(EURO 31/2002)
Se zájmem jsem si přečetl uvedený článek a po pravdě řečeno, polil mne pot. Když přemýšlím nad celým obsahem, jednoznačně mě napadá, co je asi motivem těchto zcela nekompetentních úvah? Říká se, že peníze jsou až na prvním místě. A tak si říkám, v pojišťovnictví jsou ještě peníze, tak vrhněme se na ně. Nebo že by boj o moc? Ale hezky postupně.
Na kapitálovém trhu jsou dnes tři regulátoři, pomineme-li dohled nad kampeličkami, který není typickým státním dozorem. Česká národní banka, která vykonává dohled nad bankovním systémem, má postavení dané přímo ústavou. Je nezávislá na státní moci a do určité míry nedotknutelná. Pak je tu Komise pro cenné papíry, jejíž předsedu a členy prezidia jmenuje a odvolává na návrh vlády prezident republiky. Takže vysoký stupeň nezávislosti na státní moci. No a pak je tu ministerstvo financí, v jehož rámci v úrovni odboru působí takzvaný Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění. Zde o politické nezávislosti hovořit nelze, jedná se o ústřední orgán, v jehož čele stojí člen vlády.
Až donedávna zhruba tito tři hlavní regulátoři působili ve vyspělých zemích vedle sebe ve vyrovnaných pozicích, s určitými národními specifikami. Koncem devadesátých let však ve Velké Británii po vážných problémech na kapitálovém trhu vytvořili jednotný dozor (FSA), který v rámci jedné instituce zahrnuje všechny regulátory kapitálového trhu, a zjednodušuje se tak zejména dozor nad finančními skupinami. V nich se různě prolíná kapitál a probíhají finanční operace, které mohou narušovat stabilitu těchto řetězců. To však neznamená, že se vytvořil jakýsi univerzální dozor nad kapitálovým trhem. Mezi jednotlivými oblastmi kapitálového trhu je tak zásadní rozdíl, že jeden regulátor nemůže v žádném případě obsáhnout problematiku kapitálového trhu jako celku. Kdo si to myslí, není normální. Tato specifika se nakonec odrážejí i v právních předpisech regulujících jednotlivé oblasti. Jednoduše řečeno rizika, která jsou v jedné oblasti dominantní, hrají v druhé oblasti úlohu druhořadou. Například riziko investiční je v případě fondů dominantní, v případě pojišťoven stojí například až za tvorbou technických rezerv nebo vlastních zdrojů. Pojišťovny navíc fungují v takzvaném obráceném výrobním cyklu, čímž se odlišují od všech ostatních institucí. Prostě tato specifika nelze smazat, jsou dána objektivně a tomu musí odpovídat i systém výkonu státního dozoru.
Takže z tohoto pohledu se spíše zdá, že se tu rozehrává nebezpečná hra o moc, na kterou může doplatit pouze spotřebitel. Splácaný, nefunkční, vnitřně rozhádaný dozor nad finančním trhem navíc nemůže být partnerem dozorům v zemích EU. To by nás mohlo poškodit podstatně více než například otázky spojené s Temelínem. Vezměme v úvahu, že vstupem do EU se stáváme členy jednotného trhu se všemi s tím spojenými důsledky včetně ochrany spotřebitele. Co tedy chybí? Chybí podle mého názoru zásadní politické rozhodnutí založené na široké odborné diskusi o dalším vývoji státního dozoru nad finančním trhem, jeho struktuře a financování. Jedině tak lze useknout rozehraný boj o moc a dát finančnímu sektoru i EU jistotu dalšího stabilního vývoje.
Vladimír Přikryl, Praha
(Vladimir.Prikryl@mfcr.cz)
