Rozvojové země se stávají rizikovějšími
Kdesi v posmrtném komunistickém životě otevřel Lenin po ránu poslední výtisk Pravdy a zjistil, že ruské akcie posílily za posledních osm let o téměř tři tisíce procent. Nedaleko ve stejné hale popíjí Mao svůj zelený čaj a dovídá se, že šanghajská burza oznámila za rok 2006 vzedmutí o 130 procent a navíc světový rekord v primární veřejné nabídce akcií za Industrial and Commercial Bank of China ve výši 22 miliard dolarů. Zatímco Ho Či Min se zhrozil (přestože stále sleduje televizní stanici CNBC), když se dozvěděl, že index vietnamské burzy v roce 2006 zdvojnásobil svou hodnotu.
Bývalí soudruzi byli možná vyděšeni, ale dnešní kapitalisté jsou na tom určitě podobně. Akcie v rozvíjejících se ekonomikách totiž od roku 2003 posilují průměrně o třicet procent ročně, čímž porážejí ty z méně exotických oblastí. Mexická, asijská i ruská krize z devadesátých let jsou dávno zapomenuty a cenné papíry z rozvíjejících se zemí neustále dosahují závratných rekordů. Podle výzkumu firmy Lipper, zabývající se investicemi, přinášely vzájemné fondy z rozvíjejících se trhů v posledních pěti letech průměrně čtyřikrát vyšší roční zisky než akcie diverzifikovaných amerických fondů.
Jen zpola upřímné nadšení.
A z dobrých důvodů. Rozvojové trhy, historicky sídlo hyperinflace, si nyní užívají díky rekordním cenám komodit a nově objevené fiskální disciplíně skvělých zisků. Od roku 2001 tyto ekonomiky oznámily trojnásobný průměrný roční ekonomický růst v přepočtu na hlavu ve srovnání se svými rozvinutějšími protějšky a nyní reprezentují čtvrtinu globální produkce. Cenné papíry v rozvíjejících se trzích jsou „posledním zbytkem zpola upřímného nadšení v byznysu“, říká Jeremy Grantham, proslule opatrný předseda správní rady GMO, firmy investičního managementu z Bostonu, která obhospodařuje portfolia ve výši 127 miliard dolarů.
Příliš mnoho nadšení ovšem přitahuje problémy. Rozvíjející se trhy se v posledních deseti letech zcela nepochybně změnily, ale v poslední době se zdají být přetíženy, takže jakýkoli otřes by mohl způsobit sestup. Ano, potenciální rozbušky pro pád se změnily, ale přesto tu jsou. Ekonomiky v rozvojovém světě jsou stále silnější, a proto vlády jednají asertivněji jak s firmami, tak se svými sousedy, což zvyšuje politická rizika. Peníze, které proudí do těchto ekonomik, posílily některé měny natolik, že to může ohrozit další ekonomický růst. Pokud některá z hrozeb odradí investory, překotná snaha zmizet z trhu může vyvolat bezprecedentní kolaps.
Je tomu tak proto, že zde ještě nikdy nebylo tolik peněz mířících do objevivších se cenných papírů. V posledních dvanácti měsících před listopadem 2006 se sedm procent všech amerických peněz přesunulo do vzájemných fondů v rozvíjejících se trzích, přičemž v roce 2000 to bylo pouhých 0,38 procenta, zjistila společnost Citigroup Investment Research. A protože si individuální investoři nechávají v lednu proplácet své šeky z penzijních fondů, očekává se, že číslo se ještě zvýší. „Lidé říkají, že jsem prošvihl rozvíjející se trhy pátý rok v řadě, takže už jsem tam,“ poznamenává Donald Elefson, manažer portfolií z fondu Excelsior Emerging Markets, spravujícího 1,1 miliardy dolarů.
Rekordně malé zisky, jež zaznamenaly dluhopisy z rozvíjejících se trhů, vrhly do akcií ještě více peněz. Dluhopisy vydané vládami rozvojových zemí vynášely před čtyřmi lety o deset procentních bodů více než americké. Dnes se rozdíl ztenčil na pouhé dva procentní body, protože vlády využily ke splacení svých půjček výkyvů v cenách komodit. Investoři „se rozlévají do fondů v rozvíjejících se trzích, které pro ně tradičně představovaly nebezpečnou zónu“, říká Christian Stracke, analytik společnosti CreditSights.
Otřes se málem odehrál loni v červenci. Desetileté dluhopisy dosáhly čtyřletého maxima ve výši 5,22 procenta, což zvýšilo obavy z inflace a ochladilo ochotu investorů riskovat. Ruské a turecké akcie dostaly nedobrovolný třicetiprocentní „sestřih“, burzy na rozvíjejících se trzích spadly během čtyř týdnů v průměru o 26 procent a z rozvíjejících se ekonomik odteklo ve druhém čtvrtletí 20 miliard dolarů, což je suma, jež přicházela dvacet měsíců. Tyto trhy se samozřejmě vzpamatovaly, když dluhopisy zase klesly, ale tento záchvěv uštědřil investorům bolestivou lekci: jaká křehkost doprovází příliš netrpělivý hlad po penězích. „Napovídalo se o tom spousta žvástů,“ míní Andrew T. Foster, ředitel výzkumu v Matthews Asian Funds.
Bombajský index Sensex se také vzpamatoval, ale Indie má stále problémy s tím, jak strávit všechny peníze, které do její ekonomiky proudí. V prosinci se indická národní banka pokusila oslabit nárůst půjček a zvyšování mezd tím, že o půl bodu zvýšila sazby, čímž na tři dny oslabila akcie o sedm procent. „Míra inflace, současný deficit běžného účtu, ceny nemovitostí a kvality kreditu dosáhly varovných hodnot,“ říká Ridham Desai, šéf výzkumu JM Morgan Stanley Securities v Bombaji. „Možnosti politiků jsou omezené.“
Omezené možnosti mají především země, které soutěží s Čínou. Peking stále drží jüan uměle nízko, a to navzdory penězům, které na trhy kontinentální Číny míří. Export menších sousedních zemí to pochopitelně postihlo, neboť hodnota jejich měny naopak stoupla. Tato situace vedla k některým okamžitým opatřením. Aby zpomalil růst hodnoty bahtu, vydal například Bangkok 19. prosince zákon, který znesnadnil investorům vývoz peněz ze země. Thajská burza se pak za jediný den propadla o patnáct procent a burzovní indexy v ostatních rozvíjejících se trzích se zachovaly podobně.
Rozpolcení vůči Rusku.
Ačkoli se většina burz rychle oklepala a poté, co Thajsko svůj plán zrušilo, se indexy vrátily zpět na původní hodnoty, některé země stále o kontrole kapitálu uvažují. Indonéský trh loni vyskočil o 60 procent, čímž pomohl rupii stoupnout v roce 2006 vůči dolaru o sedm procent. A Jižní Korea se třetí největší asijskou ekonomikou zažila růst wonu vůči dolaru o devět procent. Od té doby, co Korea vlastně reprezentuje klíčový index pro rozvíjející se trhy, Capital International společnosti Morgan Stanley, může každá měnová intervence Soulu přivodit globální výprodeje akcií.
Politický neklid kdekoli na světě však může být stejně zničující. Státy, které byly věčně považovány za ekonomické břídily, mají nyní mnohem větší ekonomickou sílu. Například venezuelský prezident Hugo Chávez směňuje ropné bohatství za vliv v Latinské Americe. Chávez si podmanil Havanu a finančně podporoval vítězné levicové kandidáty v Bolívii a Ekvádoru. A tím, že koupil dluhopisy v Argentině - zemi proslulé mezinárodními půjčkami, než na nich před pěti lety ztroskotala - pomohl tamnímu trhu s akciemi posílit od roku 2001 desetinásobně. Chávezův rostoucí vliv znamená, že případný kolaps v Caracasu může stáhnout s sebou většinu kontinentu. „Tyto manipulace činí trh slabším vůči případnému odchodu investic,“ říká Walter Molano, partner v investiční bance BCP Securities.
Ještě více varovná může být případná ropná krize v Rusku. Zavraždění bývalého špiona Alexandra Litviněnka a několika dalších lidí v sovětském stylu zvýšilo strach z narůstajícího bezpráví. Navíc útok Gazpromu na zahraniční ropné společnosti působí dojmem, že jsme svědky pokusu o znovunastolení státní kontroly nad energetickým sektorem. Přes to všechno investoři Rusko milují a v roce 2006 poslali tamní burzu o 65 procent výše. „Během deseti let, co jsem v Rusku, jsem nikdy nezažil tak systematicky negativní zpravodajství v západním tisku a tolik nadšení ze strany finanční komunity pro všechna ruská investiční lákadla,“ říká Eric Kraus, manažer moskevského fondu Nikitsky Russia/CIS Opportunities Fund, „v tomhle směru zde teď panuje úplné rozpolcení.“
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc
BusinessWeek
