K některým rysům daní patří, že jsou vybírány od těch, kteří vykonávají činnost se zápornými externalitami. Daň pak může být použita ke zmírnění následků těchto činností. V praxi tato kompenzace často nebývá ekvivalentní (například spotřební daň a DPH z tabáku a tabákových výrobků versus náklady na léčbu kuřáků).
Záporná externalita – produkce skleníkových plynů však (alespoň v České republice) žádnou daní zatížena není. V letech 1991 a 1992 se zvažovalo zavedení daně ze síry, která by jednak stimulovala elektrárny, aby své provozy odsiřovaly, jednak by znamenala zásadní zdroj pro státní rozpočet. Zavedena však nikdy nebyla.
Odpůrci takových daní a daní vůbec argumentují, že se jimi zbytečně zvyšují náklady, staví překážky na trhu a působí proti ekonomickému růstu. Zastánci vyšších nákladů (alespoň krátkodobě) předkládají různé studie o tom, že opatření proti změnám klimatu budou často mít neutrální, nebo dokonce pozitivní ekonomické dopady. Přinesou další prospěch hospodářství a zvýší zaměstnanost.
Až bude tepleji.
Mimo těchto diskutabilních témat existuje jedno nepoměrně jasnější. Globální oteplování, jehož důsledkem může být růst hladiny světového oceánu o devět až 88 cm během příštích sto let, může vážně ohrozit miliony obyvatel. Dalšími důsledky tohoto efektu mohou být například pokles zásob pitné vody v oblastech, kde je jí málo již dnes, pokles zemědělské produkce v nejchudších zemích světa, zvýšení intenzity tornád, rychlejší šíření nakažlivých chorob, rozšiřování lesních ploch náchylných na požáry… Jistěže je možné utěšovat se vědomím, že tyto důsledky se týkají nejvíce rozvojového světa nebo přímořských států. Evropané však oteplení mohou pocítit například růstem rizika lavin a povodní. Náklady na odstraňování stoletých (později možná dekádních) povodní bude možné financovat povodňovými dluhopisy, ale již spíše v objemech desítek miliard korun.
Tyto škody ekonomické i na zdraví lze (ne–)uhrazovat různými způsoby. Pojištění jako jedno z nich si většinou stanoví podmínku nahodilosti, tedy nemělo by být jisté, že ke škodě dojde. Je možné, že později budou některé škody spíše jisté, ale myslím si, že stále bude množství událostí s pouze pravděpodobným rizikem, tedy stále pojistitelných. Růst pravděpodobnosti vzniku škody může vést jednak k růstu pojistného, případně k odmítání krytí dotčených rizik, nebo ke krácení pojistné doby smluv. Pojišťovací společnosti a Program OSN pro životní prostředí odhadují tyto ztráty/náklady na 1875 Kč ročně na každého jedince.
Represe a reparace.
Nebylo by tedy řešením uvrhnout daň na každý prodaný výrobek či službu, které přispívají ke globálnímu oteplování? Z těchto příspěvků by jednotlivé vlády mohly vytvářet rezervy pro případ, že bude nutné tyto následky odstraňovat. To samo o sobě je řešením zbytečně byrokratickým. Vždyť až když k těmto následkům dojde, budou je uhrazovat ti, kterých se to týká, a třeba ze soukromých zdrojů. Domnívám se, že důležitým prvkem je právě ona represe ve spojení s reparací. Otázkou je, zda je účelné svěřit tuto agendu do rukou vlád s životností maximálně čtyřletou, když jde o problém dlouhodobý. Nabízí se varianta vybírat tuto daň/poplatek/příspěvek ve prospěch pojišťoven a zajišťoven, které mají nepochybně delší životnost. Nesměla by však sloužit jako dotace jejich zisků z veřejných zdrojů. Obchody s deriváty na počasí mohou sice mnohé subjekty zajistit před vznikem rizika, neobsahují však složku represivně reparační.
Jako námitka na výtku o zvyšování daňového zatížení může posloužit argument říkající, že k úhradě těchto škod jednou stejně bude muset dojít (a také pravděpodobně z veřejných zdrojů).
Asi není ideální konstruovat další či nové daně a současně zvyšovat daňové odvody, ideální také není stanovit povinnost platit jakýsi poplatek ve prospěch soukromé společnosti. Ideální ovšem nejsou rovněž rozsáhlé požáry, povodně nebo nepojištěná rizika.
