přezkumu již zpravidla ve velmi pokročilém stadiu, či dokonce ukončená.
zahraniční inspirace Pokud by Česká republika chtěla uvést právní úpravu do souladu s evropským právem, a navíc systém skutečně zefektivnit, stačilo by se inspirovat za hranicemi.
Rakousko například kompletně propojilo jednotlivá řízení. V úvahu tak může připadat spojení některých řízení do územního řízení anebo zavedení jednoho řízení zahrnujícího územní, stavební i ekologická řízení. Propojením by se systém zjednodušil a zpřehlednil. Odpadla by řada opakujících se úkonů. Žadatel by navíc mohl podat žádost, kterou by mohl v návaznosti na připomínky úřadů a nevládních organizací průběžně měnit, a nebyl by tak nucen podávat nové žádosti. Zakotvily by se i mechanismy standardizace určitých úkonů, což by vedlo ke snížení počtu formálních pochybení ze strany úřadů a zabránilo procesním obstrukcím. Řízení by koordinoval pouze jeden odpovědný úřad, který by však musel při svém rozhodování přihlížet k výstupům ostatních dotčených úřadů. Snížil by se i počet prováděných přezkumů. Navíc, pokud by soud shledal vady v povolení, zrušil by pouze jeho konkrétní vadnou část. Úřad by pak neopakoval celé řízení, ale pouze jeho chybně provedenou část. Systém by se tak zefektivnil. Pro veřejnost by byl průhlednější a pro investory rychlejší a úspornější. Vhodné nastavení systému by rovněž zachovalo nezbytnou úroveň požadavků na ochranu životního prostředí.
Česká republika má na výběr, jak postupovat a využít příležitosti ke koncepční změně povolovacích řízení. Její rozhodnutí ovlivní zásadním způsobem investiční dění v následujících letech. Může být buďto zemí pro investory přívětivou a konkurenceschopnou, anebo zemí, která bude investory odrazovat a nechá je, ať se utápějí v neefektivitě systému.
O autorovi| partner advokátní kanceláře Weil, Gotshal & Manges
