Jak z propasti mezi recyklací a spalováním
Paul Connett (58) Angličan, natrvalo usazený v New Yorku, který zasvětil život výuce chemie. Čtyři roky učil na střední, pak sedm let na vyšší střední, nyní už osmnáctým rokem přednáší na vysoké škole. Je profesorem newyorské univerzity St. Lawrence a zabývá se především problematikou dioxinů. Jako autor šesti uznávaných vědeckých publikací se však neuzavírá do laboratoří a poslucháren. Je typem vědce–popularizátora, který objíždí svět a seznamuje veřejnost se škodlivostí nebezpečných odpadů. Od roku 1985 vystoupil na více než 1600 přednáškách ve všech státech USA a v padesátce dalších zemí. Společně se svou ženou Ellen vydává ekologicky zaměřený týdenní zpravodaj Waste Not. S Ellen má dvě děti, obě studují. Je ovšem také otcem konceptu nulového odpadu. EURO: Máme problémy s nadměrným skládkováním, se spalováním komunálních odpadů a největší s tím, jak zužitkovat vytříděné druhotné suroviny. Vaši zásadu nulového odpadu („zero waste ) vnímají čeští odpadáři často jako utopii. CONNETT: Přesto už leckde funguje. V třísettisícovém australském hlavním městě Canberra se už znovu využívají dvě třetiny veškerého vyprodukovaného odpadu. Kdyby se spaloval, větší redukce by se nedosáhlo. A byly by starosti s ukládáním popela a popílku, obsahujícího i nebezpečné toxické látky. Taky by vznikaly plynné emise dioxinů. Naopak na canberrskou skládku se nedostane nic, co by škodilo životnímu prostředí. Vadí na ní jen to, že třetina surovin, které jsme si přivlastnili z přírody, ještě stále zůstává nevyužita. Opravdu nulového odpadu chce Canberra dosáhnout v roce 2010. EURO: Není to však jen ojedinělá kuriozita, která stojí nadměrné úsilí a mnoho peněz? CONNETT: Canberra je zřejmě nejdále, ale o kuriozitě nemůže být řeč, protože zásadou nulového odpadu se řídí celá Austrálie. Západní Austrálie si stanovila dosáhnout tohoto cíle jen o deset let později, v roce 2020. Jako státní politiku přijal „zero waste i Nový Zéland a kanadská provincie Nové Skotsko. Konceptem nulového odpadu se však už řídí i mnoho amerických měst. Když jsem s programem vystoupil, všichni mi říkali, že lidé jsou líní a nebudou třídit. Ale například v Berkeley už občané třídí dvanáct kategorií druhotných surovin. Více než polovina odpadů se mění v suroviny v 66 kalifornských městech a obcích. Například město Guelph má tak jednoduchý systém, že se na něm podílí 98 procent jeho obyvatel. EURO: Mluvíte o procentech obyvatel a vytříděných surovin, ale vyhýbáte se řeči o penězích. Z příkladů je však vidět, že si „zero waste osvojují jen bohaté země a města. CONNETT: Já zase mám pocit, že mezi nejbohatší zřejmě patří Praha, když si její občané dopřávají luxus nevyužívat krásné nádoby na tříděný sběr a nákladný sběrový systém. Je doslova frustrující, jaké poklady v Praze zbytečně končí smíchány v těch popelnicích vyvážených do spalovny nebo na skládku. Smíchaný odpad už nikdo nikdy nedokáže rozumně využít, to jen vyhazujete cenné suroviny. Z obecného pohledu je přitom svoz a likvidace odpadu nejdražší, tříděním se odpad naopak zhodnocuje. Nesprávně nastavený sběrový systém však může tyto vzájemné vazby otočit a náklady na sběr i několikrát znásobit. V Praze je také zřejmě ještě velká rezerva ve výchově obyvatel k opětovnému zhodnocování odpadů. A pak je tu spalovna. Kdekoli na světě je do sběrného systému zařazena spalovna, tam je recyklace vážně ohrožena. EURO: Proč? CONNETT: Protože spalovny potřebují energeticky využitelný odpad a nestojí o jeho vytřídění. Ještě stále část odpadů vytřídit neumíme, a tak politici obvykle slyší na iniciativu průmyslových společností onen nevytříditelný zbytek raději spálit – a tím energeticky využít – než pouze skládkovat. Politici vám budou tvrdit, že recyklaci doslova zbožňují a přistoupí na jakékoli, i to nejradikálnější procento zhodnocení odpadu. V kombinaci se spalováním budou spatřovat ideální „integrovaný management . Občané se při „svatbě skrovné spalovny s ekology, kteří jako blázni chtějí víc a víc recyklovat, uklidní: Všichni budeme šťastni! Ale to je, jako byste uvěřili, že když v jedné kleci ulehne tygr s lamou, narodí se tygrolamátko. Svět je přece jiný, tygr nemiluje lamy, miluje masité jídlo. EURO: Ale nemůže tomu být naopak, že lamou bude spalovna a tygři zastánci recyklace? CONNETT: Za výstavbou spalovny vždycky stojí průmyslový gigant a recyklují desítky drobných společností o několika lidech. Nevyrovnaný poměr sil je dán povahou činností. Ekonomická výhodnost pro region je však ve výrazně obráceném poměru. Na rozdíl od výstavby spalovny peníze z recyklace v regionu zůstanou. A navíc přibude pracovních příležitostí pro nejcitlivější sociální skupinu málo kvalifikovaných lidí. V kanadském Halifaxu se občanům podařilo výstavbu spalovny odvrátit. Během šesti let tu dvě stě tisíc obyvatel vytřídí 65 procent odpadů. Zbytek provincie se přiblížil 50 procentům. Recyklace tu vytvořila 3100 nových pracovních míst proti stovce zaměstnanců obsluhujících spalovnu. Na zbytkovou skládku se přitom nedostane ani gram problematického odpadu. EURO: Veřejně vystupujete proti spalovnám a jste smířen s existencí skládek. Nemáte strach z nařčení z lobbismu? CONNETT: Naším cílem je nulový odpad. Skládky hrají jenom dočasnou roli. Materiál zbavený všech toxických a organických látek životnímu prostředí neškodí. Ukázková skládka u Canberry připomíná letiště s odbavovacími stanovišti. Přivážený roztříděný odpad tu dostává novou adresu, na niž je vrácen k opětovnému použití nebo jako surovina k novému zpracování. Biologický odpad se kompostuje. Jen nevyužitelná třetina odpadu se odkládá. EURO: Není právě ta tím nejchoulostivějším místem vašeho konceptu, které vyvolává obavy z utopičnosti? CONNETT: To, o čem jsme dosud mluvili, je jen první stupeň koncepce nulového odpadu. Ten druhý bude záviset na výrobcích. Žijeme ve světě tak vyspělých technologií, že vůbec není nutné vyrábět obaly či předměty, které se obtížně recyklují. Zvýší se společenská odpovědnost výrobců a s ní poptávka po designech vstřícných k životnímu prostředí. Nastane postup od lokální bezpečnosti, kterou zajišťuje neškodná skládka, k bezpečnosti globální: přestane se zbůhdarma plýtvat surovinami, protože se všechny vrátí k novému využití a přestaneme je vyhazovat. Velmi se tím opět přiblížíme přírodě, která se také vyvíjí v uzavřených cyklech. Když je něčeho moc, nastane změna, která předchozí výkyv utlumí. EURO: To se učí ve škole, že když se přemnoží hraboši, mají sovy mnohem početnější potomstvo. Lidé však nakládají s mnoha jedovatými látkami, co s nimi? CONNETT: I to je odpovědnost výrobců, musíme od nich žádat čistou produkci. Jen takové výrobky, které je možné recyklovat, až doslouží. Vezměte například teploměry: když se vylije rtuť, zamoří okolní prostředí. Ale jsou už země, kde se rtuťové teploměry užívat nesmějí a k měření teplot jsou využita jiná média. Nebo rtuť v bateriích: koupíte je, vypotřebujete, zahodíte. Společnost to vnímá jako svůj problém, ale je to problém výrobců: neumějí–li rtuť od ostatního odpadu oddělit, vzít zpět a znovu využít, pak by ji neměli při výrobě vůbec užívat. Nemůžeme připustit, aby se rtuť dostávala do prostředí a kontaminovala naše děti. EURO: U nás se často tvrdí, že energetické využití spalování odpadů je málem tak užitečné jako recyklace. CONNETT: To je častý a o to větší omyl. I kdybychom uměli popel a popílek zbavit nebezpečných látek, i kdybychom zabránili šíření rtuti a dokázali vyčistit spaliny tak, že v nich nebudou žádné dioxiny, zůstalo by spalování odpadů velice hloupým nápadem. Investovat velké peníze do složité technologie proto, abychom zdevastovali materiál, který bychom mohli zanechat svým potomkům, je tak jako tak nerozum. EURO: Tak zásadní změna přístupu k odpadům vyžaduje velkou politickou podporu. Nalézá ji? CONNETT: Jak kde. Ve jmenovaných státech a městech už ano a samozřejmě i leckde jinde. V USA se zatím stále mnohem více vyplácí vyvézt nebezpečný odpad někam do indiánské rezervace. Tam, kde žijí lidé, kteří se nemohou moc bránit. S tím úzce souvisí mcdonaldizace globální společnosti. Do slova a do písmene: v jižních zemích je odpad příliš vlhký, než aby mohl být spalován. Ale provozovny McDonald s i v těchto místech produkují dobře spalovatelný, zato obtížně recyklovatelný odpad. A tak i v těchto zemích je tlak na budování spaloven. Nejdřív se vnutí McDonald s a za ním spalovna. Na limitovaném prostoru této planety však není možné dlouhodobě udržovat společnost založenou na plýtvání a vyhazování. V rozporu s tím se celý svět stává velkým nákupním střediskem, v němž se lidé ženou za novými a novými značkami a nehledí příliš na to, co se stane s těmi starými, odloženými. Nemáme žádnou jinou planetu, na kterou bychom mohli jít, až tuto spotřebujeme a zavalíme odpadem. Politici, zejména prezident George Bush, však k problému přistupují tak, jako kdybychom takovou planetu měli v záloze. EURO: Ale abychom politikům nekřivdili. Často rozhodují na základě odborných expertiz. CONNETT: Politici utrácejí velké peníze za expertizy, jako by sami neuměli přemýšlet. Ve skutečnosti tím jen zastírají, že svoji společenskou zodpovědnost vyměnili za vstřícnost korporacím, které chtějí spalovat. Vyzvaní experti velice často postupují jako chlapík, kterému doma přetéká voda z umyvadla. Vezme hrníček a vodu vylévá z okna. Když zjistí, že to nestačí, chopí se většího hrnce, pak pumpy, nakonec si sežene elektrické čerpadlo. Stále je to málo. V tu chvíli přijde domů manželka a zavře kohoutek. Místo přemýšlení, co s nerecyklovatelným odpadem, je třeba zabývat se tím, jak vzniku takového odpadu zamezit. Jak už řekl Einstein: „Chytrý člověk řeší problém, moudrý se mu snaží předejít. EURO: V České republice je recyklace stále v plenkách, více se o ní mluví, než recykluje. CONNETT: Není divu, recyklační průmysl leckde pověst této činnosti poškodil, protože lpěl jen na té první, zpracovatelské části. Tlak na výrobce, aby ruku v ruce s tím hledali bezodpadové technologie, scházel. V Americe navíc mnoho recyklačních společností zapomnělo na kompostování, takže přetrvávaly problémy se skládkou, z níž unikalo množství plynů. Tady to zřejmě nebylo jiné. Kompostování bioodpadu je základní podmínkou úspěšného systému recyklace. Separovat od ostatního odpadu se musí hned doma v kuchyni, v restauraci, v kanceláři… Suchý odpad lze ještě dotřídit, smíchaný s bioodpadem je navždy ztracen. Kolik lidí na venkově a ve vilových čtvrtích samo kompostuje? A přitom by získali kvalitní přirozené hnojivo pro svou zahrádku. Na druhou stranu kompostování bioodpadu zvládají i některá opravdu velká města na stanovištích za svým obvodem. Některé malé italské obce snížily především díky kompostování celkový odpad až o 80 procent. V americkém Guelphu k úspěchu recyklace přispěly tři barevně odlišené pytle – zelené na organický, modré na suchý a černé na zbylý odpad. Přitom jen za odvoz posledního občan platí. EURO: Stejné opojení však prožívají některé země ze spaloven… CONNETT: Nejvíc propadli spalování Japonci. Vybudovali 1800 spaloven, což je třikrát hustší síť než v kterékoli jiné části světa. Zároveň mají snahu vnucovat tuto technologii i jiným asijským zemím. Nejvěrnějšími následovníky jsou Jižní Korea a Tchaj–wan, který má plán spalovat 90 procent odpadu. Je logické, že tyto země mají zároveň největší problémy s dioxiny. Vrcholem necitlivosti k této problematice je otáčivá restaurace na komíně spalovny v Taipei. I v těchto zemích se však zvedá odpor proti spalování, vyvolaný především zdravotními důvody. EURO: V Evropě a Americe je kolem spalování klid? CONNETT: V USA byla poslední spalovna postavena před sedmi, v Kanadě dokonce před třinácti lety. Evropou však prochází nová vlna výstavby. Stovky návrhů byly předloženy ve Francii, 120 spaloven navrhuje Velká Británie, zájem o ně je v Itálii, ve Španělsku a Irsku. Velký tlak dodavatelů spaloven je taky na země střední Evropy. Proto jsem k vám v doprovodu svého britského a holandského kolegy Ralpha Rydera a Arne Schoeverse přijel. Velice nám záleží na tom, aby myšlenka nulového odpadu v současném tlaku spaloven neutrpěla. EURO: Na své pražské přednášce jste nezapřel univerzitního profesora chemie a zabýval jste se vznikem a nebezpečností dioxinů při spalování komunálního odpadu. Považujete toto nebezpečí za velké? CONNETT: Především je zcela zbytečné a provází ho spousta omylů. Lidé se domnívají, že zatížení dioxiny je spojeno s dýcháním a radují se, když kouř má dobré rozptylové podmínky. Dioxiny však přijímáme s potravou a mohou nás ohrozit zcela nečekaně. Jedním litrem mléka od krávy, která se pásla v místě spadu emisí, se dostane do našeho těla více dioxinů než za osm měsíců dýchání v okolí spalovny. Dioxiny komunikují s našimi hormonálními systémy, napadají naše buňky a působí přímo na naši DNA. Mají nepříjemnou vlastnost, že se usazují v našich tukových tkáních. Muži se jich už nikdy nezbaví. Ženy tu možnost mají, ale tím nejbolestnějším způsobem – předají je dítěti. Dioxiny pak nepříznivě ovlivňují hormonální vývoj dítěte a působí jako deregulátory vývoje. Dobrou zprávou je, že ve světě úroveň dioxinů klesá. Špatnou, že největší dávky stále dostávají děti. Největšími producenty dioxinů jsou právě spalovny komunálních odpadů. EURO: Novější spalovny mají ovšem dokonalejší a méně nebezpečné technologie. CONNETT: To slýcháme desítky let, ale nebezpečných odpadů v ovzduší i v popelech příliš neubývá. Tato technologie nás vrací do devatenáctého století, kdy se první spalovna odpadů zrodila. Pro 21. století bychom měli přijmout odlišnou strategii: nezhoršovat životní prostředí a neznehodnocovat suroviny příštím generacím, povzbuzovat zaměstnanost a uchovat finanční zdroje v regionu. Zkrátka usilovat o trvale udržitelnou společnost. Koncepce nulového odpadu s tím vším na rozdíl od spalování není v rozporu.
ČLÁNKY DO MAILU