Česko by mělo jasně zadefinovat pravidla pro dokumentaci převodních cen
Převodní ceny jsou ceny, za které se prodávají produkty a služby mezi spřízněnými osobami, tj. společnostmi v rámci obchodní skupiny. Nastavení a zdokumentování převodních cen v souladu se zákony příslušné země je jedinou cestou k eliminaci rizika případného dodatečného daňového zatížení. V případě, že správce daně při kontrole dospěje k závěru, že daňový subjekt nastavením převodních cen dosáhl daňového zvýhodnění, doměří daň z příjmů a související příslušenství.
Jak mají poplatníci prakticky postupovat při dokládání cen u vnitroskupinových transakcí v rámci daňové kontroly? Je právní úprava převodních cen v českých daňových předpisech dostačující? Zákonná úprava požaduje uspokojivé doložení převodní ceny. Co to ale znamená?
Pouze obecně
Ustanovení o převodních cenách je v České republice upraveno jedním krátkým odstavcem v zákoně o daních z příjmů. Určitý návod, jak postupovat, obsahují pokyny ministerstva financí, které vycházejí z mezinárodně uznávaných principů OECD. Tyto pokyny jsou však právně nezávazné, a navíc jsou obecné.
Současný stav je tedy takový, že daňový subjekt nemá ze zákona povinnost zpracovat pro vnitroskupinové transakce dokumentaci ke způsobu stanovení jejich cen. To jej sice zbavuje určité administrativní zátěže, kterou by příprava takové dokumentace představovala, na druhou stranu daňové subjekty nemají téměř žádnou jistotu, že jimi zvolený postup stanovení vnitroskupinové ceny nebude správcem daně napaden. Subjekty, které realizují transakce v rámci obchodní skupiny, v současné době většinou netuší, jak bude správce daně při kontrole převodních cen prakticky postupovat, co vše bude chtít předložit a zda bude uplatňovat jednotný přístup ke všem poplatníkům.
V zahraničí to funguje
Jednou z možností, jak předcházet komplikacím, jež vyplývají z nejednotného přístupu na straně poplatníka i správce daně, je zavedení povinného, finančními sankcemi vymožitelného vypracování dokumentace k převodním cenám. Tento způsob řešení dané problematiky zvolila většina států středoevropského regionu. Povinná dokumentace k převodním cenám byla postupně uzákoněna v Polsku (2001), Německu (2003), Maďarsku (2003), na Slovensku (2009) a před nedávnem i v Rusku (2012). > Obecně lze konstatovat, že existence povinné dokumentace se stala ve většině vyspělých evropských států standardní součástí daňové legislativy a efektivním nástrojem pro podporu výběru daní. Je tedy s podivem, že dle oficiálních vyjádření českého ministerstva financí se v dohledné budoucnosti o zavedení povinné dokumentace převodních cen neuvažuje. A to i přesto, že existuje reálný předpoklad, že by touto změnou došlo ke zvýšení výběru daně z příjmů a zrychlení procesu daňové kontroly pro daňový subjekt i správce daně. V lednu 2012 byl zřízen Specializovaný finanční úřad pro finanční instituce a velké korporace (s ročním obratem přesahujícím dvě miliardy korun). Mimo jiné právě převodní ceny mají být předmětem zvýšeného zájmu tohoto „superúřadu“. Zřízení úřadu je z pohledu sjednocení metodického přístupu k převodním cenám určitý krok vpřed. Je ale otázkou, zda koncentrace specialistů na převodní ceny na tomto úřadě nepovede naopak ke zhoršení stavu na ostatních finančních úřadech.
Jistota pro poplatníka
Vyhotovení dokumentace k převodním cenám podle našeho názoru jednoznačně zvyšuje právní jistotu na straně daňového subjektu, protože dochází k významnému snížení rizika dodatečného doměření daně. Dokud však nebudou definována jasná zákonná pravidla zdokumentování převodních cen, bude stále platit, že daňový subjekt, který bude mít ceny nastaveny v adekvátní výši a propracovanou dokumentaci, může díky nejednotnému přístupu a odlišné zkušenosti na straně pracovníků finančních úřadů dopadnout v rámci daňové kontroly hůře než subjekt, který bude mít ceny nastaveny chybně a dokumentaci k nim nebude mít žádnou.
