Šéf poštovního gigantu Klaus Zumwinkel čelí obvinění z daňového úniku
Poslední vlna vzrušené debaty o nepřiměřeně vysokých odměnách špičkových manažerů se ještě ani neuklidnila a již otřásá Německem nový skandál. Jde o největší daňový únik v německých dějinách a skandál obsahuje všechny prvky špionážního románu, jako jsou výzvědné služby nebo tajemný hrad v Alpách obestřený hradbou mlčení.
Nákup informací.
Vše začalo v roce 2006, kdy německá zpravodajská služba Bundes Nachrichten Dienst (BND; rozvědka) dostala nabídku odkoupit informace o finančních záležitostech a tocích bankovních a finančních firem se sídlem v malém lichtenštejnském knížectví na rakousko-švýcarské hranici. Na povrch však celá aféra vyplula až v polovině letošního února, kdy byl zatčen šéf německého poštovního giganta Deutsche Post Klaus Zumwinkel. A mnohé nasvědčuje tomu, že po zbytek roku aféra bude zaměstnávat německou veřejnost, politiky i hospodářské elity.
Zatčení.
Domovní prohlídka ve vile manželů Zumwinkelových v luxusní čtvrti Marienburg v německém Kolíně nad Rýnem se uskutečnila ve čtvrtek 14. února v ranních hodinách. Současně probíhala domovní prohlídka u jeho bratra Hartwiga, který by měl údajně mít na kontech v Lichtenštejnsku uloženo dvacet milionů eur. Ten se však skrývá v zahraničí, patrně ve Španělsku, kde vlastní větší sídlo na Mallorce, a proto na něho byl vydán mezinárodní zatykač. Následovalo zajištění počítačových dat, daňových podkladů a finančních dokumentů. Ještě téhož dne byl Klaus Zumwinkel předveden před úředníky státního zastupitelství a obviněn z trestného činu daňového úniku. Zumwinkel v pátek 15. února rezignoval na svou funkci šéfa Deutsche Post. Vzhledem k aktivní spolupráci a po složení kauce ve výši čtyř milionů eur byl Zumwinkel propuštěn z vazby a jeho vyšetřování pokračuje na svobodě.
Významná osoba.
Zatčení Klause Zumwinkela šokovalo německou veřejnost i politickou reprezentaci. Je totiž nejen jedním ze špičkových německých manažerů, ale i představitelem klasického rýnského kapitalismu, jehož hlavními znaky jsou pracovitost, osobní skromnost, solidnost a serióznost. Zumwinkel je nositelem vyznamenání Velkého kříže za zásluhy pro Spolkovou republiku Německo, dále získal - kromě mnoha jiných ocenění - cenu stratéga a manažera roku, byl členem správní rady letecké společnosti Lufthansa, uvažovalo se o něm jako o šéfovi německé pobočky Mezinárodního dětského fondu neodkladné pomoci při OSN (UNICEF) a má vynikající kontakty v hospodářských a politických kruzích.
Začátek kariéry.
Jeho kariéra u Deutsche Post začala v roce 1989. Po krátkém angažmá u poradenské společnosti McKinsey a úspěšné sanaci zásilkové společnosti Quelle se stal šéfem německého poštovního úřadu. Tehdejší spolková vláda pod vedením kancléře Helmuta Kohla se rozhodla tohoto zaprášeného dinosaura deregulovat a připravit na vstup na burzu. Podmínkou však byl nízký nástupní plat. Kohlova vláda totiž nebyla ochotná platit standardní manažerský příjem. Zumwinkel, dědic obchodního řetězce, tuto podmínku akceptoval a pustil se do práce. Bez velkého rozruchu zrušil 150 tisíc pracovních míst a zmodernizoval celý koncern. S penězi získanými z poštovního monopolu na standardní dopisy vyrazil na nákupní túru.
Chybné investice.
K novým přírůstkům koncernu brzy patřil například expresní doručovatel DHL, švýcarská logistická firma Danzas a poštovní a zásilkoví doručovatelé v Itálii, Francii a Polsku. V logice globalního hráče následovala expanze do USA, kde koupil leteckou společnost Airborne. Angažmá na americkém trhu však bylo chybné a v současné době Deustche Post utopil v USA více než pět miliard eur. Na blyštivém lesku Zumwinkelovy kariéry se objevily škrábance. A k jeho oblíbenosti rozhodně ani nepřispělo obvinění z daňového úniku ve výši přibližně jednoho milionu eur.
Tajemný muž.
K jeho pádu a k dalším stíháním údajně až tisíce daňových úniků v celé německé elitě přispěl muž, který sice dodnes nemá tvář ani jméno, ale stará se o něho osobní ochranka a jeho bezpečnost zajišťuje německý stát. Tento muž se v roce 2006 spojil s BND a nabídl jí informace o mezinárodních finančních tocích firem v Lichtenštejnsku. K úkolům německé rozvědky patří takové informace získávat. Shromažďuje je například o jihoamerických drogových klanech, které se snaží v Evropě legalizovat peníze kolumbijského medellínského kartelu, nebo o bohatých Rusech a jejich investicích na Balkáně. Na DVD s těmito informacemi však byly také údaje o německých občanech, a to do kompetence BND nespadá. BND se proto spojila s německými finančními úřady - konkrétně s wuppertalským - a se státním zastupitelstvím v Bochumi. To je známé svou nekompromisností a důsledností a bývalý ministr spravedlnosti spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko o něm prohlásil: „S tímto zastupitelstvím lze vyhrát válku.“
Dobrá investice pro stát.
Pověst tohoto úřadu se především zakládá na jeho 35. oddělení, které se zabývá hospodářskou kriminalitou. K jeho předním pracovníkům patří Margrit Lichtinghagenová, která asistovala při Zumwinkelově zatčení. Jen málokdo se tak dobře vyzná v komplikovaném systému lichtenštejnských nadací, trustů a firem pouze s poštovní schránkou, jejichž počet se odhaduje zhruba na 80 tisíc.
Nejprve však musel být vyřešen problém peněz. Za nabízené informace, které lichtenštejnské úřady považují za krádež, totiž zmíněný prodejce požadoval mnoho milionů eur. Následovalo předání zkušebního vzorku informací. A poté vyjednávající agenti vyměnili informace za snížení ceny na pět milionů eur a příslib utajení identity. A byla také uzavřená notářsky ověřená dohoda o vzájemné pomoci úřadů. BND má zmíněné miliony eur zaplatit z vlastních zdrojů a po doplacení daní za ilegálně uložené peníze v zahraničí jí je proplatí finanční úřad. Šéf parlamentní frakce socialních demokratů Peter Struck v interview pro televizní stanici N24 prohlásil, že stát považuje tyto peníze za dobrou investici. Slibuje si od ní až 400 milionů eur dodatečných daňových příjmů.
Lichtinghagenová a její spolupracovníci následně vypracovali generální plán, jehož součástí jsou domovní prohlídky a výzva k vlastnímu udání, která se týká několika set především bohatých německých občanů. Tyto domovní prohlídky se uskutečnily ve velkých německých městech a renomovaných bankách. Nevyhnuly se ani pobočkám Dresdner Bank a švýcarské UBS v Mnichově, soukromým bankovním domům Metzler a Hauck & Aufhäuser se sídlem ve Frankfurtu a Berenberg Bank z Hamburku.
Optimální Lichtenštejnsko.
Vzhledem k výši (až 42 procent) a komplikovanosti daňového zatížení v Německu jsou zcela běžné pokusy se mu vyhnout. Jejich cílem je nějaká daňová oáza s optimálním finančním modelem, nízkými daněmi, přísně střeženým bankovním tajemstvím a také se žádnou ochotou pomáhat cizím finančním úřadům. Lichtenštejnsko tyto podmínky splňuje a během posledních let, kdy se na úrovni Evropské unie sjednocuje finanční zákonodárství, jeho význam coby finančního centra značně vzrostl. Oblíbenou formou, jak uložit peníze, je prostřednictvím založení nadace. Ta má v Německu dobrý zvuk, protože je spojovaná s pozitivní činností. Proto Zumwinkel založil u banky Liechtenstein Global Trust (LGT) nadaci. LGT je finanční institut, který patří knížecí rodině, v současnosti spravuje zhruba 99,7 miliardy švýcarských franků a jeho jméno padlo také v souvislosti s korupční aférou v Siemensu.
Fungování nadací.
V Německu jsou nadace sloužící konkrétním dobročinným účelům daňově zvýhodněné. V Lichtenštejnsku však také existují rodinné nadace, které když slouží jen jejich majitelům, tak jsou prakticky osvobozené od daní. Daň z majetku i z výnosu odpadá. Jen musí být jednou ročně zaplacená daň z kapitálu. Ta činí 0,1 procenta z vloženého kapitálu, což musí být minimálně tisíc švýcarských franků (zhruba 620 eur) za rok. Při kapitálové hodnotě vyšší než dva miliony švýcarských franků tato daň klesá na 0,075 a při vkladu přes deset milionů eur na 0,05 procenta.
Zakladatel nadace se obrátí na jednoho ze tří set lichtenštejnských správců majetku a s jeho pomocí založí během několika dnů nadaci. Jen tento správce zná jméno vlastníka, přičemž úřední povolení k tomuto úkonu není nutné. V úředních registrech je uváděn jen správce, který jménem nadace otevře bankovní účet kdekoli na světě, na nějž může být ukládán nadační kapitál. Protože lichtenštejnské nadace nemusejí zveřejňovat žádné bilance, nikdo neví, kolik peněz spravují.
Prominenti v akci.
Tato finanční politika je častým předmětem sporů mezi Německem a Lichtenštejnským knížectvím a neustálým terčem kritiky. Předseda německých daňových odborů Dieter Ondracek odhaduje, že ročně takto uniká státu až 30 miliard eur na daních.
Zumwinkel není prvním německým občanem, který se dostal do rozporu s daňovými zákony země. Listina hříšníků je dlouhá a obsahuje mnoho prominentních osob. Od Petera Grafa, otce slavné tenistky Steffi Grafové, který si nechával startovní prémie své dcery vyplácet v hotovosti a v igelitových taškách je převážel přes hranice, až po tenistu Borise Beckera, jenž navzdory trvalému bydlišti v daňově mírném Monte Carlu většinu roku pobýval v Mnichově, čímž spadal pod německé daňové zákony, a proto byl odsouzen k dvěma rokům podmínečně. Theo Müller, majitel jogurtového impéria, a pilot formule 1 Michael Schumacher také již před lety objevili krásy Švýcarska a jeho daňových zákonů a mají tam trvalé bydliště.
Faktem zůstává, že německé daňové předpisy a nové daně, plánované na příští rok, vedou ke stále většímu odlivu kapitálu z Německa. V oblasti právního státu Německo čelí kritice, že prostřednictvím své špionážní služby nakupuje zcela zřejmě ukradené informace o vlastních občanech.
