doc. PhDr. RUDOLF KUČERA
Český politolog a publicista. Narodil se v roce 1947 v Praze, vystudoval filozofii a historii na FF UK. Před listopadem 1989 pracoval 11 let jako stavební dělník a působil v českém disentu. V roce 1984 založil samizdatovou revui Střední Evropa. Dodnes je jejím šéfredaktorem. Po listopadu 1989 se jako první habilitoval v novém oboru politologie na Karlově univerzitě a dnes je ředitelem Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK. V tomto roce mu vyšla kniha Omyly české transformace v nakladatelství Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku (I. S. E.).
Určitá část hospodářské globalizace, především svobodný pohyb kapitálu po světě a nekontrolované finanční toky vyvolávají stále větší obavy. Bez ohledu na to, že postiženy bývají hlavně ty země, které nedodržují rozpočtovou disciplínu, přijímají nadměrné množství půjček, jejichž banky vydávají rizikové úvěry atd., mluví se o globální světové krizi a mnoho lidí propadá panice. Toho využívají socialisté a komunisté, zdvihají znovu svůj boj proti kapitalismu jako takovému a mluví přitom o jakési třetí cestě, kterou by se Evropa měla vydat. Podívejme se na situaci ve Spolkové republice Německo.
Tak například nový ministr zahraničí Josef Fischer ve své knize „Für einen neuen Gesellschaftsvertrag. Eine politische Antwort auf die globale Revolution (Za novou společenskou smlouvu. Politická odpověď na globální revoluci.) z tohoto roku tvrdí, že současné problémy globalizace jsou v logice kapitalismu, že je předpověděl Karel Marx v Komunistickém manifestu a že je třeba globalizaci využít k překonání kapitalismu. Fischer hledá třetí cestu mezi „byrokraticko-diktátorským socialismem a „nesociálním, vykořisťovatelským kapitalismem , která by znovu propojila demokracii, tržní ekonomiku a sociální stát.
To by samozřejmě bylo žádoucí, kdyby Fischerem navrhované metody neznamenaly nové socialistické experimenty, vyznačující se omezováním vlastnických práv a větším zdaňováním zisků. Podstatou třetí cesty jsou hlavně nově postavené otázky přerozdělování a vlastnictví, které jsou tentokrát zahaleny do řečí o nutnosti čelit nekontrolovatelné globalizaci a jejím negativním účinkům. Zatímco marxisté v 19. století chtěli odstranit soukromé vlastnictví, aby čelili negativním důsledkům kapitalismu laissez-faire, chce dnes Fischer ve jménu jakéhosi nedefinovaného obecného dobra vyrovnání mezi svobodou individuálního vlastnictví a „účastí všech na společenském bohatství . Jestliže chce zavádět novou „společnost spoluúčasti na vlastnictví a zisku, znamená to, že chce jít dál za běžné možnosti získání akcií a jiných podílů na podnicích. To může znamenat jen jediné: změnu dosavadních vlastnických práv a nové formy zdanění.
Podobně uvažuje i nový ministr Bodo Hombach, šéf úřadu kancléře, vydal zcela nedávno knihu „Aufbruch - Die Politik der Neuen Mitte (Průlom - Politika nového středu). Zde jasně vytyčuje cíl německých sociálních demokratů: razit třetí cestu „mezi povrchním vulgárním liberalismem a starým myšlením poválečného státu . Hombach říká, že SPD chce „aktivovat stát za účelem „rekonstrukce sociálního tržního hospodářství . Stát je zde chápán především jako sociální stát, který se prý musí znovu stát aktivním činitelem v ekonomice. I když mnohé myšlenky znějí zajímavě a znamenají v podstatě sblížení sociálních demokratů s liberalismem, musíme se ptát, k jakým důsledkům tato aktivace státu může také vést. A zde je třeba říci, že může, ba dokonce téměř nutně musí nakonec vést k regulaci svobodného pohybu a výměny zboží, služeb, kapitálu, pracovních míst atd., tedy k omezení svobodného trhu.
Obecně se dá říci, že socialisté zneužívají toho, že víra ve všemocnost trhu mizí a že se obecně uvažuje o nových formách regulace a kontroly. K řešení mohou a musí přispět hlavně národní vlády, avšak musí to činit opatrně, bez nějakých globálních regulačních projektů a omezení, s ohledem na obrovské pozitivní možnosti svobodného tržního hospodářství a na význam svobodné lidské motivace. Obávám se, že socialisté, o komunistech ani nemluvě, pouze předstírají, že jejich třetí cesta je promyšlenou a správnou cestou k překonání současné krize. Obávám se, že jde spíše o socialistický experiment, jehož duchovním pozadím je starý marxismus v novém vydání. Důsledky však mohou být stejně katastrofální. Jde o to, že úsilí o nové propojení tržní ekonomiky, demokracie a sociálního státu může skončit nakonec likvidací prvních dvou faktorů.
V nové spolkové vládě je hlavním motorem nových socialistických pokusů ministr financí a předseda SPD Oskar Lafontaine. Neuvažuje přitom jen o německém hospodářství, ale i o evropské ekonomice. K jeho návrhům na řešení údajné světové hospodářské krize patří snižování úroků. Protože však Spolková banka nechce úroky snižovat a chce si uchovat i svou rozhodovací autonomii, uvažuje Lafontaine o výměně jejího prezidenta H. Tietmeyera. Tvrdí také, že je třeba uvažovat o nových způsobech zasahování politiky do ekonomiky za účelem snižování nezaměstnanosti a podpory hospodářského růstu. Je prý třeba, aby se v Evropě znovu začalo s „makroekonomickým řízením (viz Der Spiegel 41/1998). Co by to konkrétně znamenalo? Podle mého názoru především útok na volně směnitelné kursy. Lafontaine chce omezit jejich volnou směnitelnost pomocí stanovení mezí, uvnitř kterých by se mohly kursy pohybovat. Neuvědomuje si, že právě pevné kursy byly příčinou dramatických finančních ztrát v mnoha zemích.
Prezident Tietmeyer navíc oponuje tím, že Spolková banka má dnes rekordně nízké úroky a že úkolem je naopak, aby se ostatní evropské země přizpůsobily a vytvořily se tak jednotné nízké úrokové míry.
Záštitu tvoří dnes především euro, které musí zůstat v kompetenci Evropské centrální banky, nezávislé na zásazích národních vlád. Podaří-li se to, nemusíme se obávat, že Evropa bude někdy příště socialistická.
