Když před pěti lety v noci z 12. na 13. prosince vstoupili Robert Šlachta a Ivo Ištvan se zásahovou jednotkou do Strakovy akademie, byl to začátek největšího skandálu v moderní české historii. To si tenkrát uvědomoval snad každý na ulici. Nikdo však netušil, že prožívá okamžiky zlomu a v politice a společenském systému už nebude nic, jako bývalo. Po pěti letech je to jasné asi všem a je namístě podívat se na tehdejší události trochu s odstupem a v delších časových souvislostech. Pokud možno bez spiklenecké optiky, byť je zjevné, že před těmi pěti lety měla na „realizaci“ kauzy Nagyová zájem řada lidí.
Pád Nečasovy vlády přijala tehdy významná část veřejnosti se zadostiučiněním, které mnozí pociťují doteď, bez ohledu na blamáž, která se z celého trestního stíhání nakonec vyvinula. Kde je původ těchto negativních a stále přežívajících emocí? Vymlouvat se na tehdy už pět let trvající recesi a kalouskovské utahování opasků bezesporu nestačí. Jakkoli stagnace a pro mnohé i pokles životní úrovně v averzi vůči tehdejším vládním politikům svou roli sehrávaly. Smrtící však bylo, že veřejnost dospěla k názoru, že země je prolezlá korupcí a řídí ji kmotři.
Ne že by k takové společenské atmosféře nebyl důvod, ale jak už to v životě chodí, rozhořčení přišlo s určitým zpožděním a nezasáhlo vždy ten správný cíl. Z tohoto pohledu zlomovým obdobím byla doba vlády Mirka Topolánka. Ten vyhrál v roce 2006 volby s dosud nejlepším výsledkem 35,4 procenta a získal 81 mandátů, tedy o tři více, než má nyní Babiš.
Přečtěte rozhovor s nejvyšším státním zástupcem:
Pavel Zeman: Odvolat mě můžou ze dne na den
Jeho koaličními partnery se mohli stát jen lidovci s třinácti mandáty a Zelení se šesti. Jenže to byla jen stovka, proti níž stálo sto poslanců ČSSD a komunistů. Vláda s důvěrou tak vznikla až po 220 dnech přeběhnutím socialistických poslanců Miloše Melčáka a Michala Pohanky. Už to byl jistý etický problém, ale ve skutečnosti jen dětská hra v souvislosti s tím, co poté začalo.
Dogmatici a kmotři
Vlastně už tři dny před hlasováním o důvěře, 16. ledna 2007, požádala policie Senát ČR, aby zbavil imunity lidoveckého senátora Jiřího Čunka, toho času zároveň ministra pro místní rozvoj v Topolánkově vládě. Byl podezírán z přijetí úplatku od firmy H&B Real. Čunek byl nakonec stíhání zbaven žalobcem Salichovem za trochu kontroverzních okolností a nakonec dočasně v politice skončil kvůli čerpání sociálních dávek, na něž neměl zákonný nárok. Topolánek se ho ale nemohl dříve zbavit kvůli křehkosti vládní většiny.
Celé funkční období své vlády pak rovnal zásadní střety pravice s Bursíkovými zelenými dogmatiky, což se mu moc nedařilo. Největší problém ale měl uvnitř vlastní strany, kterou ovládali zákulisní hráči z regionů, kteří rozhodovali i o jeho vlastním bytí a nebytí. Parta, která po volebním vítězství žádala kořist v podobě kšeftů se státem a státními podniky, ovládla ODS po jejím volebním tsunami v krajských volbách, kdy kromě Brna ovládla všechny kraje a začala rozdělovat dotace z Evropské unie.
Mirek Topolánek se přitom dostal k moci i z únavy voličů z kauz sociálních demokratů. Už tehdy se psalo o ukradených dolech mosteckých i ostravských, o Unipetrolu a kauze „pět na stole v českých“ Zdeňka Doležela, blízkého spolupracovníka Jiřího Paroubka (od této kauzy mimochodem nebylo daleko k Andreji Babišovi, který se v privatizaci Unipetrolu výrazně angažoval a notně na ni vydělal). Živý byl i pád IPB a kšefty s jejími pohledávkami, hodně podivný nákup gripenů či tendr na pandury, který nakonec odskákal Topolánkův Dalík, ačkoli původně kasíroval někdo jiný. A především hojně propírané okolnosti vraždy Franty Mrázka, který to měl k socanům hodně blízko. Klientelistický systém přežívající z divokých devadesátých let byl v té době stále při chuti. Ale nejen u socialistů.
Čtěte komentář Pavla Párala: Trapná oslava Šlachtova výročí
Topolánek tak stál na hodně vratkých nohou, které mu okopávali přední straníci ovládaní politickými šíbry usilujícími ovládnout kšefty svých levicových předchůdců. Kauza Dalík a pandury je z tohoto pohledu poměrně typická pro tu dobu. Topolánek věděl, že tohle pojetí politiky může být pro něho i pro ODS smrtící, a tak se pustil do střetu s částí vlastní partaje a poprvé použil slovo kmotr. Přitom ale potřeboval sám podporu části jiných kmotrů, kteří ho drželi u moci. Z této kategorie je jeho velký a vítězný spor s Pavlem Bémem, kdy se pokoušel odstavit od vlivu Romana Janouška a Tomáše Hrdličku. A díky těmto střetům se pak ta zákulisní špína začala vylévat do veřejného prostoru a obracet veřejné mínění proti celé politické garnituře.
Viděno s časovým odstupem to bylo dobře, protože mohla začít léčba letité choroby a cesta k lepšímu vládnutí. Šanci k němu dostal Petr Nečas, když porazil v roce 2010 Jiřího Paroubka. Možná, lépe řečeno, to vypadalo jako šance. Nečas měl pověst pana Čistého, který si nikdy nezadal a je realitou, že za jeho vlády byli nejvýznamnější regionální bossové ODS, jako byl Ivo Rittig, Patrik Oulický, Alexandr Novák či na jihu Čech populární kníže Dlouhý z Hluboké, důsledně odstřiháváni od státních firem a úřadů, byť to šlo také jen postupně a pomalu a vyvolávalo to uvnitř ODS silné napětí.
Babiš na scéně
Jenže voliči Nečasoví nadělili do vlády Bártův a Hrdličkův projekt Věcí veřejných, který oknem do politiky vracel to, co bylo vyháněno dveřmi. Ve spojení s pokračující recesí a velmi konzervativním pojetím fiskální politiky, z níž nicméně vlády těží dodnes, to vytvářelo opravdu silnou společenskou frustraci. V roce 2011 se pak rozhodl Andrej Babiš, který byl po pádu ČSSD odstřižen od významné části svého vlivu a neviděl schůdný způsob, jak ho získat zpět, založil hnutí ANO 2011 právě na této frustraci a nespokojenosti s poměry.
Lov posledních partyzánů. Babišově čistce stále odolává Beneš
V roce 2012 přišel výprask ODS v senátních a krajských volbách a uvnitř strany se schylovalo k odvetě. Nečasova pozice byla poměrně slabá, a navíc její poslanci měli ve sněmovně poprvé v historii a v rozporu se všemi svými sliby zvednout ruce pro zvýšení daní. Nečas musel hledat podporu i u oněch partajních kmotrů, jimž dva roky kazil kšefty. Vyjednávání za něj vedla jeho mnohaletá spolupracovnice a milenka Jana Nagyová. Žena, jejíž vliv na premiéra byl nejen v ODS démonizován a dodnes je poněkud přeceňován. Její způsob chování vůči lidem, které nepotřebovala, ji však rozhodně přátele nepřidělával. Ale svůj úkol zvládla a Nečas na podzim 2012 uhájil své křeslo, byť netušil, že jen na krátko.
Pod Šlachtovými okny
Do těchto politicky vzrušivých událostí totiž přišla už v září metanolová aféra, při níž postupně umřelo téměř 50 lidí na otravu pančovaným alkoholem. Jen to potvrdilo panující hluboké přesvědčení významné části veřejnosti, že Česko je kradlákov, kde si lumpové mohou dělat, co chtějí, a teď se za to už platí i lidskými životy. Nečas si to uvědomoval, stejně jako to, že významnou odpovědnost má v tomto případě policie, konkrétně Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty, který o černém obchodu s lihem dlouhodobě věděl, ale konat začal až po prvních úmrtích a pod okny mu podvodníci do té doby s neuvěřitelnou drzostí vybudovali podzemní nádrže na nedaněný líh, do nichž by se vešlo palivo pro středně velké letiště.
Pak byl na vlně ostré kritiky Nečasova vládnutí vynesen v první přímé volbě do křesla prezidenta Miloš Zeman. Revoluční doba dozrála. A jestli se jen Šlachta bál o svůj zadek, jak je dodnes Nečas přesvědčen, nebo za tím stály politické zájmy prezidenta, kmotrů z ODS nebo nastupujícího Andreje Babiše, se asi nikdy nedozvíme. Každopádně všem se ta razie z 13. června 2013 hodně hodila do karet. Byla postavena na kriminalizaci politických dohod v ODS, údajnou posedlou touhou Nagyové po Nečasově rozvodu a zneužití Vojenského zpravodajství a nikdy nedoloženými důkazy o klientelismu a prorůstání organizovaného zločinu do vlády. Nic z toho nebylo dosud prokázáno. Naopak zabavené stovky kil zlata a peníze předváděné na tiskovce měly legální původ a vracely se vlastníkům.
Slavní kmotři nebyli obviněni z ničeho, kromě Ivo Rittiga a banální záležitosti neprokázaného, leč nepravomocně odsouzeného úniku informací. A kauza se pomalu rozplývá v prostoru a s vysokou pravděpodobností nebude nikdo potrestán, protože skutky se nestaly tak, jak je Šlachta s Ištvanem před pěti lety bombasticky popisovali.
Když se autor tohoto textu na podzim roku 2013 ptal na party u příležitosti narozenin týdeníku Euro velvyslance blízkého státu, jak je u nich vnímáno to, co se u nás událo, dočkal se odpovědi: „U nás se takovým událostem říká puč a nelze je provést bez mocenské podpory.“
Přečtěte si komentář Petra Weikerta: Velkouzenář kontra malíř
S přihlédnutím k výše popsanému historickému vývoji je ale nutné přiznat, že ten puč by v nějaké podobě přišel tak jako tak. Když Andrej Babiš říká, že ho stvořila ODS či tradiční strany obecně, tak výjimečně nelže. I když tomu sám velkými penězi a dobrým marketingem výrazně pomohl, je produktem znechucení lidí z kmotrovské politiky, která se nicméně na veřejnost provalila až v okamžiku, kdy ji dost nespravedlivě odstavení politici, vůči nimž byl puč veden, začali skutečně a účinně řešit. Jenže to už bylo prostě pozdě.
A tak po pěti letech máme vládu, která nemá žádný politický názor na to, kam by se měla země ubírat, a tváří se, že je zde pro všechny, ačkoli je jen pro jednoho, což se chystá přikrýt závojíčkem jakési velmi nerovné koalice. Legislativa, fungování úřadů a státních podniků, dotační pravidla, státní zakázky, vše se přizpůsobuje potřebám obchodního impéria Andreje Babiše. Paběrkovat je dovoleno různým Hlínům či agentkám Kleslovým. Místo deseti kmotrů je tu jeden Capo di tutti capi, což určitá část populace zatím považuje za lepší řešení.
Nevadí zneužívání státních peněz, v době kmotrovské zcela nepřijatelné trestní stíhání, podezřelé a nemravné daňové optimalizace ani zjevný nátlak na orgány činné v trestním řízení v jeho soukromé věci. Že hodnota majetku premiéra za dobu jeho působení v Sobotkově vládě narostla o 125 procent, není dostatečným argumentem pro odmítnutí této politiky. Nové pořádky jsou pevně usazené a vedené ještě pevnější rukou. Zatím. Ale co bude potom, až praskne, že je to horší, než bylo?
Dále čtěte:
Komentář: Rekordní krádež moci
Komentář: Jak Babiš zařídil daňovou svobodu
Babišův pan řídící. Manažer ANO Richter působí ve 22 funkcích
Komentář: Andrej II.
Další pohádkové zakázky advokáta Hlíny: „Známe se dlouho,“ říká exstarosta, který smlouvy podepsal
