Zvýšená finanční integrace je jedním z neodmyslitelných procesů v rámci vytváření jednotné měnové zóny. Jednotná měna totiž sama o sobě (hotovostně i bezhotovostně) dodává takovéto integraci dodatečný impulz. Hlavní klady finanční integrace spočívají v celkové úspoře transakčních nákladů, ve snižování kurzové rizikovosti ekonomické směny a ve snazší dostupnosti financování podnikatelských aktivit v cizích zemích. Lze sem ale také zařadit zvyšování rozmanitosti nabízených služeb pro občany států v měnové zóně, jež navíc bývá typicky doprovázeno snižováním jejich cen.
Téměř okamžitě po vzniku eurozóny v roce 1999 došlo k výraznému zintenzivnění přeshraničních kapitálových toků, které byly doposud limitovány především existencí již zmíněného kurzového rizika. Tento proces se navíc netýkal pouze nově vzniklého uskupení eurozóny (kde kurzové riziko vymizelo zcela), ale celé Evropské unie, jelikož v mnoha kapitálových tocích mimo eurozónu figurovalo euro jako tzv. referenční měna. Mezibankovní a derivátové úrokové míry se až s překvapivou rychlostí dostaly na úroveň indexů Euriboru − kompozitního indikátoru složeného z mezibankovních úrokových měr přibližně padesátky evropských a mezinárodních bank, a tzv. Eonie − indikátoru úrokových měr u vkladů tzv. „přes noc“.
Dalším významným efektem, kterého bylo v eurozóně během relativně krátké doby dosaženo, byla integrace trhu vládních dluhopisů. Tyto jsou důležité nejen proto, že s jejich pomocí státy hradí výdaje veřejných rozpočtů, ale většinou také představují pro finanční trh jakýsi „odrazový můstek“ a „lakmusový papírek“ pro ceny ostatních finančních produktů. V důsledku očekávaného zavedení jednotné měny došlo již s předstihem jednoho a půl roku před vznikem eurozóny (tedy v polovině roku 1997) k téměř dokonalému sladění výnosů u běžně používaných desetiletých vládních dluhopisů. Zároveň se jejich výnosová procenta následně přiblížila již zmíněnému Euriboru a Eonii.
Krize jako mezník
Finanční, ekonomická a následná dluhová krize ovšem přinesla v tomto ohledu zvrat. Ještě v roce 2006 se totiž tříměsíční mezibankovní úrokové míry a výnosy desetiletých vládních dluhopisů pohybovaly na úrovni přibližně dvou procent, dnes je to necelé jedno procento u úrokových měr a v průměru okolo 5,6 procenta u vládních dluhopisů, přičemž došlo samozřejmě také ke zvýšení úrokových diferenciálů. Pro zajímavost, v roce 1998 jsme se pohybovali v průměru okolo pěti procent u úrokových měr a šesti procent u výnosů vládních dluhopisů. Bylo by ale chybou vytrhávat vývoj v eurozóně i z jiného věcného a časového kontextu: v letech 1998 až 2008 došlo totiž k podstatnému zintenzivnění kapitálových toků ve všech vyspělých zemích na světě, a to především díky celkové liberalizaci ve finančním sektoru. Nesmíme opomenout ani výraznou inovační aktivitu, pokud se jedná o řadu finančních nástrojů, produktů a technik ovládání portfolia, která k intenzivnější finanční integraci taktéž přispěla. Proto může být někdy složité „očistit“ finanční integraci způsobenou zavedením jednotné měny od celkových trendů v globalizovaném světě.
Nezdolané překážky
Z empirického pohledu se zdá, že v rámci eurozóny byla tato integrace mnohem výraznější tam, kde zároveň existovaly již před zavedením jednotné měny podobné zvyklosti, normy a definice. Tento poznatek odhalil fakt, že euro v žádném případě nepřekonalo bariéry typu rozdílných finančních regulací, daňových soustav či odlišných právních rámců. K výše uvedenému se navíc přidávaly i další faktory jako geografické vzdálenosti a kulturní a jazykové bariéry. V těchto případech byla proto finanční integrace pomalejší a méně intenzivní, přičemž rozdíly v cenách finančních služeb sousedních regionů zůstávají stále relativně vysoké. Je zároveň zřejmé, že v případě odlišné regulace, právního rámce a zdanění se jedná zejména o bariéry pro transakce typu přeshraničního převádění majetkových podílů či přeshraničních prodejů nebo nabytí cenných papírů, zatímco kulturní a jazykové bariéry hrají roli především u „maloobchodních transakcí“ typu finančních služeb. Přestože si tyto bariéry představitelé eurozóny dobře uvědomují, a ještě nedávno by je například pomocí iniciativ typu SEPA či MiFID rádi dále redukovali, nyní již nalezení cesty naráží na nedostatek vůle ze strany členských států. Prozatímní konec eurem podpořené finanční integrace se tak momentálně jeví o něco pravděpodobnější než její nový začátek.
