Pomalé přezbrojování, které jsme v posledních dvou dekádách mohli u Armády České republiky (AČR) sledovat, bylo zapříčiněno zejména podfinancovaností celého sektoru. I proto zůstává ve výzbroji řada zastaralé techniky, která už dávno překročila meze morální a často i technické životnosti. Zvyšující se příliv peněz do obrany však armádě umožní spustit patnáct strategických tendrů a nákupů, kterými by se jednou provždy měla zbavit závislosti na ruské technice a v mnoha ohledech udělat významný technologický či operační krok kupředu.
Bojová vozidla pěchoty
Základem všech větších mechanizovaných nebo motostřeleckých útvarů jsou už od 60. let bojová vozidla pěchoty (BVP). Jde zpravidla o pásové obrněné transportéry, které byly vybaveny silnější výzbrojí, dnes nejčastěji kombinací automatického kanónu střední ráže s kompletem protitankových řízených střel. Bojová vozidla pěchoty většinou v bojové činnosti podporují tanky a pěchotu a útočí nejčastěji na cíle, jako jsou zpevněná obranná postavení, seskupení vojsk nebo slabě pancéřovaná vozidla.
Československo mělo výbornou zkušenost se sérií sovětských BMP-1 a BMP-2, průkopníků tohoto typu zbraně, nicméně od převzetí BMP-2 ve druhé polovině 80. let naše mechanizované vojsko ustrnulo. Ze strnulosti jej má dostat dodávka 246 švédských bojových vozidel pěchoty CV90 v hodnotě 59,7 miliardy korun, která ministerstvo obrany zanedlouho nakoupí po dlouhých, předlouhých letech vybírání.
Bojové vozidlo pěchoty CV90. Autor: VBS/DDPS, CC BY 3.0 via Wikimedia Commons
CV90 je dnes chápáno jako etalon bojových vozidel západního typu. Má velkou krabicovou korbu, která je vpředu skloněná, a ve verzi pro AČR i výzbroj v podobě 30milimetrového kanónu Bushmaster spolu s protitankovým kompletem, obojí vezeno v rozměrné osádkové věži. CV90 uveze osm plně vyzbrojených vojáků a armáda jej dostane nejen ve verzi BVP, ale také v ženijní, pozorovací, velitelské nebo zdravotnické verzi. CV90 bude základem 7. mechanizované brigády, přičemž první kusy by měla dostat v roce 2026.
Tanky
Naše armáda používá od konce 90. let tanky T-72M4CZ, které po dlouhých peripetiích vznikly v počtu pouhých pětatřiceti kusů (třicet tanků a pět samostatných modernizačních sad). Kdo tyto stroje sleduje na veřejných vystoupeních, nemohl si nevšimnout jejich výrazné fyzické opotřebovanosti. Na rozdíl od řady jiných zemí jsme před lety nevyužili možnost velmi výhodně přezbrojit na tanky Leopard 2 z přebytů německé nebo nizozemské armády, a tak přáslavičtí tankisté stále jezdí v modernizovaných, i když zastarávajících strojích ze ZTS Martin.
Po útoku Ruska na Ukrajinu Česká republika, a to jak sama armáda, tak české firmy, zdarma i komerčně odeslala na Ukrajinu dlouhou řadu obrněné techniky. Německo, které se dlouho Ukrajině přímo pomoci zdráhalo, doslova ,vyškrábalo‘ poslední zbytky tanků Leopard 2 ze svých skladů, aby zemím, jako je Česká republika, tyto dodávky alespoň kompenzovalo. V našem případě dostaneme 14 tanků, které byly licenčně vyrobené ve Švýcarsku a na kterých proběhla generální oprava ve firmě Rheinmetall.
Německý tank Leopard ve verzi 2A7. Autor: Depositphotos
Ačkoli ministerstvo obrany ústy své šéfky Jany Černochové záhy tvrdilo, že bude následovat nákup desítek moderních strojů, od té doby bylo dlouhou dobu ticho po pěšině. Koncem května nicméně vyšlo najevo, že Česko zahájí s Německem jednání, jejichž cílem by měly být společné nákupy Leopardů ve verzi 2A8. Má jít celkem o asi 70 kusů techniky za desítky miliard korun.
Bojové letouny
Země, které z geografických důvodů nedisponují námořnictvem, mají zpravidla jako svoji největší vojenskou sílu nadzvuková letadla v rámci armádního letectva. Nejinak je tomu i v případě České republiky, která od roku 2005 pronajímá čtrnáct strojů JAS 39 Gripen. Nájemní smlouva, která končí v roce 2027, bude nahrazena pořízením nového typu, za nějž po doporučení z NATO naše vláda označila americký Lockheed Martin F-35 Lightning II. V současné době probíhají technická jednání, na která by mělo na konci letošního roku navázat politické rozhodnutí.
Nejmodernější stíhačka současnosti F-35 Lightning II. Autor: Depositphotos
Pořízení F-35 s výzbrojí, výcvikem pilotů a pozemního personálu, náhradními motory, úpravou základen, měřicími a servisními přístroji a vším ostatním potřebným vyjde Českou republiku v první fázi na 100 až 120 miliard korun a za celou životnost (přibližně do roku 2070) až na 340 miliard korun. Za to však dostaneme v příštích dvaceti letech jednoznačně nejmodernější letoun, který je na trhu a jehož pokročilé technologie by případného protivníka měly převyšovat řadu dalších let. Dá se předpokládat, že české F-35 se brzy zapojí do mezinárodních misí, ať se již budou odehrávat kdekoli. Koneckonců flotila F-35 bude jen v evropských státech NATO čítat přes pět set strojů.
Bitevní vrtulníky
Na rozdíl od některých okolních zemí (Polsko, Maďarsko), které se rozhodly sovětské Mi-24 modernizovat a provozovat legendární bitevní vrtulníkovou platformu další roky, naše armáda tuto techniku vyřazuje a nakupuje za ni novou. Původním záměrem bylo rozpustit bitevní vrtulníkové letectvo a místo Mi-24, bitevního stroje se schopností vézt malý výsadek, pořídit striktně víceúčelové stroje s hlavňovou i raketovou výzbrojí, které však budou vycházet z transportních strojů. Protože se však na Západě takový vrtulník nevyrábí, přišla americká firma Bell s nabídkou kombinovat ve společných operacích bitevní vrtulníky AH-1Z s lehčími transportními UH-1Y tak, jak to dělá americká námořní pěchota.
Česko nakoupilo od USA mimo jiné i čtveřici vrtulníků AH-1Z Viper. Autor: Depositphotos
Vláda s tímto návrhem souhlasila, přičemž další establishment dojednal kromě nákupu i dar starších bitevních strojů, které budou modernizovány na jednotnou úroveň, díky čemuž tak Česká republika zařadí do výzbroje po deseti strojích obou typů. Ačkoli se zatím neví, jestli budou operovat společně (je možné, že transportní stroje spíše nahradí stárnoucí polské W-3A Sokol u záchranné služby a CSAR), jde o technologický posun, který zejména bitevnímu vrtulníkovému letectvu umožní využívat moderní avioniku svých strojů k operování s moderní municí.
Střední transportní letouny
Když v polovině devadesátých let Česká republika odstavila svůj starý ruský transportní letoun Antonov An-12, ztratila své střední dopravní letectvo a musela se spolehnout pouze na malé dopravní letouny An-24/26. Tyto byly následně nahrazeny evropskými letouny C-295 CASA v dodnes neuzavřeném soudním případu.
Odborníci už tehdy varovali, že ačkoliv je C-295 úspěšný model, jeho výkon je nedostačující a bude třeba jej doplnit těžším letadlem, podobným legendárnímu C-130 Hercules. Existovaly dokonce úvahy o pořízení dvou kusů C-130 z nadbytečných zásob americké armády, ale dohoda s Američany nakonec padla na ceně. Čeští letečtí výrobci mezitím začali dodávat komponenty pro brazilskou firmu Embraer a její transportní letadlo C-390 Millenium a právě to bylo od roku 2010, kdy se prototyp poprvé představil v Praze, největším favoritem.
Brazilský Embraer KC-390. Autor: Airwolfhound from Hertfordshire, UK, CC BY-SA 2.0 via Wikimedia Commons
Ministerstvo postupně zavrhlo japonské K2 s příliš vzdáleným servisním zázemím, příliš velký evropský A400M Atlas, stejně jako drahé poslední verze slavného Herculesu. Volba tak s největší pravděpodobností padne nakonec skutečně po třinácti letech námluv na brazilský C-390, který mezitím objednalo Portugalsko, Maďarsko a Nizozemí a díky němuž by mohla AČR po dlouhých letech dostat šanci převážet mnohatunové náklady na tisícikilometrové vzdálenosti.
Těžký transportní vrtulník
Transportní vrtulníky Mi-8/Mi-17 se ukázaly jako velmi účinné, a proto velmi oblíbené v arzenálu někdejší Československé lidové armády. Byly tak úspěšné, že když Česká republika po sametové revoluci vyřizovala staré sovětské dluhy, dala přednost dodávkám těchto vrtulníků před jinými možnostmi, například novými stíhacími letouny (touto cestou šlo Slovensko).
Armáda dnes využívá poměrně moderní varianty těchto legendárních transportních vrtulníků, nadále je modernizuje a plánuje s nimi i do budoucna. Pokud však zásobování náhradními díly selže (a státní podnik LOMPraha, který je v kontaktu s ruským výrobcem, se s tímto problémem už dnes potýká, přičemž v důsledku ukrajinské války to nebude o nic lepší), bude potřeba hledat náhradu.
Vrtulník CH-47 Chinook v barvách RAF. Autor: Depositphotos
Dnes je Mi-17 vnímán v západním světě jako relativně těžký vrtulník s vysokým výkonem a nově pořízené UH-1Y mu v nosnosti nijak nekonkurují. Když bude armáda chtít Mi-17 nahradit (a otázkou je, jestli se tak stane dříve, nebo později), bude vybírat mezi typy, jako jsou Agusta Westland AW101, Airbus H225M Super Cougar nebo třeba Sikorsky H-92 Superhawk. Favoritem pak jistě bude CH-47 Chinook, který má v bezpečnostní komunitě zastánce mimo jiné ve vedení budovaného výsadkového pluku.
Modernizace letounů L-159
Nákup letounů Aero L-159 Alca představuje vzorový příklad toho, jak by se neměly řídit akvizice. I přesto, že tento letoun nedosáhl některých ambicí svých tvůrců, umožnil letectvu přečkat náročné období přechodu od sovětské techniky na západní. A i když jsou nyní k dispozici lehké bitevní letouny s vyšším výkonem, L-159 stále nabízí armádě hodně výkonu za málo peněz.
Aero Vodochody připravilo po dvaceti letech provozu balík modernizace ,Middle Life Upgrade‘, který by letounům L-159 výrazně rozšířil spektrum bojových možností. Zahrnuje tankovací nástavec, nový radiolokátor, integraci zaměřovacího kontejneru, takzvané mokré křídlo a řadu dalších prvků.
Budou české Alcy létat v barvách českých vzdušných sil i nadále?Autor: Depositphotos
V armádě nyní sice převažuje s chystaným nákladným nákupem letounů F-35 přesvědčení, že bojové verze L-159 by měly být vyřazeny, je ale možné, že rozpočtová realita velitele naší armády dožene a nakonec budou rádi, že mají levný letoun na efektivní bojový výcvik. Pokud ovšem do té doby L-159 nepřistanou na některém z ukrajinských letišť. Sami Ukrajinci by jak o L-159, tak o odvozenou moderní verzi F/A-259, představenou před několika lety, zájem měli.
Zavedení vojskové protivzdušné obrany
Během studené války se objevily, zastaraly a byly ve velkém vyřazeny protiletadlové prostředky pro nejbližší obranu. Zejména jde o kanónové systémy, jako byla československá vz. 53/59 ,Ještěrka‘, americký typ Vulcan s rotačním kanónem nebo známé sovětské typy ZSU-57–2, respektive ZSU-23–4.
Posléze tyto systémy nahradily raketové technologie, neboť letadla zkrátka létala až příliš vysoko a příliš rychle, ovšem s tím, jak se na počátku 21. století (a zejména to prokázala válka na Ukrajině) začaly prosazovat bezpilotní letouny s konvenčním pohonem, létající povětšinou naopak nízko a relativně pomalu, začal být o staré kanónové protiletadlové typy opět zájem. Renesanci tak na Ukrajině zažil například vyřazovaný německý samohybný dvojkanón Gepard. Evropští výrobci ale ve stejnou dobu představili i další obdobné moderní systémy protivzdušné obrany (PVO), jako je například Skyranger. A nezahálí ani výrobci raket, když v poslední době je aktivní zejména konsorcium MBDA, které nabízí moderní verze raket Mistral, a dále američtí a polští výrobci systémů MANPADS (raket odpalovaných z ramene). Zavedení kanónových systémů proti dronům sice v plánech českého ministerstva obrany zatím není, protiletadlové raketové technologie nejkratšího dosahu však ano. Zvítězí v nich americké, nebo evropské typy?
Protivzdušná obrana dalekého dosahu
Zatímco na budování ochrany proti dronům v naší armádě ještě nedošlo, protivzdušná raketová obrana dalekého dosahu v naší výzbroji byla, avšak byla v minulosti vyřazena. Šlo o zastaralé systémy S-200, které naše armáda celkem logicky vyřadila krátce po rozpadu Československa. Kromě systémů 2K12 Kub (SA-6) jí však nezbylo nic, čím by mohla chránit velké aglomerace, strategické podniky nebo zdroje pitné vody.
Stejně jako v případě kanónových systémů obrany proti dronům ani o strategické protiletadlové obraně žádné obranné dokumenty nehovoří, přesto by se o ně měla Česká republika zajímat, chce-li správně implementovat zkušenosti, které svět načerpal z bojů na Ukrajině, kde až příchod západních systémů PVO udělal přítrž bezuzdnému ničení civilní infrastruktury ruským letectvem. ČR má drobnou výhodu v tom, že se systémem středního dosahu SPYDER, který nahradí zmíněné sovětské 2K12, nakoupila také výkonné radary EltaEL/M-2084. Právě s nimi totiž umí spolupracovat izraelské systémy David'sSling, Iron Dome nebo Barak 8, které se tak pro Českou republiku dostávají do popředí zájmu, a zejména první jmenovaný s dostřelem až 250 kilometrů je v zákulisí často zmiňován.
Raketomety
Československý průmysl dokázal zvýšit kvalitu jednoho z nejznámějších dělostřeleckých raketometů studené války, sovětského BM-21 Grad, vylepšením na systém RM-70. Tato technologie byla v AČR hojně používána – měla celkem šedesát odpalovacích zařízení –, avšak v roce 2011 však byla vyřazena a prodána obchodníkům se zbraněmi. Od té doby česká armáda žádné raketové dělostřelectvo nevlastní.
Hlavním západním systémem je americký MLRS, doplněný v 90. letech lehčí variantou HIMARS. Tento systém umožňuje vypouštět 227milimetrové dělostřelecké rakety s vyšší účinností, doletem a díky pokračujícím modernizacím také s vyšší přesností zásahu. Raketnice MLRS/HIMARS rovněž umožňuje vypouštění těžkých dělostřeleckých raket ATACMS o ráži 610milimetrů a doletu až 300 kilometrů. Systém si v posledních letech oblíbily například Rumunsko nebo Polsko, přičemž velmi dobré služby odvádí také na ukrajinské straně ve válce s Ruskem. Ostatně i proto jeho výrobce, firma Lockheed Martin, nestíhá vyrábět a otevírá nové linky.
Raketový systém HIMARS se osvědčil zejména v bojích na Ukrajině. Autor: Depositphotos
Pokud by Česká republika preferovala méně nákladnou alternativu, mohla by na Slovensku zakoupit raketomety VAMPIR, což je cenově dostupná modernizace systému RM-70 využívající původní munici, nebo raketomety MODULAR, které umožňují využít i americké raketnice pro střely ráže 227 milimetrů.
Raketové dělostřelectvo má v České republice dlouhou historii a armáda by neměla opomenout jeho význam tím spíše, že s postupem technologií mohou raketomety střílet dál a mnohem přesněji než dříve. Koncepce výstavby AČR sice s nákupem podobných systémů aktuálně nepočítá, dá se ale předpokládat, že to se brzy změní.
Bezpilotní letouny
Válka na Ukrajině změnila pohled veřejnosti na celou řadu odvětví vojenství. Pokud se díky ní ovšem něco prosadilo do obecného povědomí hluboce, jsou to drony. Bezpilotní letouny tu byly už před Ukrajinou, ale právě válka na východě Evropy ukázala, jak mohou být i při minimálních nákladech efektivní.
Česká armáda už s drony zkušenost má, na začátku 90. let provozovala průzkumné komplety vlastní výroby Sojka a ještě před tím sovětské typy Rejs. Bohužel během redukcí armády po studené válce nebyly vyslyšeny návrhy odborníků, jako byl tehdejší náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, a Sojky se nedočkaly širšího rozšíření a po svém vyřazení ani náhrady. Jinými slovy, armáda začala po letech budovat schopnosti bezpilotního průzkumu znova a od nuly.
Ministerstvo v souladu se soudobými trendy mělo zájem nakoupit pro armádu i drony bojové, pořídilo však tři zastaralé typy Heron 1, které zbraně zpravidla nenosí a fungují jen jako průzkumné. Na to, jestli se do výzbroje AČR dostanou plnohodnotné bojové typy, jako jsou americký Reaper, Gray Eagle nebo izraelský Hermes 900 či Eitan, turecký Bayraktar nebo jiné, které postupně zaplňují trh, si budeme muset ještě počkat. Armáda sice pro provoz těžkých dronů vyčlenila část letiště v Přerově, opravdu bojové typy však zatím na pořadu dne nejsou. Zejména pro menší země, jako je ta naše, jsou přitom bojové drony efektivním prostředkem bojové činnosti a čím dříve se s nimi jako s entitou armáda sžije, tím lépe je bude umět v budoucnu využít.
Průzkumné družice a umělá inteligence
V roce 2018 bylo v rámci Vojenského zpravodajství Vojenské zpravodajské služby založeno takzvané Satelitní centrum České republiky. Toto centrum se spojilo s operátory mnoha komerčních satelitů, přičemž české armádě poskytuje data v reálném čase.
V letech 2024 až 2025 by mělo Satelitní centrum ČR začít využívat projekt výškové průzkumné stanice STRATOM a také vlastní satelitní konstelace. Konstelace GOLEM-X bude patrně vybudována na základě čtyř multispektrálních satelitů Thea projektu Hyperion, který plánuje Výzkumný a zkušební letecký ústav. Všechny projekty vyústí do analytického centra SATCEN, jež bude snímky z družic zkoumat a analyzovat i za pomoci umělé inteligence. Česká republika se každopádně realizací tohoto čtyřmiliardového projektu stane jednou z dvaceti nejúspěšnějších zemí, pokud jde o počet vlastněných průzkumných družic.
Základní vojenská služba? Jaderné zbraně?
Zároveň se, překvapivě mnohem více než dříve (minimálně v odborné komunitě), diskutuje otázka vlastnictví jaderných zbraní. Tuto debatu možná pohání Polsko, které se otevřeně přihlásilo k programu NATO Nuclear Sharing, v rámci něhož americká armáda skladuje malý počet leteckých jaderných bomb malé mohutnosti na území evropských spojenců, kteří mají přislíbeno, že v případě napadení dostanou tyto prostředky k dispozici.
Spojené státy vstup Polska do tohoto programu odmítly, Pandořina skříňka však již byla otevřena, a tak se i u nás vzpomíná na generála Radovana Procházku, který po revoluci otevřeně podporoval vývoj československých jaderných zbraní. Možná proto, i když je vlastnictví jaderných zbraní ČR mezinárodně zakázáno, akademická debata o našich technických kapacitách v této oblasti existuje.
Historicky se Československo podílelo na jaderném programu Sovětského svazu a naše letectvo bylo pro nasazení jaderných zbraní cvičeno. Dá se však, stejně jako v případě obnovení základní vojenské služby, předpokládat, že proti myšlence jaderného vyzbrojení by byly nejen mezinárodní smlouvy, ale i česká veřejnost.
Závěrem
Výzbrojních programů Armády České republiky, které jsou již naplánovány nebo u kterých je možné jejich zařazení do oficiálních plánů očekávat, je celá řada. Díky zákonem zakotvenému limitu dvou procent HDP, jenž musí nově činit rozpočet ministerstva obrany, padne letitá potíž financování výstavby ozbrojených sil, a to nepředvídatelnost zdrojového rámce. Lze tak oprávněně očekávat, že po letech přešlapování se armádu konečně podaří přezbrojit ze sovětské techniky a nechat ji vykročit do 21. století.
