Nové těžké váhy

Suverénní fondy z Číny...

… Blízkého východu a odjinud na světě, spravující celkově kolem 2,8 bilionu dolarů, mění globální mapu

Ani ve finančním světě není Gao Si-čching známý. Dnes čtyřiapadesátiletý státní úředník dohlíží v Pekingu na obrovskou částku v hotovosti, která by každého manažera investičního fondu přivedla do mdlob. Gao je generálním manažerem Čínské investiční korporace s 200 miliardami dolarů, která byla založena letos, aby investovala domácí rezervy zahraničních měn na globálních kapitálových trzích. Nezaměňte si ho však s šedivým čínským byrokratem. V roce 1986 Gao ukončil studia na právnické fakultě Dukeovy univerzity. Pak strávil dva roky ve velké newyorské právnické firmě a vrátil se domů, aby pomohl Číně s regulacemi cenných papírů.
Máme tu spojení, na něž byl si měl globální finanční establishment zvyknout: na zdánlivě bezbřehý kapitál dohlíží manažer vzdělaný na Západě. Američtí představitelé by se měli začít obávat Čínské investiční korporace a dalších takzvaných suverénních fondů - a měli by je nutit, aby poskytovaly větší vhled do svých operací. Západ však může v tomto ohledu učinit jen málo. Rusko, země Perského zálivu, Čína a další státy nahromadily kapitál z exportu zemního plynu a ropy a z výroby zboží a nyní hledají možnosti, jak z těchto peněz zvýšit výnosy. Tyto instituce dnes disponují větší hotovostí než všechny hedgeové fondy na světě dohromady, 2,8 versus 1,7 bilionu dolarů, uvádí Morgan Stanley. A v roce 2011 mohou disponovat osmi i více biliony dolarů.
Američané a Evropané se velmi obávají plánů manažerů suverénních fondů s tak obrovským množstvím peněz. Jejich zájmy se totiž vždy neshodují se západními. Proto se objevuje otázka, zda jim půjde jen o maximální zisk, nebo o obecné politické cíle. Růst ekonomických zásahů nedemokratických vlád by mohl znamenat, že „naše trhy budou méně transparentní i náchylné k vymahatelnosti práva“, prohlásil 24. října Christopher Cox, předseda Komise pro cenné papíry USA, ve svém projevu na Harvardově univerzitě.
Dosud využilo své váhy k politickým a strategickým cílům jen několik fondů. Další, státem kontrolované společnosti ze stejných zemí to však již učinily a mnoho lidí se obává, že by je fondy mohly následovat. Například ruský státní gigant Gazprom zastavil loni dodávky plynu na Ukrajinu, když ochladly vztahy mezi oběma zeměmi. V říjnu Průmyslová a komerční banka Číny zaplatila 5,6 miliardy dolarů za 20 procent největší jihoafrické banky a loni státní ropná společnost CNOOC koupila v Nigerii ropná pole za 2,3 miliardy dolarů. Dubajské fondy se snaží dostát pověsti svého domovského města jako metropole světového kapitálu a investují peníze do akcií Nasdaq a Londýnské burzy.
Za obavy z fondů si mohou sami západní představitelé. Nekonečná nenasytnost Američanů a Evropanů po ropě a levném zboží zaplavila rozvíjející se země zahraniční měnou. Západní politici dlouhá léta prosazovali globální kapitálový trh a vytvoření podmínek, které by umožnily rozvoj suverénních fondů. Americké úvěrové trhy ochabují kvůli hypoteční krizi a tyto fondy by mohly být tím nejlepším místem, kam si přijít pro peníze. „Spojené státy americké budou muset stahovat obrovské množství kapitálu ze zbytku světa tak dlouho, dokud bude existovat velká nerovnováha mezi tím, co ušetříme a utratíme,“ říká Robert D. Thomas, místopředseda Golden Sachs International.
Saúdská Arábie, Čína a další země investovaly tradičně své rezervy do amerických vládních dluhopisů a vydělávaly ročně kolem pěti procent. S takovými slabými výnosy však již nejsou spokojené. Během loňského roku emirát Dubaj na základě jím kontrolovaných investičních operací koupil newyorského luxusního obchodníka s látkami Barneyho a německého výrobce průmyslových obalů Mausera a získal tři procenta akcií obou rodičů Airbusu, společností EADS a ICICI, což je druhá největší indická banka. Singapurská vládní investiční korporace vlastní nemovitosti na celém světě v hodnotě 80 miliard dolarů včetně takových trofejí, jako jsou šedesátipodlažní korporátní centrum AT&T v Chicagu, Shiodome City Center v Tokiu a evropská centrála společnosti Merrill Lynch v Londýně. Gaova Čínská investiční korporace se dohodla na zaplacení tří miliard dolarů za 9,9 procenta akcií soukromé firmy Blackstone Group (ačkoli ty ztratily osmnáct procent své hodnoty).
Fondy již ve světě velkých financí představují instituce, za kterými se chodí. V červenci například londýnská banka Barclays potřebovala okamžitě několik miliard na zvýšení své nabídky k odkupu nizozemského konkurenta ABN Amra, ale finanční krize byla již v plném proudu a obvyklé úvěrové zdroje nedostupné. Prezident Barclays Bob Diamond tedy podnikl noční let do Singapuru, kde požádal o audienci v secesním sídle jednoho ze suverénních fondů tohoto městského státu, Temasek Holdings. Temasek během několika hodin slíbil pět miliard dolarů. Snaha Barclays o převzetí ABN Amra sice nebyla úspěšná, ale transakce přinesla společnosti Temasek dvě procenta akcií banky. V září Temasek zaznamenal akviziční úspěch, protože se spojil se subvencovanými singapurskými aerolinkami a získal 24procentní podíl v China Eastern Airlines po vyřazení ze hry Cathay Pacifiku z Hongkongu.
Temasek je natolik úspěšný, že mu to všichni nováčci na tomto trhu mohou jen závidět. Temasek byl založen v roce 1974 kvůli investování singapurských rozpočtových přebytků, jeho průměrný roční výnos byl osmnáct procent a nyní vlastní aktiva v hodnotě 110 miliard dolarů. Jeho rozšířené portfolio zahrnuje 25 procent indické mediální společnosti INX Media, osm procent australského výrobce vakcín Intercell a mnoho asijských bank včetně pěti procent jedné čínské. Fond Temasek vede manželka premiéra Lee Hsiena Loonga, Ho Ching, která vystudovala Stanfordovu univerzitu. Ve fondu je zastoupen i zahraniční talent . Náměstkem ředitele je Simon Israel, Novozélanďan, který dříve vedl asijské operace francouzského potravinového gigantu Danone.
Investiční banky a manažeři aktiv suverénní fondy milují. Tyto instituce sice zatím tvoří pouze asi osminu všech penzijních fondů na světě (s 21,6 bilionu dolarů v aktivech), ale stávají se stále důležitějšími zákazníky investičních bank. Světoví bankéři stanovili nákupní středisko v Dubaji, které má sloužit v oblasti Perského zálivu suverénním fondům a dalším bohatým investorům. Norsko využívá více než 50 zahraničních firem ke správě svého fondu s 367 miliardami dolarů, za což v minulém roce zaplatilo 73 milionů dolarů za výkonnostní bonusy společnostem, jako jsou Lehman Brothers a Morgan Stanley. Suverénní fondy zaplatí celkově v příštích pěti letech manažerům na celém světě čtyři až osm miliard dolarů, odhaduje společnost Merrill Lynch. „Velké investiční banky si dělají chutě na (obchodování) s těmito fondy,“ říká Kenneth S. Rogoff, harvardský profesor a bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu.
Mnoho ekonomů tvrdí, že suverénní fondy učiní globální kapitálový trh bezpečnějším. Fondy se nemusejí obávat vylekaných investorů, vybírajících peníze ve chvíli nasycení trhu. A většina z nich nemusí odvádět pravidelné platby jako penzijní fondy. To znamená, že suverénní fondy mohou fungovat dlouhodobě, čímž pomáhají stabilizovat ceny akcií a dluhopisů, které vlastní. „Dokážeme udržet pozice v neklidné době,“ říká Martin Skancke, generální ředitel oddělení managementu dluhopisů na norském ministerstvu financí, které dohlíží na státní penzijní fond. (Navzdory svému názvu agentura nevyplácí v současné době žádné důchody, neboť vznikla proto, aby vytvořila státní rezervy na dobu, kdy Norsko vyčerpá zásoby ropy.) Suverénní fondy by měly mít mnohem citlivější přístup k akvizicím než investoři z fondů hedgeových nebo rizikového kapitálu, jejichž agresivní restrukturalizace často dráždí veřejnost. Například společnost Dubai International Capital po nákupu v roce 2005 britského lunaparku Madame Tussauds nevyměnila management. „Nemáme zdroje na to, abychom řídili společnosti nebo trávili měsíce hledáním nových manažerských týmů,“ říká Sameer Al Ansari, generální ředitel Dubai International.
Západní představitelé sužuje, že stejně jako v případě hedgeových fondů nikdo neví, co většina těch suverénních udělá. Bez patřičných informací o jejich investičních strategiích a holdinzích panují pouze dohady, a to může vytvořit neklid na trzích. Norsko vydává podrobnou výroční zprávu, investiční úřad v Abú Zabí s holdingy kolem 875 miliard dolarů však neposkytuje téměř žádné informace. Jeho web sestává z jediné stránky, jež nabízí pouze adresu a telefonní číslo. Analytici odhadují, že většina peněz z Abú Zabí je ve zcela bezpečných státních pokladničních směnkách amerického ministerstva financí. Nedávná zpráva Citigroup však říká, že fond má také velké investice v bankách Blízkého východu a ve dvou cementárnách v regionu. Vláda Sjednocených arabských emirátů například experimentuje s rizikovými investicemi prostřednictvím Mubadala fondu, jehož hodnota se odhaduje na deset miliard dolarů. V září zaplatila 1,35 miliardy dolarů za 7,5 procenta soukromé firmy Carlyle Group.
Američtí a evropští představitelé vyvíjejí tlak na větší odhalení aktivit suverénních fondů, aby čelili obavám z jejich netransparentnosti. Vedoucí představitelé států G7 se v říjnu setkali ve Washingtonu a požádali Mezinárodní měnový fond, aby prozkoumal problém, přestože není zřejmé, co by mohl udělat. Cílem je zbránit zavedení přísnějších opatření americkými a evropskými politiky, která by mohla poškodit ekonomiku USA a jejich obchodní zájmy v zahraničí. „Obáváme se přehnané reakce, která by vedla k protekcionismu a překážkám pro legální investice v USA,“ říká Clay Lowery, zástupce vedoucího odboru pro mezinárodní záležitosti na ministerstvu financí. V každém případě pro západní představitele bude velmi těžké vyžadovat po suverénních fondech více otevřenosti, aniž by uplatňovali tatáž pravidla i pro ty soukromé hedgeové, které jsou obecně stejně netransparentní. Největší naděje spočívá v tom, že se suverénní fondy rozhodnou být ve vlastním zájmu transparentní.
Největší obětí rostoucí moci suverénních fondů by se mohl stát dolar. V důsledku přesunu obrovských aktiv fondů z účtů Ministerstva financí USA by se mohl jeden z největších podpůrných finančních pilířů začít rozpadat. A protože fondy mají ve velké oblibě rozvíjející se trhy, mohly by být ztráty dolaru ještě větší. „Proč byste měli ukládat aktiva do upadající měny?“ ptá se ekonom Alex Patelis ze společnosti Merill Lynch.
Dosavadní historie suverénních fondů napovídá, že budou jednat opatrněji, aby se vyhnuly silnější reakci. Například když se dubajský fond připravoval uzavřít dohodu s Nasdaq, vynaložil velkou částku na washingtonské lobbisty a pečlivě informoval klíčové zákonodárce. „Není to naše země,“ říká Soud Ba’alawy, výkonný předseda společnosti Dubai Group, investičního fondu kontrolovaného vládcem emirátů, „ať chceme nebo nechceme, musíme se přizpůsobit.“

Nadměrné suverénní fondy Hodnota hlavních velkých státních investičních fondů v miliardách dolarů*

• Abú Zabí 875

• Singapur 438

• Norsko 367

• Kuvajt 213

• Čína 200

• Rusko 133

• Katar 50

• Austrálie 49

• Aljaška 40

• Brunej 30

*Nejvyšší odhad; některé země mají více než jeden fond
Pramen: Peterson Institute for International Economics

Příčiny obav Někteří lidé tvrdí, že fondy jsou pro trhy dobré, jiní se obávají jejich rostoucího vlivu

Klady 1 Fondy mohou stabilizovat trhy, protože investují dlouhodobě a nepotřebují zajišťovat vylekané klienty.
2 Některé fondy, například norský, agresivně usilují o lepší vedení korporací.
3 Pro fondy je typický silný sklon riskovat, podporují nové společnosti rizikového kapitálu a rozvíjející se trhy.

Zápory 1 Fondy většinou úzkostlivě tají své aktivity a nutí ostatní investory k odhadům, co plánují podniknout.
2 Při nákupu strategických společností v zahraničí mohou fondy umožnit vládám nepatřičné ovlivňování průmyslu.
3 Kdyby příliš mnoho fondů začalo silně preferovat rozvíjející se trhy, dolar by mohl prudce poklesnout.

Zmrzlý vyvolený Díky výnosům z ropovodů si Aljaška mohla uložit 40 miliard dolarů

Obrovské jmění suverénních fondů vyvolalo velké znepokojení ve Washingtonu. Jeden z nich je však stoprocentně americký a řízený z Juneau na Aljašce.
Od roku 1976 putuje 25 procent státních výnosů z těžby nerostů a ropy do Aljašského trvalého fondu. Nyní má hodnotu 40 miliard dolarů a dva cíle: vytvářet dividendy pro obyvatele a vybudovat fondy na dobu, až budou ropné zásoby vyčerpány. V posledních letech šlo také malé množství prostředků na významné státní projekty. Letos každý ze 640 tisíc obyvatel Aljašky získal 1654 dolarů. „Na takové místo, jako je Aljaška, jde o mimořádnou finanční částku,“ říká Michael J. Burns, výkonný ředitel trvalého fondu.
Burns vede organizaci spíše jako veřejný penzijní fond. Na začátku investoval především do krátkodobých pokladničních poukázek a korporátních pohledávek, ale manažeři postupně začali stále více riskovat. Tento posun umožnil Aljašce pustit se do rizikových investic a hedgeových fondů včetně té do Blackstone Capital Partners v roce 2005 za 40 milionů dolarů. Nyní tvoří 53 procent fondu veřejně obchodovatelné akcie, dluhopisy 29, nemovitosti deset a alternativní aktiva, jako jsou hedgeové fondy, osm procent. Voliči z Aljašky vlastní kromě jiného více než sedm milionů akcií General Electric, budovu s byty na 87. východní ulici na Manhattanu a podíly téměř v padesáti fondech rizikového kapitálu. Všechny údaje jsou veřejně dostupné.
Těžba ropy na Aljašce sice klesá, ale letos stát přispěl trvalému fondu asi 575 miliony dolarů v nových petrodolarech. Ve srovnání s investičními výnosy ve výši 5,4 miliardy dolarů to však v podstatě neznamenalo nic. Obrovské výnosy jsou znamením toho, že fond - a možná i celý stát - se již vymaňuje ze závislosti na ropě. Burns poukazuje na to, že mnoho suverénních fondů na celém světě čelí podobným problémům. „Jste-li z těžebního průmyslu,“ říká, „víte, že to, co můžete ze země vytěžit, má svou mez.“

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek