Pro normu zvedlo ruku sto procent přítomných poslanců
V předvolební euforii zapadlo konečné a úplné schválení zákona o insolvenci. Drtivou většinou vpravdě „duhové koalice“ prošel Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Skóre hlasů „pro“ bylo naprosto fascinující. Z přítomných poslanců zvedlo ruku pro zákon sto procent, nenašel se dokonce nikdo, kdo by se zdržel. V Senátu bylo takových pět, jinak všichni pro. Statistici by asi měli velký problém najít jiný zákon, který nalezl tak jednoznačnou podporu.
Jde o zákon zbrusu nový, který v mnoha případech dramaticky překračuje zvyklosti nastavené nyní platným zákonem o konkurzu a vyrovnání. Jeho 434 paragrafy představují nesporně fundamentální dílo nebývalého rozsahu i v podmínkách České republiky, kde je tvorba stále nové legislativy téměř národním sportem. A také mnohdy výsledkem lidové umělecké tvořivosti samouků.
To nesporně v tomto případě neplatí. Zákon o insolvenci byl pojat v tomto směru velmi pečlivě, jeho příprava trvala v podstatě několik let, jenom finální projednávání předtím, než ho probrala vláda, bylo roční. V Parlamentu naopak pobyl relativně krátkou dobu. Poslanecká diskuse šla jako po másle, předcházela jí totiž mnohá jednání a zákon měl nebývale zametenou cestu. Naštěstí proto nebyl znešvařen desítkami pozměňovacích návrhů - jejich tradiční tvůrci byli důrazně upozorněni, že „tentokrát ne!“. Výsledkem je kompaktní předpis.
Od prvního července 2007, kdy vstoupí v platnost, by proto mělo všechno běžet hladce. Naše konkurzní právo bude velmi moderní a promyšlené, což přinese zkrácení jednacích lhůt a všechny další myslitelné bonusy pro ekonomiku.
Bude to ale pravdu tak?
Vidím přinejmenším dvě pochybnosti, dva problémy, které by měly stačit ke zkrocení optimismu. První vychází z letitých zkušeností. Nyní platný zákon o konkurzu a vyrovnání byl více než dvacetkrát novelizován, přinejmenším tři tyto novely byly velmi důkladné a předcházela jim pečlivá příprava. I tehdy se mluvilo o zásadním řešení problémů s konkurzy. Nestalo se tak, a i když odborná obec celkem shodně tvrdila, že řízení bude rychlejší a efektivnější, výsledek byl znovu chabý. Navíc dlužníci a v některých případech i věřitelé nacházeli znovu a znovu slabá místa všech legislativních změn. Je to podobné jako nekonečný příběh Microsoftu s bezpečnostními záplatami jeho programů. Stále se objevují nové díry, takže správkařská činnost utěšeně pokračuje.
Lze předpokládat, že ani tentokrát se neurodil zákon, který by dokázal zabránit nečestnému jednání některé ze stran. Pravda je, že zásadně nové a rozsáhlé pravomoci věřitelů znamenají do jisté míry snížení pravděpodobnosti, že konkurz bude zdržován ze strany insolventní společnosti, jejích manažerů či majitelů, na druhé straně z praxe znám řadu případů, kdy se po sérii nestandardních rozhodnutí staly klíčovými věřiteli osoby spolčené s dlužníky a pak společně směrovali konkurz tak, aby ostatní věřitelé dostali naprosté minimum. Tento postup nyní bude nyní naopak snazší nežli dříve. To je jen jedna z možných variant, na něž bude nový zákon krátký.
Druhá pochybnost vychází z obecného poznání, že samotná rychlost jednání o insolvenci, samotný konkurzní proces, nebývá klíčovým důvodem dlouhé doby, po kterou konkurzy trvají. Rozhodujícím činitelem bývá buď přihlášení pohledávek, které správce odmítá uznat (pro právní vady například), nebo naopak těžká vymahatelnost pohledávek úpadce, která se táhne roky a znemožňuje uzavření konkurzu. Nejsem sám, kdo tvrdí, že zásadním problémem konkurzního systému v minulých letech nebyl špatný zákon sám, ale pomalé domácí obchodní soudnictví a nízká kvalita řady jiných a souvisejících právních předpisů, vágnost výkladů zákonů ze strany státních orgánů a další jevy, které nový zákon o insolvenci řeší pouze částečně.
Nechci nikomu kazit radost z dobře vykonané práce, ale tvrdím, že po 1. červenci 2007 nepřijde doba, kdy konkurz bude vyřízen během tří či čtyř měsíců. V našem prostředí bude bohužel i nadále trvat daleko déle.
