Maďarský premiér dal otevřeně sbohem liberální demokracii. Zešílel, nebo se jen připravuje na další volby?
Lázně Tusnad v maďarsky mluvící části Rumunska se staly v poslední červencovou sobotu svědkem historické události. Poprvé od roku 1989 prohlásil prvoligový evropský politik na plná ústa, že vládnoucí řád liberální demokracie nestojí za nic, že je třeba vládnout jinak a že on sám se toho úkolu ujme. Slova maďarského premiéra Viktora Orbána k představitelům tamní maďarské menšiny, pronesená dva dny před stým výročím vypuknutí první světové války, nezněla jako obyčejný projev; připomínala spíše manifest nového řádu, jehož nositelem je maďarský národ a jeho průkopníkem – kdo jiný – Viktor Orbán.
Maďarský premiér mluvil na univerzitní půdě k jedné či dvěma tisícovkám lidí za slunečného počasí pod otevřeným nebem, obklopen úchvatnými transylvánskými horami, v košili bez límečku. Mluvil většinou spatra, ale hlavní body projevu měl připravené na papíře před sebou.
Zněly zhruba takto: Finanční krize z let 2007 až 2008 zcela změnila světovou politiku; liberální demokracie a globální kapitalismus v ní selhaly. Sociální stát se přežil, stejně jako koncept ochrany lidských práv. Prima země jsou Singapur, Rusko, Čína, Indie a Turecko. Maďaři si lépe povedou, když si budou dělat věci po svém (tedy tak, jak chce Orbán); jejich stát nebude liberální, nýbrž založený na práci. Obzvláštního zavržení si zaslouží následující: nevládní organizace financované ze zahraničí; maďarští opoziční politici; globální korporace a zejména banky; Evropská unie.
Benito Vladimirovič Orbán Reakce byly obdobně razantní. „Orbán je buďto šílenec, nebo zrádce, nebo obojí,“ řekl Ferenc Gyurcsány, levicový vůdce, jenž v roce 2006 odepsal vlastní premiérskou kariéru, když během sjezdu své vládní partaje na mikrofon prohlásil: „Nic neděláme, jenom krademe.“ Budapešťský politolog Zoltán Lakner projev pro týdeník Euro komentoval slovy: „Postavení Viktora Orbána mezi jeho příznivci má až náboženský charakter. Jsme svědky fanatismu orientovaného především na jeho osobu, jeho politika je vedlejší. Kdyby jeden den řekl, že černá je černá, a druhý, že černá je bílá, ti lidé za ním půjdou pořád stejně.“
Média Orbánovi nakloněná projev víceméně ignorovala; když už jej zmiňovala, o konci liberální demokracie nepsala. Jan Mainka, vydavatel Budapest Times a Budapest Zeitung, týdeníku Euro řekl: „Opoziční politici mají sklon mluvit o nebezpečí pro demokracii pokaždé, když Orbán promluví. Chtějí tím odvést pozornost od skutečnosti, že sami nejsou schopni udělat vůbec nic.“
Za hranicemi Maďarska se titulky hemžily přirovnáními k vůdcům různých odrůd fašismu od Benita Mussoliniho přes Franciska Franka až po Vladimira Putina (obvykle s odsudkem, výjimečně pochvalně a s dávkou satisfakce, jako v případě The Moscow Times).
Německý liberální list Süddeutsche Zeitung napsal komentář pod všeříkajícím titulkem „Dost!“. Oxfordská univerzita odstranila Orbána ze seznamu slavných absolventů. Rumunský poslanec a prominentní nacionalista Bogdan Diaconu napsal článek do deníku Adevarul, v němž Orbánovi a všem rumunským Maďarům de facto vynadal do opic.
Americký politolog Francis Fukuyama, jenž před 22 lety proslul tvrzením, že dějiny skončily konečným vítězstvím liberální demokracie, zatweetoval, že „je s podivem, že evropský vůdce říká takové věci“.
Vlastními slovy V té vřavě trochu zaniká, co Orbán skutečně řekl. Následující odstavce proto přinesou přímé citáty vybraných pasáží jeho projevu.
Orbán: „Pamatuji si, že jsme mluvili o tom, jak by bylo krásné, jaká vznešená odplata by to byla, kdyby politické síly, jež hlasovaly proti znovuzapojení Maďarů žijících za hranicemi Maďarska do veřejného života, byly po zásluze potrestány, kdyby nám parlamentní většinu, či dokonce dvoutřetinovou většinu, vyhrály hlasy právě těch Maďarů, kteří žijí v zahraničí.
(…) Děkuji všem – prozřetelnosti, voličům, maďarským zákonodárcům a konečně těm, kteří se obrátili proti nám, že nám dali šanci vyhrát. Protože když není zla, jak by mohlo dobro triumfovat nad zlem?“
Kontext: Skutečně, Orbán získal ústavní většinu rozdílem jediného mandátu; drtivá většina etnických Maďarů žijícíh v zahraničí dala hlas právě jeho Fideszu. Hned na začátku projevu se objevil zřetelný motiv trestu, odplaty. „Orbán nemá rád opozici ani konkurenci,“ konstatuje politolog Lakner. A po věcné stránce se samozřejmě dere na mysl letošní výrok Vladimira Putina o tom, že „Rusko je tam, kde se mluví rusky“.
„Dvacáté století přineslo tři zásadní změny: na konci obou světových válek a v roce 1990. (…) Všem nám bylo jasné, že jsme se přes noc ocitli v novém světě. (…) Dnešní změny mají podobnou váhu a hodnotu. Začaly se jasně projevovat v roce 2008 jako světová finanční krize, nebo spíš jako finanční krize Západu.
(…) Pokud uvažujeme o budoucnosti, co je vždy riskantní, vidíme, že tyto dnešní změny budou mít dopad ještě větší.“
Až potud se Orbán s mainstreamovým myšlením nerozchází nijak dramaticky. Finanční krize skutečně leckde otřásla důvěrou nejen v konkrétní instituce, či dokonce osoby, nýbrž důvěrou v celý systém.
Plná, nebo prázdná sklenice?
„Prezident Spojených států opakovaně prohlásil, že Amerika a její finanční systém jsou prostoupeny cynismem a že úkolem americké společnosti je vyhlásit tomuto cynismu válku. Před rokem 2008 by takové tvrzení mělo za následek vyloučení z mezinárodní společnosti gentlemanů.“
Nepochybně pravdivé tvrzení – ovšem záleží na interpretaci. Lze stejně dobře tvrdit, že právě řečená změna je krokem k nápravě a důkazem o pružnosti systému. I pokud však tento kus Orbánovy argumentace pro účel debaty přijmeme, nemá maďarský premiér vyhráno. Identifikovat problém ještě neznamená umět jej řešit. I Karl Marx dobře a rychle poznal, že kapitalismus je problémový systém – a navrhl řešení, jehož praktická aplikace dopadla katastrofálně, kamkoli se podíváte.
„Nejprovokativnější a nejvíc vzrušující otázku dnešního západního světa lze shrnout následovně: konkurenční boj mezi zeměmi, mezi aliancemi zemí, dostal nový prvek. (…) Zhruba víme, proč velká zájmová skupina jako Evropská unie je konkurenceschopná, nebo proč konkurenceschopnost ztrácí. (…)
To však není ta nejdůležitější otázka. Tu bych formuloval jako závod o vytvoření státu, který má co největší schopnost přinést svému národu úspěch. A protože stát není nic jiného než metoda organizace lidského společenství, lze určující hledisko dnešního světa popsat jako závod o nalezení způsobu, jak společenství organizovat tak, aby bylo co nejvíce konkurenceschopné.“ Zadrž, Viktore! Nejde o to, vědět, proč to či ono společenství je či není konkurenceschopné, nýbrž o to, aby bylo co nejvíce konkurenceschopné? To nezní ani jako definice kruhem… Podivné vzory „Žhavým tématem je pochopení systémů, které nejsou ani západní, ani liberální. Nejsou to liberální demokracie, či dokonce nejsou demokraciemi vůbec, ale přesto přinášejí svým národům úspěch. Dnešními hvězdami mezinárodních analýz jsou Singapur, Indie, Čína, Rusko, Turecko…“
Tady jde do tuhého. Singapur je jistě úspěšnou zemí. Ale u těch dalších není jasné, proč se na seznam Orbánových vzorů dostaly.
Indie je zaprvé ve svém regionu široko daleko nejliberálnější demokracií a zadruhé je poměrně chudá (zatímco donedávna byla příšerně chudá). Jejím největším triumfem je bezpochyby fakt, že více než miliarda lidí rozdělených navzájem jazykově, kulturně i etnicky, spolu dokázala přes místy ochromující chudobu po 65 let vyjít v relativním smíru. Jinými slovy, příklad Indie je přímou antitezí Orbánova učení.
Čínský ekonomický vzestup je podmíněn především velikostí a ochotou 1,3 miliardy
lidí pracovat 48 hodin denně za misku rýže měsíčně. Co z toho chce Orbán replikovat doma?
Rusko je úspěšné pouze jako mezinárodní vyděrač, jenž umí šikovně rozeštvat své ropné a plynové klienty. To je jediný důvod, proč hraje v mezinárodní politice vůbec nějakou roli. Ve svém klíčovém úkolu – získání technologií a know-how na těžbu a především zpracování svého nerostného bohatství – není dnes o mnoho dál než před téměř 14 lety, kdy Putin začal oprašovat carský trůn. Který úspěch přesně má Orbán na mysli?
Turci nastoupili cestu svého relativního úspěchu před téměř sto lety, kdy se úzkostlivě začali snažit napodobovat všechno, co viděli na Západě. Není známo, že by se jejich osud nějak pronikavě otočil k lepšímu zhruba v posledních dvou letech poté, co současný premiér Recep Tayyip Erdogan ve svých metodách vládnutí podstatně přitvrdil. Znovu stejná otázka – jakou inspiraci může současné Turecko Orbánovi poskytnout? Jediným společným jmenovatelem se zdá myšlenka, že to může jít i s lehčí formou diktatury…
Jak osvítit diktátora Jinými slovy, lepší než diktát cizí (mezinárodních finančníků z Wall Street a byrokratů z Bruselu) je diktát domácí. „Každý diktátor si myslí, že je nový Li Kuang-jao,“ napsal v reakci na Orbánův projev prominentní komentátor New York Times David Brooks s odkazem na velikána singapurské politiky, jenž za 30 let vlády tvrdé ruky udělal ze zaostalého ostrova na konci Malajsie třetí nejbohatší zemi světa (podle HDP přepočteného na paritu kupní síly) a jednu z nejbezpečnějších (v roce 2012 tam byly spáchány 0,3 vraždy na sto tisíc obyvatel; pro srovnání, v USA to byl téměř 15násobek).
Problém je samozřejmě v tom, že osvěcování diktátorů je špatný byznys; na jednoho Lia připadá deset nebo sto Castrů, Stroessnerů či Saddámů. Zatímco ve standardní demokracii by politiky měla do jisté míry kultivovat hrozba nezvolení, v „neliberální demokracii“, po níž Orbán volá, je třeba spoléhat na kvality jejího centrálního protagonisty. Má-li jeho vláda být co k čemu, musí to být osoba zcela výjimečná. Jistou minimální podmínkou samozřejmě je, že nesmí žvanit zjevné nesmysly. Nakolik tuto základní podmínku Orbán splňuje, uvidíme vzápětí:
„Podle uznávaného analytika Fareeda Zakarii se snižuje soft power Spojených států, protože dnešní liberální hodnoty zahrnují korupci, sex a násilí. Tyto liberální hodnoty diskreditují Ameriku a americkou modernizaci.“
Volný citát pochází z článku, jehož autorem mimochodem není Zakaria, nýbrž analytik Joseph Nye ve Foreign Affairs a v němž se píše: „Autokratické režimy na Blízkém východě eliminovaly liberální opozici a v mnoha případech tam dnes opozice sestává z radikálních islamistů. Ty drží při životě hněv namířený proti zkorumpovaným režimům, odpor vůči politice USA a rozšířený strach z modernizace. Liberální demokracie, jak ji vykreslují, je plná korupce, sexu a násilí – což je dojem, v němž je utvrzují americké filmy a televizní pořady a občas i nějaký obzvlášť zapálený americký kazatel.“
Orbán tedy použil citátu v přesně opačném významu, než jak jej autor zamýšlel…
„Hledáme co nejusilovněji způsob, jímž se rozloučit se západními evropskými dogmaty, abychom se na nich stali nezávislými.“
To nelze říci jasněji. Ale už o minutu či dvě později z Orbánových úst zaznělo:
„Stovky lidí placených přímo z Evropské unie se zabývaly distribucí zdrojů ekonomického a společenského rozvoje, na nějž má Maďarsko nárok – ty zdroje k nám nepřicházejí jako dar, opakuji, máme na ně nárok…“ Šílenství, nebo kalkul?
Jakým způsobem si lze uchovat nezpochybnitelný nárok na peníze z Evropské unie a zároveň se stát „nezávislým na evropských dogmatech“? Existuje pro Maďarsko ekonomická alternativa členství v Evropské unii? Je Orbán ve jménu udržení vlastní moci ochoten zcela otočit kurz a namísto Německa, Francie a Británie mít hlavní partnery v Moskvě, Minsku a Astaně?
Maďarský novinář žijící od roku 1997 v Bruselu, jenž nechtěl být jmenován, na dotaz týdeníku Euro odpověděl: „Orbán je svého druhu guru, nebo se do té role alespoň stylizuje.
A je možné, že jako mnozí před ním ztrácí kontakt s realitou.“
Existuje však i vysvětlení daleko prostší.
„Je to zčásti politický kalkul,“ řekl týž zdroj.
„Maďarsko v říjnu čekají komunální volby a Orbán se bojí výsledku v Budapešti. To je jediné místo, kde má opozice vliv a šanci uspět. Orbán zatím jde od roku 2010 od vítězství k vítězství, neúspěch v komunálních volbách by byl za tu dobu jeho první porážkou. Proto se před volbami snaží vybičovat emoce, aby k volbám dostal co nejvíc svých příznivců. Mnoho přitom neriskuje, ví, že jeho odpůrci jej volit stejně nebudou.“
Orbán je buď šílenec, nebo zrádce, nebo obojí, tvrdí maďarská opozice. Nechává se uctívat fanatiky, konstatuje tamní politolog.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
