Ženy neustále stoupají po podnikových žebřících...
Ženy neustále stoupají po podnikových žebřících. Podle neziskové výzkumné a poradenské organizace Catalyst, která se snaží podporovat ženy v podnikání, příslušnice tohoto pohlaví zastávají ve velkých amerických společnostech dvakrát více vrcholných manažerských postů než v roce 1995. Přes pokrok však zaujímají jen asi šestnáct procent takových pozic a třináct procent křesel v představenstvech amerických firem – a v ostatních státech světa je tento podíl ještě nižší. Navíc špičky vedení velkých veřejně obchodovaných společností zůstávají téměř všeobecně v mužských rukou. Z pěti set generálních ředitelů uvedených v americkém žebříčku Fortune 500 je pouze šest ženského pohlaví. Odborník na firemní platy Graef Crystal říká, že ženy mají jen asi pět procent z nejvyšších pěti funkcí a pouhá dvě procenta míst generálních ředitelů v amerických veřejně obchodovaných společnostech s čistými příjmy nad pět miliard dolarů.
Dobrou zprávou je, jak soudí Crystal, že ženy zastávající špičkové postavení jsou placeny stejně štědře jako jejich mužské protějšky. Individuální platovou úroveň ovlivňuje jak velikost podniku, tak zařazení, ale pohlaví ne. Crystal nenašel jediný důkaz toho, že by špičkové manažerky ve velkých amerických společnostech trpěly platovou diskriminací. Problém žen je v proražení stropu, nikoli získání rovnocenného platu v případě, že se jim to podaří. Takže zůstává jedna neodbytná otázka: proč se tak málo žen dokáže vyšvihnout do vrcholných řídících vrstev?
Jako ekonomka a děkanka ekonomické fakulty jsem si tuto otázku často sama kladla. V poslední době jsem odhalila nové překvapivé skutečnosti, které naznačují určité odpovědi. Za prvé, ženy a muži zřejmě přistupují ke konkurenci jinými způsoby. Studenti Fakulty podnikání na univerzitě v Chicagu pod vedením Uriho Gneezyho zjistili, že konkurence podněcuje mužský výkon, ale ten ženský neovlivňuje. Muži dokončí víc úkolů, pokud plat dostává jen ten, kdo jich zvládne nejvíc. Pokud plat závisí prostě na počtu vykonávaných úkolů, jsou na tom hůře. Výkon žen je v obou případech stejný. Chlapci běhají rychleji, když závodí s jiným chlapcem, a ještě rychleji, pokud běží s dívkou, avšak pomalu, když běhají sami. Dívky běží ve všech třech případech přibližně stejně rychle. A navzdory oficiálním prohlášením moderních společností o podpoře týmové práce je cesta na vrchol vysoce konkurenčním procesem, závislém na individuálním výkonu. Proto jej muži zvládají lépe.
Za druhé, jak experimentální ověření, tak průzkum veřejnosti ukazují, že muži v obchodním světě více než ženy jednají o platu, povýšení a uznání. Profesorka Linda Babcocková z Carnegie Mellon University ve své zajímavé nové knize Ženy nežádají (Women Don't Ask) tvrdí, že jen sedm procent absolventek magisterského studia na Carnegie jedná o vyšším platu, než je ten, který jí zpočátku nabídne potenciální zaměstnavatel, zatímco padesát sedm absolventů ano. Vyjednávání se samozřejmě vyplácí: nástupní platy absolventů jsou o více než sedm procent vyšší než platy absolventek. Babcocková zjistila, že různé vyjednávací styly vysvětlují větší část nerovnosti v nástupních platech žen a že tento počáteční rozdíl z větší části vysvětluje i pozdější trvalý schodek v platech mužů a žen během další kariéry.
Zaměstnavatelé také předpokládají, že vyšší plat znamená lepší výkonnost. Lidé se stejnými zkušenostmi a výkonností, ale vyšším dosavadním platem proto budou s větší pravděpodobností kladněji hodnoceni a získají více nabídek s možností postupu. A protože ženy častěji než muži věří, že k povýšení stačí jen tvrdá práce a poctivé výkony, je u nich méně pravděpodobné než u mužů, že budou o vyšší post žádat – a proto je méně pravděpodobné, že ho dosáhnou. Nechuť k vyjednávání může vysvětlovat, proč ženy často neuspějí v získání rozhodujícího postavení, které vede ke dveřím zasedací místnosti představenstva.
Catalyst navíc podotýká, že třetina pracujících žen, jež dosud nezastávají nejvyšší manažerská místa, o ně ani nestojí. Proč? Protože cesta na vrchol často znamená vzdát se manželství a mateřství. Národní společnost pro rodičovství udává, že je dvaačtyřicet procent žen v pozicích vedoucích manažerů ve věku 41 až 55 let a devětačtyřicet procent žen, vydělávajících více než sto tisíc dolarů ročně, bezdětných.
Možná se to změní. Ženy v současnosti získávají více než polovinu všech bakalářských a magisterských titulů, polovinu všech právnických a třetinu lékařských diplomů ve Spojených státech. Počet žen dosahujících vedoucích míst těsně pod pozici generálního ředitele rychle roste. Se sílícím vlivem žen je pravděpodobné, že budou usilovat i o změny, které usnadní sladění práce i rodiny. Jako děkanka ekonomické fakulty jsem, pokud jde o budoucnost žen v byznysu, optimistkou.
Laura D'Andrea Tyson je děkankou London Business School.
Praporek:
Jen sedm procent absolventek vysokých škol vyjednává o vyšším nástupním platu, zatímco z mužů tak činí padesát sedm procent
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Marcela Nejedlá, www.LangPal.com
