Gastarbeitři se v Rusku ocitají v roli vyděděnců – a podle toho se také ve své nové, ale poněkud macešské vlasti často chovají
V Rusku je spatříte všude, hlavně tam, kde se musí něco dělat rukama, a to pokud možno hodně nekvalifikovaného a málo lákavého. Muže tu čeká povolání metaře, čističe stok, pomocného dělníka, asfaltéra či v nejlepším případě řidiče, elektrikáře nebo svářeče; u žen jde skoro vždy o myčky nádobí, pomocnice v kuchyni, obsluhu veřejných záchodků a opět v nejlepším případě pokladní ve velkých nákupních centrech. Ve vzácných chvílích volna se tito lidé pohybují v těsně sevřených hloučcích a drmolí jazyky pro Rusa naprosto nesrozumitelnými. V těch hloučcích a s neznámými slovy na jazyku se po ruském světě pohybují proto, že na rozdíl od sovětské epochy zejména zpočátku neumějí ani slovo rusky. Propast mezi nimi a původním obyvatelstvem se tak neustále prohlubuje.
Slovo „gastarbeiter“ se v ruštině objevilo poměrně nedávno, ale spolehlivě se v ní uchytilo a i zde je vnímáno pejorativně. Na druhé straně je přece jen o něco neutrálnější než opovržlivé výrazy pro tuto kategorii lidí v sovětské epoše – „čičmek“ či dokonce „černožopyj“ (černoprdeláč). Jejich postavení tenkrát fakticky o mnoho lepší nebylo, ale uměli rusky a ti nejzdatnější měli přinejmenším hypotetickou šanci někam to dotáhnout – už proto, že vytváření multietnického „sovětského národa“ bylo součástí oficiální ideologické doktríny a přinejmenším formálně si příslušníci národů Sovětského svazu byli rovni.
Za lepším načerno Podle údajů ruského vládního listu Rossijskaja gazeta už na přelomu tohoto desetiletí bylo Rusko co do počtu pracovních imigrantů první v Evropě a druhé na světě (hned za USA). Je to možná těžko k uvěření, ale jen do desetimilionové Moskvy se ročně pokouší přijet a získat tu zaměstnání až dva miliony lidí. Z těch však má pracovní povolení stěží každý sedmý.
Není proto divu, že počátkem 21. století se gastarbeitři v Rusku stávají závažným sociálně ekonomickým problémem. Na jedné straně – jako jinde ve světě – sytí trh nekvalifikované a málo placené práce, o niž domácí obyvatelstvo většinou nestojí. Na straně druhé však podle tvrzení řady ruských médií (a to i velmi seriózních) se podílejí na odlivu peněz z Ruska, a navíc pak na zvyšování kriminality a etnického napětí.
Nebylo by ovšem správné se domnívat, že čilý pohyb pracovních sil započal až teprve po rozpadu Sovětského svazu, kdy se ukázalo, jak silná je ekonomika jednotlivých nově vzniklých samostatných států. Už v 70. a 80. letech minulého století byli na výrobní pásy moskevských automobilek AZLK (Moskvič) a ZIL (výrobce velkých nákladních aut) za podobných podmínek jako do tehdejšího Československa masově nabíráni vietnamští občané. Ti dostávali čtyřleté nebo šestileté smlouvy, které pracovníci sami nemohli vypovědět. Vietnamci pracovali dobře, na rozdíl od domácího obyvatelstva téměř nepili, a navíc se dostavil efekt, který zpočátku nikdo ze sovětských organizátorů této první masové vlny uměle vyvolané pracovní migrace nečekal – Vietnamci začali v místní maloobchodní síti skupovat zboží, jež Rusové ponechávali skoro bez povšimnutí, kupříkladu obří hliníkové hrnce… Po rozpadu Sovětského svazu a zhroucení obou obřích automobilek se část vietnamských migrantů rozprchla po celém území Společenství nezávislých států a tam pracuje a žije dál, obvykle nelegálně.
Sociální dno Životní a pracovní podmínky těchto lidí jsou velice těžké. Většinou žijí v nevyhovujících sklepních prostorách, na přecpaných ubytovnách a jen ti nejšťastnější, dosahující vyšších příjmů, si mohou ve velmi drahých velkých městech Ruska (což se týká především Moskvy) dovolit cosi jako vlastní byt. V oněch polosklepech žijí například nádvorní party metařů v obytných blocích. Tito lidé začínají pracovat v šest hodin ráno od pondělka do neděle, a když přicházejí sněhové kalamity, jako byla ta na závěr letošní zimy v ruské metropoli, musejí se hrably ohánět málem 24 hodin denně.
Gastarbeitři v Rusku se bezesporu ocitají v roli vyděděnců – a podle toho se také ve své nové, ale poněkud macešské vlasti často chovají. Již klasickým příkladem jsou velké rasové bouře před sedmi lety v provinčním městě Kondopoga na severozápadě Ruska: Tady se obyčejná hospodská rvačka mezi Čečencem a Rusem proměnila v pouliční bitvu. Když v ní čečenská komunita začala prohrávat, přihnaly se na dvou nákladních autech posily a pro policii bylo velmi těžké obě komunity uklidnit. Útoků v situaci, kdy se frustrovaní Ne-Rusové ocitají ve většině, od té doby dramaticky přibylo.
Gastarbeiteři působí, alespoň podle ruského tisku a některých úřadů, i další problémy. Ochránci zvířat na moskevských předměstských sídlištích i místní obyvatelé si stěžují, že středoasijští pracovní migranti chytají toulavé psy, které pak sami jedí nebo je odprodávají majitelům čínských restaurací… Neméně otřesný je fakt, že podle oficiálních statistik naprostá většina žen této kategorie, které v Rusku porodí, se svých dětí zříká. Na druhé straně podle údajů ministerstva vnitra bylo za loňský rok na území Ruska registrováno 1 252 800 trestných činů. Cizinci a osoby bez konkrétního občanství se však podíleli jen na 42 700 z nich. To je za prvé o pět procentních bodů méně než v roce 2011 a za druhé – jak tvrdí i sami ruští bezpečnostní odborníci – jde o číslo „v zásadě zanedbatelné“.
Což ovšem nemůže zastřít fakt, že třeba v prvním pololetí roku 2011 spáchal každou sedmou vraždu v Moskvě gastarbeiter.
Nová ghetta Možná trochu zvláštní je, jaká opatření doporučují kupříkladu muslimské organizace. Už v roce 2007 předseda Ruské rady muftích Nafigulla Aširov navrhl, aby ve velkých městech včetně Moskvy vznikly zvláštní etnicky čisté mikročtvrtě s islámskými školami, školkami a další infrastrukturou. Návrh byl motivován úvahou, že v takových separovaných celcích budou představitelé národnostních menšin, žijících v ruském moři, méně ohroženi útoky ruských nacistů a radikálních šovinistů.
Většina představitelů těchto komunit naštěstí tuto už na první pohled scestnou představu odmítla.
Povšimnout bychom si ovšem měli i faktu, na který při sčítání obyvatelstva upozornili už před deseti lety sociologové. Ti si totiž povšimli, že podobná ghetta začínají v Moskvě vznikat živelně: V roce 2002 bylo mezi novými obyvateli městské části Kurkino 24,5 procenta přistěhovalců, v Severním Tušinu 24,2 procenta, v Jižním Tušinu 21,5 procenta a v Izmajlovu, které není od centra ruské metropole nikterak daleko, dokonce skoro 36 procent. (Podíl Číňanů tu přitom průměrný moskevský ukazatel překračuje 56krát a Vietnamců 35krát.)
Tyto údaje jasně ukazují, že pokud se už před deseti lety mluvilo o zhruba třech milionech legálních i ilegálních přistěhovalců jen v Moskvě a jejím okolí, musel jejich počet do dnešního dne dramaticky vzrůst. Přesná čísla přitom nejsou k dispozici, protože významná většina těchto lidí pobývá v Rusku nelegálně.
Rusové přistěhovalce sice na jedné straně vnímají jako chudáky nucené živit se nedůstojnou prací v nepřátelském prostředí, současně je ale považují za lidi v podstatě nekulturní, a tedy ochotné takové nedůstojné životní podmínky snášet. Nepřízeň až nenávist však převládá – Velkorusové tyto lidi přijímají především nevraživě (ale tím se vlastně nijak neliší třeba od Francouzů v jejich vztahu k Arabům či od Čechů v jejich vztahu k Romům). Je to pro ně výhradně cizorodý živel a zdroj zvyšování kriminality ve společnosti. Jen pragmatici chápou, že ruský národ vytrvale bojuje s nízkou porodností, že do rodičovského věku se v Rusku samotném dostávají nejslabší ročníky z počátku 90. let, že Rusové stárnou a že důchodce někdo živit musí. Jak před pár dny napsali v týdeníku Itogi – „i kdyby každá ruská rodina v příznivém věku přivedla na svět co nejrychleji pět dětí, stejně by trvalo nejméně 18 let, než by mohly začít pracovat – pokud by ovšem nechtěly studovat.“
A tak gastarbeiteři do Ruska přicházejí dál – i když vědí, že je tu čeká nuzování a všudypřítomná beznaděj. U nich doma je to totiž ještě horší. l •
Tvrdá dřina
Pracovní doba a plat gastarbeiterů
ve vybraných ruských regionech
Region Pracovní Pracovní Průměrný Kolik by
doba dny plat dostal doma
(hod.) v týdnu (v USD) (v USD)
Moskva 10,4 6,1 425 111
Astrachaň 8,9 6,4 263 98
Karélie 8,7 6,4 271 104
Průměr 9,6 6,3 349 106
Zdroj: Demografický ústav Moskevské státní univerzity
Jen pragmatici chápou, že ruský národ vytrvale bojuje s nízkou porodností a že důchodce někdo živit musí. Co do počtu pracovních imigrantů bylo Rusko první v Evropě a druhé na světě (hned za USA) už na přelomu tohoto desetiletí.
O autorovi| Libor Dvořák, spolupracovník redakce, Český rozhlas
