Novinář mezi vojáky

19. 3. 2003

Americká armáda se snaží vylepšit své vztahy s médii

Když jsem ucítil, jak mi píchají očkování proti antraxu, uvědomil jsem si konečně skutečnost: Budu „zařazen“ a není cesty zpátky. Jako jeden z necelých šesti set novinářů, které Pentagon vybral, aby se připojili k americké armádě, jsem měl v posledních týdnech tolik starostí s přípravami, že mi nezbýval čas přemýšlet o tom, co mě vlastně čeká. Sháněl jsem neprůstřelnou vestu, uváděl do provozu satelitní telefon a kupoval dětské navlhčené ubrousky na mytí jako náhradu za tekoucí vodu. Teď, když zbývá jen 24 hodin do chvíle, kdy se mám připojit ke své jednotce v poušti, cítím zároveň strach i vzrušení.
Dosud byl život v hlavním městě Kuvajtu mírně surrealistický. Většina z nás bydlí v pětihvězdičkovém hotelu Hilton Kuwait Resort, kde spojenecké síly USA a Velké Británie založily středisko pro média. Z hotelu se otevírá nádherný výhled na Perský záliv, v mém pokoji jsou luxusní toaletní potřeby z Francie, nádoba na led s nealkoholickým šumivým vínem a kulaté akvárium s jedinou zlatou rybičkou, která plave stále dokola. V hotelové hale zahajuje harfistka svůj noční repertoár brnkáním motivu Lary z filmu Doktor Živago a kolem kráčejí zástupy vojáků v maskáčích, s plynovými maskami připnutými k opaskům.
Pokud se jako daňoví poplatníci divíte, jakým způsobem se utrácejí vaše peníze, můžete být bez obav. Vojáci, kteří bydlí v tomto nóbl hotelu, jsou hosty kuvajtské vlády. Také mediální společnosti, jež musí platit 260 dolarů za pokoj na jedinou noc, mohu ujistit, že zakrátko se z nás stanou zase obyčejní pěšáci. Budeme jíst konzervy a spát na vojenských kavalcích.
Mnozí novináři, kteří tady vyčkávají už několik týdnů, si stěžují na jednotvárnost stravy v hotelových restauracích. Ale jeden člověk, který je vegetarián stejně jako já, mi dal pár cenných rad jak přežít vojenskou stravu. Vegetariánských konzerv jsou celkem čtyři druhy. Nejlepší jsou sýrové tortellini, ale ty jsou příliš tučné na to, aby je člověk jedl každý den. Totéž platí pro těstoviny Alfredo. Zeleninové těstoviny mají nejlepší nutriční hodnotu, a naopak fazolovému burritu by se měl člověk rozhodně vyhýbat, jak tvrdí kamarád reportér, veterán z afghánského konfliktu v roce 2001. Poradil mi, abych si zabalil vlastní burské oříšky a přihodil co nejvíc tyčinek Kit Kat a Snickers – těmi se získávají přátelé a ovlivňují vojenské šarže.
To však nebyl jediný kolega, který mi dal užitečné tipy. Jednou jsem jel výtahem s Oliverem Northem, bývalým námořníkem, moderátorem talk-show a jedním z hlavních lidí ve skandálu, zvaném „Írán-contra“, který bude válečným zpravodajem pro kanál Fox News. Zeptal jsem se ho, odkud má své chladicí tašky – základní vybavení na bojišti, které se používá pro všechno od ochrany počítače proti písku až po přenášení ruky, která se vám v boji utrhla. „Tamhle za rohem je výborný filipínských obchod,“ povídá North. „Je to fajn být zase zpátky v akci,“ dodal. Jestli měl na mysli být zpátky jako reportér, nebo jako voják, to jsem se nedozvěděl.
Přesto stále přemítám, jak asi budou vnímat ti mladí muži a ženy fakt, že mají mezi sebou novináře. Vojáci a reportéři totiž žijí každý na opačném konci spektra. Oni se učí poslouchat rozkazy, my je instinktivně zpochybňujeme. Vzájemná nedůvěra mezi novináři a americkými vojáky se datuje již od války ve Vietnamu. Tento vztah se dále zhoršil v první válce v Perském zálivu, kdy se 95 procent novinářů nedostalo ze svých hotelů. Tentokrát se můžeme těšit na mnohem více, jak slibuje generálmajor Buford Blount, velitel třetí pěší divize, která se brzy stane mým domovem. „Máme zajímavý příběh,“ říká generál, „a chceme, aby se o něm svět dozvěděl.“
Blount již podal novinářům stručnou informaci o divizi, které se přezdívá „Rock of the Marne“ po hrdinské třetí invazní divizi v klíčové bitvě první světové války. Třetí pěší divize je na půdě Kuvajtu v plné síle a tvoří ji téměř 20 tisíc vojenských jednotek. Až to rozjedeme, spotřebujeme přes 1,9 milionu litrů paliva za jediný den. Pokud nenarazíme na odpor, měli bychom ujet 200 až 300 mil denně, dokud nedorazíme na předměstí Bagdádu. Divize je připravena použít 200 tanků Abrams M1A1a a téměř 270 bojových vozidel Bradley, jež bude krýt osmnáct bitevních vrtulníků Apache posledního typu.
Stále nevíme, jak se věci vyvinou, až začnou padat bomby. Před zařazením do akce jsme museli podepsat smlouvu, v níž je vymezeno, o čem můžeme psát a kdy. Na všechno, co se bude týkat budoucích operací, bude informační embargo. To se snadno zajistí, neboť armáda může zabránit komukoli v přístupu na satelity. Budou platit také ostatní pochopitelná pravidla, jako například zákaz fotografování obličeje mrtvého amerického vojáka.
Smrt. Již mám za sebou pár zpravodajství z převratů ve Východním Timoru a Pákistánu. Přesto byl šok, když mne poslali do světa zabíjení. Stejně jako ostatní váleční zpravodajové jsem před příchodem na Střední východ absolvoval pětidenní školení na téma „Nepřátelská prostředí“. Během kursu jsme byli uneseni, přepadeni, obklíčeni na fiktivním minovém poli a učili nás všechno od odhalení dopisu s výbušninou až po poskytnutí první pomoci člověku, jehož plíce byla propíchnutá šrapnelem. (Neodstraňovat šrapnel.) Také jsme se naučili něco o chemických a biologických zbraních. Některé voní jako mandle, jiné jako česnek nebo čerstvě posekaná tráva. Nacvičovali jsme nasazování plynových masek do devíti vteřin a naučili jsme se píchnout sami sobě injekci s protilátkou proti nervovému plynu. (Jehla je dost silná na to, aby pronikla do nohy přes ochranný oděv.)
Generál Blount připouští, že hrozba setkání se s takovými látkami je vážná. „Potenciální použití chemických nebo biologických zbraní je mojí největší starostí,“ svěřil se nám, „Ale že bych kvůli tomu nemohl spát, to tedy ne.“ Já sám jsem na tom hůř.