Člen Rady České televize Jiří Voráč se rozhodl otevřeně vystoupit proti Janečkovu vedení
(úvod)
Sedmé zasedání poslanecké komise pro sdělovací prostředky (konalo se 28. února) připomínalo profesionálně připravenou likvidační akci. Projednávala se stížnost na člena Rady České televize Jiřího Voráče. Postavil se totiž formou veřejné výzvy proti jmenování Karla Buriana ředitelem brněnského studia ČT a hlasoval proti navrhovanému rozpočtu České televize. Okamžitě proti němu veřejně vystoupila předsedkyně Rady Helena Fibingerová a kauza byla na světě.
Členové komise se ten čtvrtek nestačili divit. Na podporu pana Voráče poslal komisi dopis rektor Masarykovy univerzity, která ho do komise nominovala, i rektor JAMU. Jenže dopisy si nechal jen předseda komise Vítězslav Jandák a členům je spolu s právním posouzením rozdal až Jiří Voráč.
Podle různých zdrojů na obranu pana Voráče vystoupila jen Kateřina Jacques, která se zúčastnila za Zelené (ale jen jako zástupkyně nemocné paní Zubové, proto bez hlasovacího práva) a pan Petr Bratský z ODS. O odvolání pana Voráče měli hlavní zájem poslanci za ČSSD Jandák, Jiří Škromach a poslanec Petr Pleva z ODS.
Za zmínku stojí, že na adresu Poslanecké sněmovny došly ještě čtyři dopisy „ z lidu“, které požadovaly odvolání pana Voráče, Jen jeden měl zpáteční adresu, ostatní byly anonymní, ale všechny byly odeslány tentýž den z Brna.
Jiří Voráč nakonec pozici ustál, komise dospěla k závěru, že se nedopustil žádného protizákonného jednání.
Ještě předtím poskytl Jiří Voráč na české poměry neobvykle otevřený rozhovor spolupracovníkovi týdeníku EURO novináři a spisovateli Karlu Hvížďalovi.
Tento rozhovor nyní publikujeme.
(rozhovor)
Byl jste jedním ze dvou radních, kteří hlasovali proti rozpočtu České televize na rok 2008. Paní Fibingerová vás potom napadla za to, že „když rozhodnutí učiněné demokraticky hlasováním všech členů rady nekonvenuje s vašimi názory, toto negujete a medializujete.“ Proč jste hlasoval proti?
Předně chci říct, že se vždy hledím přísně pohybovat v rámci zákona a jednacího řádu rady. Svá stanoviska při jednání rady vždy řádně a věcně osvětlím, aby bylo zřejmé, proč budu hlasovat tak či onak. Jsem-li přehlasován, toto většinové rozhodnutí samozřejmě respektuji, neměním však kvůli tomu své názory.
K hlasování o rozpočtu: Televize veřejné služby by se od komerční konkurence měla lišit kvalitou své služby, a mírou té kvality je program. Od něj se odvozuje i ekonomický výkon a jeho efektivita.
Pakliže se ale peníze investují do pořadů, jako je talkshow paní Bubílkové, a to uvádím jen jako příklad, pak mám pochyby, jestli ČT tuto službu plní. Jestli se chová jako dobrý hospodář k prostředkům, které jsou jí ze zákona svěřeny. Letos to činí sedm miliard, za ty peníze bych opravdu očekával invenčnější výkony. V tomto smyslu jsem před hlasováním zdůvodnil svůj postoj s tím, že jde o symbolické gesto nesouhlasu nikoli s jedním konkrétním pořadem, nýbrž s trendem, který tento pořad reprezentuje, a tedy s jistým druhem nehospodárnosti.
Můžete tento trend artikulovat přesněji?
Jde o trend, který směřuje k banalizaci obsahů a forem, k recyklaci tváří a obrazů. To není jistě výsadou ČT, ale podívejte se, kam její program za ředitelování Jiřího Janečka postoupil. Zmizely všechny kritické, investigativní a diskusní pořady, jakými bývala Fakta, Sněží nebo Katovna. Nevznikaly dlouhodobé a náročnější projekty, srovnatelné s cykly typu Bigbítu nebo Ztracené duše národa.
Jistě jste si také všiml, že při významných výročích našich moderních dějin si ČT často vypomáhala archivy z devadesátých let, pokud tedy ta výročí vůbec připomněla. Čeho si ČT naopak sama nejvíce považuje, to dává najevo sebeupoutávkami: největší kampaň spustila kolem StarDance, té vlezlosti nešlo uniknout. A nedávno přišel vrcholný moment: ČT nebyla schopna rozpoznat unikátní hodnotu časosběrného dokumentu Občan Václav Havel, který jí byl nabízen, a který má mimochodem hodnotu nejen kulturní, ale jistě i komerční.
Projektu se tak nakonec ujala Nova. Dnešní stav je pozoruhodný: Nova produkuje Havla, ČT produkuje Bubílkovou a Jílkovou.
Nespočívá tento problém hlavně v tom, že není přesně vymezen obsah pojmu veřejná služba? U nás se přeci zpochybňuje často i sama existence veřejnoprávní televize, přičemž tento pojem – už proto, že přišel původně z Velké Británie – je velice přesně definovaný: to slovo veřejné znamená, že si službu platí veřejnost nepřímou daní, tedy poplatkem, a slovo právní zase znamená, že zákon předepisuje rozsah veřejné služby…
Myslím, že obsah veřejné služby je uspokojivě upraven Kodexem ČT, který byl formulován podle vzoru BBC a který velmi podrobně stanovuje pravidla a zásady, jimiž se veřejná služba řídí a naplňuje.
Mimochodem, jde o etické normy, čímž se manifestuje, že právě etické normy jsou vlastním pilířem média veřejné služby. Problém ovšem leží v tom, zda se ty normy dodržují.
A důvod tohoto nedodržování spočívá v čem?
Obecné důvody bych přenechal povolanějším. Uvedu ale praktický příklad. V Kodexu se už v preambuli praví, že účelem existence televize veřejné služby je zajistit veřejnosti zdroj informací, kritické reflexe, umělecké tvorby a zábavy, které jsou chráněny před lobbistickými tlaky. Myslím, že si asi málokdo spojuje dnešní ČT s kritickou reflexí, zato s lobbistickými rejdy asi ano. Z toho ale těžko vinit samu normu, to je už problém kontrolních mechanismů.
K těm vedle rady ČT, která kontroluje ze zákona, náleží i další nástroje, především veřejná diskuse a tlak veřejného mínění.
Podle mne i ten zákon je důležitý, z Německa vím že existuje model, v němž zákon předpisuje předem instituce, které do rad vysílají své zástupce, to jsou relevantní politické strany, univerzity, církve, občanská sdružení, která tam však vysílají pouze kvalifikované osobnosti, většinou univerzitní profesory, které pak parlament schvaluje jen formálně. To byste nepovažoval za řešení?
Máte pravdu, že zákon o ČT vážně kulhá v tom nejcitlivějším bodě, totiž ve způsobu volby rady. Není obvyklé, aby radu volil jediný orgán, natož politický. Židle o jedné noze je zkrátka vratká. Proto se jinde v Evropě na tom podílí více různých subjektů.
O tomto problému se dlouhodobě ví, ale nic se nečiní. Návrh z časů ministra Pavla Dostála, který obsahoval takzvanou trojnožku, čili že jednu třetinu rady volí Sněmovna, druhou třetinu Senát a třetí jmenuje prezident či premiér, neprošel. Dolní sněmovna se samozřejmě nechce dělit o tak exkluzivní pravomoc…
…pokud tu nevznikne skutečná opozice, která by se naopak mimo jiné na vztahu k médiím mohla začít profilovat a měla dostatečnou oporu u angažovaných občanů, především na univerzitách!
Jistě. Ovšem univerzity mají v tomto ohledu dost velký dluh v oblasti veřejné debaty a zejména v oblasti veřejného vlivu. Myslím, že spíše vlastní vinou. Jednak tu působí něco na způsob akademického alibismu, jednak se univerzity až příliš orientují dovnitř, na vlastní výkon a konkurenční soutěž. Ve volbě rady funguje jeden aspekt, který spíše než s legislativou má co do činění s politickou kulturou. Členy rady nominují společenské organizace, které ovšem nejsou zákonem definovány, takže vedle univerzity pak stojí třeba spolek rybářů. Ale budiž.
Tyto nominace však poté přebere volební komise a do pléna pustí jen několik vyvolených, čímž se vlastně zdánlivě demokratická procedura ruší. A při tomto nestandardním kroku jsou navíc vyloučeni spolehlivě právě ti nezávislí, osobnosti formátu někdejšího ústavního soudce Vojtěcha Cepla, jako se to stalo při loňské volbě. Ještě když já jsem byl zvolen v roce 2003, plénum hlasovalo o všech nominovaných.
Další váš konflikt spočívá ve vašem nesouhlasu s obsazením místa ředitele brněnského studia České televize. Kvůli tomu opět paní Fibingerová poslala dokonce dopis mediální komisi parlamentu, v němž žádala vaše odvolání. V jejím zdůvodnění stojí, že vaše postoje, tedy de facto nesouhlas, se neshodují s členstvím v radě. To je velmi pozoruhodné zdůvodnění, nemyslíte, ona implicitně říká, že rada je tu proto, aby se vším souhlasila?
Předně, její návrh na mé odvolání je absurdní. Je nepodložený věcně i formálně. Rada má ze zákona kontrolovat management. Namísto toho se rada chová jako jeho součást, respektive jako souhlasný automat, a nyní si ještě osobuje kontrolovat své vlastní členy.
K případu Burian. Tady nejde o ojedinělé selhání personální politiky pana Janečka. Ten má naopak soustavnou slabost pro různé obskurní figury, které dosazuje na klíčová místa svého managementu, chvíli je tam drží, ale protože je to dlouhodobě neudržitelné, tak je zase pak propustí. A tak to jde pořád dokola. Za jeho působení nepřišla do televize žádná respektovaná osobnost, snad s výjimkou Zdeňka Šámala, který je ovšem již pryč. ČT je vinou této podivné personální politiky stižena obrovskou fluktuací na nejvyšších manažerských místech. Třeba na místě ředitele programu, což je strategická pozice, je za necelých pět Janečkových let již snad pátý člověk. A v Brně se vystřídalo pět ředitelů studia a na dalších místech šéfů výroby a programu přes deset lidí.
Už to ani nestačím počítat. To by samo o sobě stačilo rozvrátit jakoukoli firmu, natož tak citlivý organismus, jakým je televizní studio.
A na tomto pozadí se odehraje nejdelší a nejsofistikovanější výběrové řízení v dějinách ČT. Od jeho počátku se v tisku obsáhle referuje o tom, že zvítězí jistý Karel Burian, Janečkův favorit, a jinak osoba známá tím, že se před několika lety dopustila v brněnském studiu jako vedoucí redakce zpravodajství vážných profesionálních pochybení a musela odejít.
Můžete být konkrétnější?
Na přelomu let 2000 a 2001 proběhly v brněnském studiu ČT interní a externí audit, které v souvislosti s Burianem konstatovaly: manipulace zpravodajskými příspěvky, střet zájmů, skrytá reklama, podvodné jednání. To vše je dokumentováno obsáhlými kontrolními zprávami. Navíc proběhlo v lednu 2001 v Senátu veřejné slyšení, na němž zástupci redakce zpravodajství svědecky doložili manipulativní praktiky. I to je samozřejmě dokumentováno.
Případ Burian má ovšem ještě jeden důležitý motiv, který souvisí s jeho prací šéfa zpravodajství v RTA, s níž Janeček nedávno uzavřel smlouvu o nákupu zpravodajských příspěvků. RTA náleží do mediální rodiny, k níž patří také vlivový server Česká média: ten byl do jisté doby k Janečkovi velmi kritický, od jisté doby však obrátil, a pak jeho šéfredaktor pan Hreha náhle nastoupil do ČT jako Janečkův hlavní sekretář. Byla to nově vytvořená funkce. Po měsíci odešel, v tomto ohledu byl myslím rekordmanem mezi těmi fluktuanty.
Souhru všech těchto okolností je obtížné považovat za náhodnou. A snad z ní i přesvědčivě plyne, proč Buriana považuji za nepřijatelného. Nicméně Janeček jej po třech měsících doporučil radě, a ta ho posvětila - sice jen šesti hlasy, ale posvětila.
Čím si to vysvětlujete? Že v radě převažují podobné zájmy, jaké má pan Janeček. Pochybuji, že jde o veřejný zájem ve prospěch instituce.
Jak se díváte na kauzu Lambert, kdy byl několik let porušován lustrační zákon? Jak dlouho to vůbec trvalo? Téměř čtyři roky, tedy celé jedno funkční období generálního ředitele Jiřího Janečka a vrchního ředitele Františka Lamberta. Na Lamberta až po té době vyšlo najevo, že byl v Lidových milicích, respektive že neodevzdal čestné prohlášení, že v nich nebyl. To ukládá zákon. Janeček měl to čestné prohlášení vyžadovat, Lambert ho měl odevzdat. Pro Lambertovo odvolání jsme hlasovali dva ze čtrnácti přítomných, pro Janečkovo odvolání jen já sám. Rodina má prostě držet při sobě, tak jsem četl nevyřčený vzkaz. Já ale v radě nemám tmelit rodinu, nýbrž zastupovat veřejnost. Veřejná reakce byla ostatně nejen v tomto případě jednoznačná, rada a ČT byly jen pro smích nebo pro zlost.
V zákoně stojí, že člen rady nesmí vystupovat ve prospěch nějakých zájmových skupin, nemáte obavy, že proti vám může někdo využít tento paragraf? Vystupujete evidentně v zájmu slušného a náročného diváka a podepsal jste výzvu k odstoupení ředitele Buriana?
Žádný zákon ani jinou normu jsem neporušil, ani porušit nemohl, jako radní nejsem nějak omezen ve svobodě slova a projevu. Mimochodem, veřejné vystupování radních upravuje usnesení rady z roku 2003, které jsem shodou okolností spolunavrhoval, a v něm se praví, že každý člen rady má právo veřejně prezentovat svá osobní nebo menšinová stanoviska, musí být však zřejmé, že nemluví za radu, nýbrž za sebe.
Že by signatáři brněnské výzvy byli „zájmovou skupinou“, to je opravdu komické: ti rektoři, děkani, šéfové kulturních institucí a umělci, celkem dvacet čtyři elitních lidí, to podepsali každý sám za sebe a o své vůli. Musím ale říci, že hysterická reakce vedení ČT a zejména rady mne překvapila. Pokud by si byli tak jisti svou věcí, proč tolik hysterie kvůli jedné veřejné výzvě?
(praporky k fotografiím)
Vlezlost. Čeho si ČT naopak sama nejvíce považuje, to dává najevo sebeupoutávkami: největší kampaň spustila kolem StarDance, té vlezlosti nešlo uniknout.
Pokleslost. Pakliže se peníze investují do pořadů, jako je talkshow paní Bubílkové, a to uvádím jen jako příklad, pak mám pochyby, jestli ČT veřejnou službu plní.
Potrestat rozvraceče. „Tento pán jako by neviděl a neregistroval nesporné úspěchy, kterých brněnské studio dosáhlo,“ napsal rozhořčený lid mediální komisi.
