Západní svět přestal vnímat, že neexistuje oběd zadarmo a že účet jednou přijde
Se západní společností se něco děje. Protestující davy v ulicích se scházejí spontánně a jejich nespokojenost s uspořádáním současného světa je nesporná. Pohledy různě názorově orientovaných politologů, sociologů a ekonomů se poměrně výrazně shodují v tom, že jedním z klíčových důvodů současných protestů v ulicích západních měst je rostoucí příjmová nerovnost a strach z budoucnosti. A dav si našel viníka. Finanční instituce, jejichž selhání přineslo finanční krizi v roce 2008, jsou jistě dobrým a snadno viditelným terčem a jejich chyby byly bezesporu spouštěcím mechanismem krize. A skutečnost, že nyní bude třeba velké západoevropské banky zachraňovat stamiliardami eur z kapes daňových poplatníků, a to i těch, kteří se ještě nenarodili, je rozhodně frustrující.
Málo je však vidět skutečná příčina hluboké společenské krize Západu. Není to ve skutečnosti tak, že selhaly nikoli bankéři, ale demokratické instituce? Prosperita demokracií po celém světě byla po staletí založena na tom, že většina voličů rozhodovala racionálně a dávala přednost dlouhodobé prosperitě před krátkodobým prospěchem. Jak se stalo, že najednou se místo spořivosti stala hlavní ctností spotřeba a dluh? Z růstu tlačeného úsporami a tvrdou prací se stal úprk za blahobytem financovaný dluhem a tištěním peněz. Tak nějak se přestalo vnímat, že neexistuje oběd zadarmo a že účet prostě jednou přijde.
Volební cyklus se stal závodem ve slibech blahobytu a sociálních jistot, protože politická moc se stala klíčem k vlivu a majetku širokých politických elit. A široká veřejnost, žijící zcela bezprecedentně dlouho bez válek a morových ran, měla najednou pocit, že dobře bude pořád. Už není třeba přemýšlet, co bude za pár let a v jakých podmínkách budou žít zrovna narozené děti v dospělosti. Instinkt vybírat si do čela lidi mravné a zodpovědné zmizel a nahradila ho náklonnost k sympatickým tvářím se „sociálním“ cítěním.
A najednou místo demokratických zemí se svobodnými občany začínají prosperovat země, které se samy označují jako „řízené demokracie“, kde je svobod pramálo, a sociálních jistot ještě méně. Stačí se podívat po světě a je jasně vidět, kdo prochází mohutným růstem ekonomiky a životní úrovně i v těch nejkrizovějších dobách.
Jenže to okupanti Wall Street nejspíše takto nevidí a nevnímají. Nepřemýšlejí o budoucnosti, pro niž je třeba v současnosti něco obětovat. Oni čekají na někoho, kdo jim řekne, že je dovede zpátky do sladké minulosti. A ten někdo přijde. Ať už bude narudlý, nebo nahnědlý, bude dítětem politiků státu blahobytu a otcem dlouhodobé chudoby a ztráty přinejmenším části svobod. Francis Fukuyama prostě neměl pravdu. Konec dějin se nekoná, protože dějiny se evidentně opakují.
Možná někteří současní politici v Evropě tuší, že stojí na začátku konce. Minulý týden německá kancléřka Angela Merkelová připustila, že Evropu čeká ztracená dekáda bez růstu ekonomiky. A tím i bez růstu životní úrovně. Nebojme se přiznat, že značnou část Evropy místo zlepšování životního standardu čeká jejich značný pokles. A tak lidí v ulicích bude přibývat a porostou i sociální střety. Politickou scénu čeká zemětřesení. Tradiční strany odputují na okraj a vzhůru budou stoupat nové hvězdy. Radikalizace politiky je přitom zřejmá jak v Evropě, tak ve Spojených státech, které se mimochodem v posledních deseti letech pozoruhodně posunuly k evropskému modelu, jakkoli si to podstatná část tamní společnosti nepřeje.
Rovněž lze čekat různé způsoby omezování volného obchodu, ale i další výrazný nárůst averze proti imigrantům a zostřování vztahů mezi státy. Evropské společenství čekají prudké změny vyvolané pokračující krizí eura a jeho pravděpodobným rozpadem, doprovázeným zásadní proměnou fungování Evropské unie. Není to určitě vývoj, který by nás měl zaskočit v příštích měsících, ale po těch deset letech, o nichž hovořila Angela Merkelová, bude západní demokracie vypadat o dost jinak než nyní. Těm, kdo dnes protestují v ulicích, se ta nová podoba nebude moc líbit.
