Globalizace na počátku nového století je dvojsečnou zbraní: silným tahounem hospodářského růstu, rozvoje nových technologií a růstu životní úrovně v zemích bohatých i chudých, ale i kontroverzním procesem, který poškozuje národní suverenitu, nahlodává místní kulturu a tradice a hrozí hospodářskou a sociální nestabilitou. Klíčovou otázkou 21. století tedy je, zda budou státy schopny udržet tento proces pod kontrolou, nebo se stanou jeho obětí.
Starý model v novém kabátě.
V jistém smyslu je globalizace jen módním výrazem pro starý proces. Trhem nazýváme setkávání prodávajících a kupujících, producentů a spotřebitelů, střadatelů a investorů. Hospodářské dějiny jsou z větší části příběhem expandujícího trhu: od farmy k městu, od kraje ke státu, od jednoho státu ke druhému. Ve dvacátém století zpomalily rozvoj trhů dvě světové války a hospodářská recese. Nové technologie a politické tlaky po skončení druhé světové války tento rozvoj urychlily. Studená válka pak od čtyřicátých do osmdesátých let přinutila Spojené státy použít liberalizaci obchodu a hospodářský růst jako nástroj v boji proti komunismu. Úspěch hlavních jednání o obchodu snížil průměrná cla ze čtyřiceti procent v roce 1946 na pět procent v roce 1990.
Po dvou světových válkách vnímala Evropa hospodářské sjednocení jako hráz proti nacionalismu. Technologie doplnila politiku. I před vznikem internetu klesající ceny za komunikaci a dopravu - od tryskových letadel po lepší podmořské kabely a satelity - pomáhaly globálnímu obchodu. Na počátku devadesátých let (po odečtení inflace) byl světový vývoz téměř desetkrát vyšší než o čtyřicet let dříve.
Soukromé aktivity hrají prim.
Globalizace tento proces rozvíjí, ale přinejmenším v jednom důležitém aspektu jej opouští. Až do nedávné minulosti byly státy vnímány jako samostatné hospodářské jednotky propojené převážně obchodem. Toto však nyní přestává platit. Podniky a finanční trhy ve své produkci, marketingu a investičních rozhodnutích stále častěji překonávají národní hranice.
Jak vyplývá z údajů washingtonského Institutu pro mezinárodní finance, vlády buď samy, nebo prostřednictvím multilaterálních organizací typu Světové banky ještě v devadesátých letech poskytovaly polovinu půjček 29 hlavním rozvojovým zemím včetně Brazílie, Číny, Indie, Jižní Koreje a Mexika.
O deset let později, i po asijské finanční krizi v letech 1997 až 1998, už soukromý kapitál vládní pomoc výrazně převyšuje. Ze soukromých zdrojů (půjček, dluhopisů, investic do akcií i přímých investic) přiteklo v roce 1999 do těchto 29 zemí už 136 miliard dolarů oproti 22 miliardám ze zdrojů vládních.
Na mezinárodní nákupy se také vydaly nadnárodní korporace. Jen v první polovině roku 1999 hodnota mezinárodních akvizic a fúzí ve vyspělých i rozvojových zemích převýšila částku 500 miliard dolarů. Za celý rok 1998 tento údaj činil přitom 544 miliard dolarů. Půlmiliardová suma je sedmkrát větší než hodnota všech nadnárodních fúzí a akvizic v roce 1991 (85 miliard USD). Nedávná bitva o převzetí mezi společnostmi Vodafone AirTouch a Mannesmann je výjimečná pouze svým rozsahem a hořkostí, která ji doprovází.
Taktika úspěšných.
Za tímto boomem akvizic stojí stále větší přesvědčení nadnárodních firem, že mnoho trhů je už nyní vskutku globálních. Ve snaze být přítomny na co největším počtu národních trhů, společnosti se pokoušejí využívat jednak efektu velkovýroby (economy of scale) a jednak být v čele technologických změn, k nimž může nyní docházet takřka kdekoli na světě.
Korporace navíc nyní stále více organizují výrobu globálně, konstrukce, výroba a montáž se realizují v mnoha různých zemích. O vyšší tržby a zisky ovšem neusilují jen nadnárodní podniky, nejsou tedy jediným tahounem globalizace. Motorem jsou i vlády. Jedním z indikátorů potvrzujících toto tvrzení je i neutuchající snaha o vytvoření „jednotného trhu v Evropě. Ta je odrazem obecného přesvědčení, že evropské podniky budou mít problémy obstát na globálních trzích, pokud budou zaměřené na izolované národní trhy. V případě chudších zemí je toho nejlepším důkazem jejich snaha o vstup do Světové obchodní organizace. Od roku 1995 se k této mezinárodní organizaci připojilo sedm zemí - Bulharsko, Ekvádor, Estonsko, Kyrgyzstán, Lotyšsko, Mongolsko a Panama. Dalších dvaatřicet států, mezi nimiž je největší Čína, o přijetí usiluje. Motivem je víra, že globální obchod a investice mohou pomoci hospodářskému rozvoji poskytováním nových produktů, technologií a manažerských schopností.
Není to žádný mýtus. Úspěch státu závisí v první řadě na schopnostech lidí, účelně vynaložených investicích a vládní politice. Pomoci však může zapojení do širší světové ekonomiky.
Příkladem může být Asie. Navzdory finanční krizi rychlý rozvoj obchodu a hospodářský růst snížily v tomto světadíle počet beznadějně chudých. Počet lidí s denním příjmem menším než jeden dolar se v této oblasti (včetně Číny) snížil z dvaceti sedmi procent populace v roce 1987 na patnáct procent v roce 1998. Alespoň to vyplývá z údajů Světové banky. V Jižní Americe a v subsaharské Africe je toto snížení podstatně mírnější, protože tyto oblasti mají mnohem větší problémy zapojit se do světové ekonomiky. Světová banka odhaduje, že v roce 1998 žilo v subsaharské Africe 46 procent populace z příjmů nižších než jeden dolar denně, což je naprosto shodný údaj jako v roce 1987.
Možná rizika.
Když je tedy globalizace tak skvělá, proč je také tak riskantní? Odpověď se skrývá v tom, že dva problémy by mohly neutralizovat její potenciální přínosy. Prvním je hospodářská nestabilita. Globální ekonomika by mohla být náchylná k mnohem bolestivějším cyklům růstu a poklesu než ekonomiky národní. Teoretický předpoklad, že mezinárodní obchod a investice vedou k růstu životní úrovně, platí jen v případě, pokud je s investicemi nakládáno správně a obchodní tok není jednosměrný.
Asijská krize vyvolala otázky spojené s oběma faktory. Na počátku devadesátých let Asie vzkvétala, protože tam směřoval silný proud zahraničního kapitálu v podobě úvěrů, přímých investic do podniků a i nákupu akcií místních firem. Zvýšená asijská poptávka však pomohla především Evropě, Japonsku a Spojeným státům, kterým výrazně stoupl vývoz. Tento boom se zastavil v polovině roku 1997, kdy vyšlo najevo, že výsledkem „kamarádského kapitalismu je nerozvážná investiční politika vlád a přehnaný optimismus, že velká část investic byla promrhána nebo investována do nepotřebných podniků, kancelářských budov a bytů.
Asijská krize nepřerostla v krizi globální jen díky neuvěřitelné síle americké ekonomiky. Její neutuchající růst pomohl zbytku světa zvýšenou poptávkou. Obchodní deficit Spojených států vzrostl od roku 1996 ze 129 miliard dolarů na 330 miliard v roce 1999. Světová ekonomika, jak už několikrát řekl americký ministr financí Lawrence Summers, letí jen s jedním motorem. Summers však také varoval, že to nejde donekonečna.
Největším nebezpečím je, že svět se stává stále závislejším na americké prosperitě a případné zpomalení růstu či recese - vlivem poklesu akciového trhu, ztráty spotřebitelské důvěry nebo vyšších úrokových sazeb - by mohlo způsobit mezinárodní propad.
Evropa a Japonsko si podle hospodářských předpovědí polepší. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj odhaduje, že v roce 2000 poroste výkon hospodářství v zemích Evropské unie průměrně o 2,8 procenta, což je o 0,7 procentního bodu více než v roce 1999. Japonsko by mělo letos zaznamenat růst ekonomiky o 1,4 procenta, což je sice číslo stejné jako odhad OECD pro rok 1999, ale podstatný nárůst oproti propadu o 2,8 procenta z roku 1998. Pokud se předpovědi naplní - a odhad OECD je vyšší než předpovědi soukromých institucí - začne se světová ekonomika vyrovnávat, a sníží se tak obavy z globální recese.
Ekonomika Asie a Jižní Ameriky by letos mohla dál oživovat i bez výlučného spoléhání na vývoz do Spojených států. Dokud se tak nestane, nelze tvrdit, že asijská finanční krize zcela odezněla. Je totiž stále možné, že výkyvy globálního kapitálu, který nejprve mířil do Asie a potom odtamtud utekl, způsobí s určitým zpožděním vážnější destabilizaci.
Lidský faktor ve hře.
Další riziko globalizace je politické, kulturní a sociální. Lidé se cítí ohroženi jakoukoli hospodářskou změnou - a změna přicházející ze zahraničí je přirozeně vnímána s mnohem větší averzí. Pouliční protesty u příležitosti zasedání Světové obchodní organizace v Seattlu na počátku loňského prosince možná postrádaly společný záměr a zřejmě ani nebyly zaměřeny proti obchodu. Avšak přesně odrážely vztek a zlost, které globalizace často vyvolává. Tak je tomu i v případě Evropské unie, která odmítá geneticky upravené potraviny, či u nacionalistické opozice, která se staví proti nadnárodním fúzím.
Místní a známé věci jsou náhle nahrazovány nebo vytlačovány něčím zahraničním či neznámým. I když obchod většině lidí prospívá, vždycky v něm někdo prohrává. Zaměstnanci v odvětvích s vysokými náklady - například v ocelářství či v automobilkách - pocítili ve Spojených státech negativní vliv rostoucích dovozů.
Překážet, nebo podporovat.
Přestože je globalizace většinou naprosto spontánním procesem, ještě to neznamená, že je procesem nevyhnutelným nebo zcela nezvratným. Vlády mohou více či méně chránit místní průmysl a zaměstnance proti dovozům nebo diskriminovat zahraniční investory. Pokud tak bude postupovat jen několik zemí, jejich odpor bude mít nepatrný vliv. Globální kapitál a obchod půjde tam, kde bude vítán, kde bude moci vydělávat. A je to právě tato logika, která přesvědčila tolik zemí, aby globalizaci přijaly. Pokud tak neučiní, udělají to státy jiné. Posuzováno tímto hlediskem, většina vlád je přesvědčena, že pozitiva globalizace převažují nad negativy.
Tím ovšem není vyloučen mohutný lidový odpor s nepředvídatelnými následky. V případné globální recesi bude příliš mnoho prodávajících usilovat jen o velmi málo kupujících. Pak by se mohlo stát, že politici se budou snažit ochránit své voliče. Pokud by se tak stalo v příliš mnoha zemích, globalizace by se zhroutila.
Tato představa je strašidelná. Hospodářská provázanost má dvojí ostří. Za příznivých okolností prospívá všem, za nepříznivých všem škodí. Potenciál globalizace převažuje nad jejími hrozbami, ale nebezpečí jsou skutečná. Oběma aspektům bude nové století čelit. Jedním z největších dramat bude sledovat, který zvítězí.
