Zpráva o již tradičním stomiliardovém navýšení státního dluhu nikoho nepřekvapila, ani nevyvolala nějaké vzrušenější komentáře. Je přece tak snadné zvyknout si na žití nad poměry. I expremiér Paroubek už zapomněl na své nedávné pochopení pro reformy a začal zase vykládat, že Topolánkova koalice zveličuje nebezpečí veřejného dluhu a že vlastně ty reformy nejsou tak akutní.
Jsme přece v Evropě, kde je život na státní dluhy nepsanou normou a kde se minulý týden oslavoval robustní růst německého HDP o, světe div se, 2,5 procenta. Co na tom, že východoasijské ekonomiky rostou několikanásobným tempem a zaostávání Evropské unie za Spojenými státy se díky evropskému plížení rok co rok výrazně prohlubuje. Kontinent zaplavují nekvalifikovaní imigranti, zatímco evropská vzdělaná mládež odchází za lepšími pracovními a podnikatelskými podmínkami za oceán. Když nereformuje Evropa, co bychom se my tady trápili a utahovali si opasky. Máme tu sice trochu smrádek z řečí pořád nespokojených ekonomických kverulantů, ale je tu v tom našem státě blahobytu přece tak teploučko.
Ještě kdyby nebylo těch rebelujících Estonců, Lotyšů a Slováků, kteří si umanuli, že jejich děti jednou budou bohaté. Pak by nikdo drze nepoukazoval na skutečnost, že slovenský rozpočet skončil se schodkem o šestadvacet miliard korun nižším, než bylo plánováno, zatímco český dopadl naopak o skoro čtrnáct miliard korun hůře. A dvouciferná tempa růstu HDP? O těch radši ani nemluvit. Ještě by někdo přišel na to, že nízké a jednoduché daně sypou více než daně vysoké, složité a progresivní. To je nakonec vidět i u české korporátní daně, jejíž výnos dynamicky roste, přestože sazba daně klesla.
V tom našem teploučku však podle všeho neleniví jen ruce, ale i mozky. Pěkným příkladem je nedávná pozoruhodná protireformní argumentace exministra financí Bohuslava Sobotky, který koaliční program rozpočtových reforem označil za zničující pro veřejné finance, protože výpadek způsobený snížením daní bude činit astronomických 135 miliard korun a jedním dechem dodal, že daně se zvýší 91 procentům lidí. Pozoruhodné. Těch devět procent bohatých, kteří nyní platí zhruba třicet procent veškerých přímých daní odváděných fyzickými osobami, což činí nějakých čtyřicet až padesát miliard korun, zaplatí o více než 135 miliard méně, protože ostatní budou platit více? Opravdu bizarní výpočet. Možná by si v Lidovém domě měli koupit novou kalkulačku.
Žel, koaliční politici také nevzbuzují v pozorovatelích příliš optimismu. Místo úsilí o vytvoření široké politické shody o nápravě rozpočtové Sodomy a Gomory (podpálené mimochodem všemi stranami v předvolebním pominutí smyslů) upřednostňují svůj stranický zájem v sedmiměsíční přetlačované o ministerská korýtka a bytostný zájem státu na návratu veřejných financí pod kontrolu pláče někde v koutě.
Už by se ale mohla zkusit sčítat i jiná čísla než počty poslanců věrných či přeběhlých a konstruktivních. Třeba vzít těch sto miliard přirostlého dluhu a všimnout si, že to takhle poskočilo při šestiprocentním růstu HDP. Při zhruba sedmatřicetiprocentní souhrnné daňové kvótě není příliš těžké spočítat, že kdyby tempo ekonomického růstu činilo jen tři procenta, byl by deficit zhruba o čtyřicet miliard vyšší. Při standardním průměrném tempu růstu evropských zemí blahobytu v posledních deseti letech by dluh naskočil dokonce o šedesát až sedmdesát miliard korun nad tu naši tradiční stovku.
Každá reforma proto musí být postavena tak, aby stimulovala hospodářský růst a ekonomickou aktivitu. Vylehávání práceschopných na sociálních dávkách se musí na rozdíl od současné praxe těžce nevyplatit. I proto je snižování daní opravdu na místě, byť musí být uvážlivé a nesmí ohrozit snižování deficitů. Když se to podařilo Slovákům, neexistuje žádný důvod, proč by se to nemělo podařit v Česku. Snížení přímých daní a zejména jejich progrese potom je více než na místě. Zatížení přímými daněmi je přes všechny demagogické protiargumentace velmi vysoké i ve srovnání s vysoce zdaňujícím Německem. Sazba příjmové daně je u nás sice na pouhých 32 procentech, ale na rozdíl od Německa zde neexistuje strop na platbu zdravotního a sociálního pojištění ve výši jeden a půl násobku průměrné mzdy. Takže efektivní zdanění je u nás ve skutečnosti o 14,5 procentního bodu vyšší. V Německu tedy platí nejvyšší příjmové kategorie daň 44,5 procenta, tedy méně než českých efektivních 46,5 procenta. A to nepřipomínejme skutečnost, že nejvyšší pásmo zdanění tam opravdu nezačíná na měsíčním platu jeden tisíc eur jako v ČR.
