Nový prezidentský favorit Fillon chce Francii léčit thatcherismem

22. 11. 2016

Autor: čtk

Ještě v den hlasování voličů francouzských Republikánů o prezidentském kandidátovi byl François Fillon podle průzkumů třetí vzadu. Že první kolo primárek vyhrál, bylo překvapení - ale ne tak velké jako fakt, že je vyhrál thatcheristickou rétorikou, ve Francii jinak všeobecně neoblíbenou.

Půl milionu pracovních míst placených státem, pětatřicetihodinový pracovní týden a nástup do důchodu hluboko před pětašedesátkou - to jsou dosavadní francouzské jistoty, jež nejspíš vezmou za své, pokud se François Fillon stane prezidentem. „Uznávám, že můj program je náročný,“ řekl Fillon v neděli večer, když vyšlo najevo, že s velkým náskokem zvítězil v prvním kole republikánských primárek. „Můj program vyžaduje důkladnou a hlubokou proměnu Francie. Ale myslím si, že drtivá většina Francouzů si takovou proměnu přeje.“

Donedávna by řeč tohoto typu byla jistou cestou k volebnímu debaklu. Francouzi si na ostrý kapitalismus anglosaského typu tradičně nepotrpí a drsně protržní rétoriku thatcherovského typu nepoužívají ani kandidáti pravice.

Fillon, jenž sloužil jako premiér za prezidenta Nicolase Sarkozyho v letech 2007-2012, nicméně získal 44 procent hlasů republikánských voličů (pravidla primárek byla upravena tak, že mohli hlasovat i nestraníci). Za ním skončil dvojnásobný expremiér z 90. let Alain Juppé s 28 procenty a až třetí Nicolas Sarkozy (20,8 procenta), jenž chtěl voleb využít k politickému comebacku po prohraném souboji s kandidátem socialistů, současným prezidentem Françoisem Hollandem, v roce 2012.

Fillonovo vítězství z prvního kola - a s ním velká šance stát se republikánským kandidátem na prezidenta - mělo příchuť sladké pomsty. Sarkozy jej jmenoval premiérem v roce 2007 poté, co mu Fillon dobře vedl prezidentskou kampaň. Celý politický establishment očekával, že prezident premiéra brzy vymění, ale Fillonova rostoucí popularita jej ve funkci udržela. Sarkozy nicméně svého podřízeného označoval za „pana Nikoho“ a slovy deníku Le Monde „jej neustále ponižoval“, když o něm opakovaně na veřejnosti pohrdlivě mluvil jako o někom, kde je tak akorát dobrý na plnění prezidentských příkazů.

Když se však Sarkozy chtěl letos do vysoké politiky vrátit, vsadil na protiimigrační kartu - a vsadil špatně. Nebylo to poprvé: už v prvních letech 21. století coby ministr vnitra proslul nebývale tvrdou rukou při potlačování rasových nepokojů. Zatímco však tehdy Francouzi „Sarkovi“ většinou přáli, tentokrát se přepočítal. Fillon v kampani společenské pnutí stran imigrace a rasových vztahů ignoroval a namísto toho se soustředil na ekonomiku; na pravicové voliče to evidentně zabralo.

Sarkozy vzápětí prohru přijal a slíbil Fillonovi svoji podporu. O možnosti vlastního budoucího politického angažmá prohlásil, že „namísto života naplněného vášněmi veřejnými se budu věnovat životu naplněnému vášní soukromou“. (Kdo někdy viděl Sarkozyho manželku Carlu Bruni-Sarkozyovou, chápe, že exprezidenta není proč litovat.)

Zmiňovaný thatcherovský tón Fillonovi samozřejmě nevynesl pouze potlesk. Když levicově laděný deník Libération otiskl na titulní straně jeho portrét s vlasy v účesu typickém pro lady Margaret a titulkem „Moi, Président…“, kompliment to zrovna nebyl. Ale při absenci důvěryhodného levicového kandidáta by i mnoho čtenářů Libération v Elysejském paláci uvítalo radši Fillona než Marine Le Penovou, jež v současných průzkumech voličských preferencí mezi prezidentskými kandidáty vede.