Kdo od roku 2004 nečekal nic převratného, není na jeho konci překvapen. Vstoupili jsme do Evropské unie, místo Vladimíra Špidly je premiérem Stanislav Gross, ČSSD dostala třikrát volební výprask, ekonomika mírně zrychlila, ale státní dluh stále roste o něco rychleji, a nejrychleji rostou daně. Zkrátka nic, co by se nedalo čekat.
Rekonstrukce vlády a výměna premiéra potvrdila starou moudrost, že každá změna je k horšímu. Předtím jsme totiž měli alespoň naději, že by mohlo být lépe, ale opět jsme se ujistili, že dobře už bylo.
Naštěstí účastníci Manažerského barometru z prvního čísla ročníku 2004 měli pravdu, když se shodli na tom, že vláda nemá šanci zabránit oživení našeho hospodářství. Růst HDP, blížící se čtyřem procentům, je sice nejmenší v postkomunistických zemích, ale pořád je to slušné tempo na to, že těch snah o zabrzdění bylo opravdu více než dost.
Z tohoto pohledu dosáhla vláda největšího úspěchu kiksy kolem nového zákona o DPH, kdy se podařilo vyvolat paniku u finančních ředitelů všech českých firem, celé komunity daňových poradců a na několik dní zablokovat odbavování obchodních zásilek. Vládní úspěch této sabotáže byl založen na tom, že harmonizační novela na rozdíl od ostatních vstupujících zemí nebyla považována za tak důležitou, aby byla předložena alespoň půl roku dopředu, a tak začala platit jen pár dní před datem vstupu. Nikdo vlastně nevěděl jak a za co má platit. Tuto právní normu přes dílčí novelizaci nelze dodnes označit za zcela standardní.
Privatizační tendry zase široké veřejnosti objasnily, jak důležité je, když v čele vlády stojí zásadový bojovník proti korupci a klientelismu typu Vladimíra Špidly. Proto například Severočeské doly i po regulérně proběhlé soutěži zůstaly státní a z ekonomického hlediska bezvýznamnou asistenční firmu ABA získal ten, kdo předložil dle vyhodnocení poradců nejhorší nabídku. Královopolskou zase kabinet rozhodl prodat společnosti, která měla u prodávané firmy větší dluh po splatnosti, než činila její původní cenová nabídka.
Podobně pokročila reforma veřejných financí, o které její autoři tvrdí, že byla založena především na krácení výdajů. Po sečtení všech změn je tak naprosto jasné, že výnosy ze zvýšených daní stoupnou o více než sedmdesát miliard korun a zásadní výdajová reforma nemocenského pojištění ušetří možná až tři miliardy. Potom není divu, že i po oslavovaném poklesu podnikových daní z příjmu „na slovenskou úroveň“, jak nás přesvědčují naši skvělí ministři, roste výnos této daně v rozpočtu na příští rok téměř o pět procent. Že by Sobotka nakonec přece jenom uvěřil dosud odmítané tezi, že nižší sazba může znamenat vyšší výnos daně? I proto se podaří schodek státního rozpočtu snížit o nějakých třináct miliard korun.
Ale dosti jedovatostí. Pro byznys nebyl rok 2004 opravdu špatný a ekonomika se dokázala vyrovnat i s tímto způsobem vládnutí. Vstup do Evropské unie pomohl řadě exportérů a vývoz roste. Jen očekávání významného zrychlení hospodářské dynamiky v západní Evropě se opět nekonalo a začíná být na vážkách, zda to s ním nebude jako se sněžným mužem, o němž sice každý mluví, ale nikdo ho neviděl a ani nikdy neuvidí. Obzvláště když euro masivně posílilo a slaboučký dolar dusí evropské firmy.
Pro český byznys to znamená jediné: vyšší tlak na konkurenceschopnost, další snižování nákladů a hledání nových trhů, zejména v zemích, které s námi vstoupily do unie, a jež rostou opravdu vysokými tempy. Je samozřejmě škoda, že si vláda nevšímá, jaká je to politika, která umožňuje zvyšovat výkon ekonomiky o více než pět procent ročně. Nezbývá než věřit, že i my se jednou dočkáme výjimky z již zmíněného pravidla a přijde změna k lepšímu.
Na to, že to bude v roce příštím, si však asi vsadí málokdo. Koalice je asi nejpevnější za celou dobu svého trvání. Státní rozpočet se až na lidovecké intermezzo s platy policistů obešel bez politických konfliktů a vnitřní spory v ČSSD vládu sice paralyzují, ale neohrožují. Stanislav Gross může klidně letět třeba i do Sarajeva a strach z osudu Unie svobody zaručí, že i zpět se vrátí jako předseda nejsilnější vládní strany. Zvláště, když je jasné, že česká policie se při odposleších a lustrování bankovních kont na nějaký paragraf, natožpak na imunitu ústavní činitelů, nekouká.
